14 C 335/2021-17 — Obvodní soud pro Prahu 9

1. Ve shora uvedené věci se žalobce domáhá po žalované zaplacení peněžité částky ve výši 1 464,10 Kč, spolu se zákonným úrokem z prodlení od 8. 1. 2021 do zaplacení, a to z důvodu, že dne 6. 1. 2020 uzavřela žalobkyně s žalovanou nájemní smlouvu prostoru sloužícího k podnikání dle ust. § 2302 a následující zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen jako„ OZ“), a to na jeden den, kdy předmětná částka činí výši sjednaného nájemného včetně poplatků. Pronajatým prostor o velikosti 1m2 se nacházel v budově [adresa] na pozemku parc. [číslo] [katastrální uzemí], [územní celek], zapsaná v katastru nemovitostí vedeném [stát. instituce], [stát. instituce] (dále jen jako„ předmět nájmu“). 2. Žalovaná se k žalobě ani k výzvě soudu nikterak nevyjádřila. 3. Soud ve věci postupoval dle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť se ani jeden z účastníků k výzvě soudu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, nevyjádřili (ustanovení § 101 odst. 4 o. s. ř.), a ve věci bylo možno rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů. 4. Soud provedl dokazování listinnými důkazy, provedené důkazy pak hodnotil ve smyslu § 132 o.s.ř, přičemž soud učinil následující závěr o skutkovém stavu. Z nájemní smlouvy uzavřené dne 6. 1. 2020 soud zjistil, že žalobkyně uzavřela s žalovanou smlouvu o nájmu prostor sloužících k podnikání podle § 2302 a násl. o.z., přičemž žalovaná si předmět nájmu pronajala na jeden den, 6. 1. 2020, a to za účelem promo akce kosmetiky [příjmení]. Nájemné činilo 1 100 Kč + DPH a poplatek za služby byl sjednán na 110 Kč + DPH. