29 C 236/2020-1182 — Obvodní soud pro Prahu 8

1. Žalobkyně se domáhala nahrazení projevu vůle žalované uzavřít smlouvu o převodu pozemků, a to původně části pozemku parc.č. 586/40 a pozemku parc.č. 586/41, obojí v k.ú. , adresa, , v obci , adresa, , zapsané na LV č. , hodnota, . Ohledně těchto pozemků vzala v průběhu řízení žalobu zpět, o čemž bylo v souladu s § 96 odst. 1 a 2 o.s.ř. rozhodnuto výrokem I. tohoto rozsudku, a rozšířila žalobu tak, že jejím předmětem byly nadále pozemky uvedené ve výrocích II. a III. tohoto rozsudku; o připuštění změny žaloby bylo rozhodnuto na jednání dne 22. 1. 2024.2. Žalobu žalobkyně odůvodnila tak, že na základě smlouvy o darování restitučních nároků podle zákona o půdě na osobu blízkou ze dne 24.10.2019 jí byl darován restituční nárok oprávněné osoby, paní , jméno FO, , která svůj nárok v zákonem stanovených lhůtách řádně uplatnila u , adresa, , adresa, , adresa, . Jako oprávněné osobě jí podle § 4 zákona o půdě náleží podle § 11 a § 11a zákona o půdě náhrada. Žalobkyně je držitelkou restitučního nároku týkajícího se v minulosti odňatých pozemků, které nebyly vydány, a to dle rozhodnutí , adresa, , adresa, , adresa, – Pozemkového úřadu č.j. PÚ 450/91/5 ze dne 28.5.1999, kterým bylo rozhodnuto, že , jméno FO, není vlastníkem ideální poloviny pozemků parc.č. PK 180/2, parc.č. PK 525, parc.č. PK 527, parc.č. PK 528, parc.č. PK 529, parc.č. PK 541, parc.č. PK 625, část parc.č. PK 573, vše v k.ú. , adresa, (dnes k.ú. , adresa, ), rozhodnutím , adresa, , adresa, , adresa, – Pozemkového úřadu č.j. PÚ 450/91/8 ze dne 2.10.2000, kterým bylo rozhodnuto, že , jméno FO, není vlastníkem ideální poloviny parc.č. PK 216, část parc.č. PK 220, část parc.č. PK 315/1, parc.č. PK 318/1, část parc.č. PK 318/2, vše v k.ú. , adresa, (dnes k.ú. , adresa, ) a rozhodnutím , podezřelý výraz, , právnická osoba, – KPÚ pro , adresa, , č.j. PÚ 450/91/12 ze dne 25.3.2015, kterým bylo rozhodnuto, že , jméno FO, není vlastníkem pozemků parc.č. PK 291/89, parc.č. PK 291/103, parc.č. PK 291/109, parc. č. PK 291/111 a parc.č. PK 293/13, vše v k.ú. , adresa, , jimiž současně pozemkový úřad potvrdil právo na náhradní pozemky za pozemky nevydané těmito rozhodnutími. Restituční nárok vyčíslil žalovaný na částku 242 041,70 Kč. Náhrada za nevydané pozemky byla vyčíslena v průměrné výši 2,95 Kč/m2 s tím, že nebyly navráceny pozemky o celkové rozloze 81 813 m2. S takto vyčíslenou výší žalobkyně nesouhlasí a má za to, že žalovaný nevzal v potaz stavební charakter nevydaných pozemků dle dobově platné územně plánovací dokumentace a nevzal v potaz, že se ke dni jejich přechodu na , právnická osoba, , podezřelý výraz, jednalo o pozemky účelově určené k zástavbě. Žalovaný disponoval a disponuje značným aparátem a prostředky ke zjištění skutečné výše restitučního nároku žalobkyně a k určení povahy odňatých pozemků ke dni jejich přechodu na , podezřelý výraz, , nikterak se na vyhledání podkladů nepodílel a svévolně tak přenesl svou zákonnou povinnost a břemeno spravedlivého vypořádání restitučního nároku na žalobkyni, což žalobkyně považuje za projev jeho svévole. Žalobkyně se za účelem ocenění odňatých pozemků obrátila na znalce , tituly před jménem, , jméno FO, . Vlastnické právo k části odňatých pozemků přešlo z rodiny žalobkyně na , podezřelý výraz, ke dni 5. 10. 1950 na základě Výměru ONV , adresa, – sever, č.j. 611-12/9-1950 ze dne 5. 10. 1950 a k části pozemků ke dni 9. 3. 1966 na základě Nabídky bezplatného odevzdání majetku přijaté čs. , podezřelý výraz, – FO ONV , adresa, -východ dne 9. 3. 1966. Pokud jde o charakter odňatých pozemků, odkázala žalobkyně na judikaturu, dle níž je rozhodujícím kritériem začlenění pozemku do funkční plochy v územně plánovací dokumentaci ke dni přechodu vlastnického práva na , podezřelý výraz, (28 Cdo 4120/2016, 28 Cdo 3689/2015). Žalobkyni se podařilo získat územně plánovací dokumentaci platnou ke dni přechodu pozemků na , podezřelý výraz, (5. 10. 1950 a 9. 3. 1966), konkrétně Návrh přehledného regulačního a zastavovacího plánu pro obec , adresa, , SRK000760 potvrzený Ministerstvem veřejných prací ze dne 7. 6. 1935, platnost této regulace vychází ze sdělení Institutu plánování a rozvoje , adresa, , adresa, (dále jen „IPR , adresa, “) ze dne 12. 3. 2020, č.j. 2410/2010 a odpovědi ÚMČ , adresa, ze dne 12. 3. 2020. Odňaté pozemky byly určeny k zastavění a znalcem , tituly před jménem, , jméno FO, tedy oceněny jako stavební, jejich hodnota a tedy hodnota restitučního nároku žalobkyně správně činí 4 405 919 Kč. Je třeba brát v potaz účel restituce, kterým je zmírnění křivd způsobených nedemokratickým režimem (28 Cdo 1227/2015, 28 Cdo 1974/2010, I. ÚS 1895/14). Liknavost žalované se projevila nejen při ocenění restitučního nároku žalobkyně, ale i dlouhodobým prodlením s uspokojením jejího nároku a v nedostatečné podobě vyhlašovaných veřejných nabídek. Nárok žalobkyně není vypořádán ani po téměř 30 letech od jeho uplatnění, kdy předchůdkyně žalobkyně uplatnila svůj nárok v zákonné lhůtě do 31. 1. 1993, což je doba zjevně nepřiměřená. O celém nároku žalobkyně bylo pravomocně rozhodnuto až v roce 2015. Žalobkyně po skončení řízení u pozemkového úřadu pravidelně sledovala veřejné nabídky pozemků zveřejňované žalovaným, ty však nemají dostatečné kvalitativní a kvantitativní parametry. Za rok 2013 byla zveřejněna pouze jedna nabídka, v letech 2014 až 2017 se jednalo o čtyři nabídky, v letech 2018 a 2019 bylo vypsáno po dvou nabídkách. Nedostatek náhradních pozemků má za následek, že nejsou uspokojováni všichni restituenti, ale funguje tržní princip. Žalobkyni ani její předchůdkyni nikdy nebyl nabídnut náhradní pozemek odpovídající pozemkům nevydaným a žádné takové žalovaný dosud neoznačil, ačkoli se žalobkyně účastnila veřejných nabídek, žalovaný ani nereagoval na žádosti žalobkyně o předložení přehledu účasti oprávněné osoby na veřejné nabídce. Za situace, kdy žalovaný odmítá nárok žalobkyně přecenit, nemůže se žalobkyně veřejných nabídek plnohodnotně zúčastnit. Vzhledem k tomu, že nárok žalobkyně není ani po téměř 30 letech od vznesení nároku uspokojen, domáhá se žalobkyně jeho uspokojení přímo soudní cestou, toto oprávnění dovodila soudní praxe (např. 31 Cdo 3767/2009 či I. ÚS 3169/07); důvodnost žaloby není třeba při liknavém postupu vázat na podmínku předchozího zahrnutí náhradních pozemků do veřejné nabídky (31 Cdo 3767/2009). Žalovaný je povinen nároky restituentů upřednostnit a nabízet náhradní pozemky přednostně jim (III. ÚS 495/05). Svévolný přístup byl v obdobných věcech opakovaně soudy konstatován a vyplývá i z šetření NKÚ.3. Žalovaná nárok sporovala a navrhla zamítnutí žaloby. Namítla nedostatek aktivní legitimace žalobkyně ve vztahu k restitučnímu nároku PÚ 450/91/8, když tento byl v době před uzavřením shora uvedené darovací smlouvy již zcela uspokojen a žalobkyně tak ve vztahu k němu není oprávněnou osobou. Žalovaná nesporovala existenci restitučních nároků žalobkyně z rozhodnutí PÚ 450/91/5 a PÚ 450/91/12, sporovala jejich výši a naplnění podmínek pro uspokojení restitučního nároku žalobkyně postupem mimo zákon o půdě, neboť nebyla prokázaná liknavost a/nebo svévole, libovůle či diskriminační postup žalované a skutečnost, že se oprávněná osoba navzdory dlouhodobému aktivnímu přístupu nemůže domoci svých práv (28 Cdo 4078/2015, 28 Cdo 2759/2019, 28 Cdo 2281/2019, 28 Cdo 2772/2015). Zákon o půdě ve znění do 13. 4. 2006 ukládal , právnická osoba, jako právnímu předchůdci žalované povinnost uspokojovat nároky oprávněných osob, pokud možno v obci, ve které se nachází převážná část pozemků nevydaných. V některých obcích byl potenciálních náhradních pozemků nedostatek, tam, kde byly náhradní pozemky k dispozici a , právnická osoba, je oprávněným osobám přesto nenabízel, se v tomto specifickém kontextu vytvořila judikatura, jež konstatovala liknavost a svévoli Pozemkového úřadu a umožnila oprávněným osobám domáhat se vydání konkrétních, do veřejné nabídky nezařazených pozemků, mimo takovou veřejnou nabídku, ačkoliv ze zákona žádným právem na výběr libovolného pozemku nadány nejsou. Tato historická liknavost a svévole žalované však již nepřetrvává. V mezidobí byly nastoleny nové principy při uspokojování restitučních nároků a k liknavosti v intencích dřívější judikatury, na niž je rovněž odkazováno žalobkyní, již nedochází (28 Cdo 4926/2017). Pokud jde o argumentaci žalobkyně týkající se údajné liknavosti žalované, samotná délka doby, po niž zůstal nárok žalobkyně případně nevypořádán, sama o sobě nesvědčí o liknavosti anebo svévoli žalované (28 Cdo 1807/2013). Odkazy žalobkyně na průměrnou délku období pro vypořádání nároku nijak nevypovídají o jejím konkrétním restitučním případu. V současnosti již je drtivá většina veškerých nároků oprávněných osob vypořádána. Nelze směšovat jednotlivé fáze restitučního procesu, restituční řízení je nutno rozdělit do dvou fází, a to správní řízení, v němž se rozhoduje, zda lze nebo nelze vydat osobě uplatňující restituční nárok původní, jí odňaté pozemky. V případě, že odňaté pozemky je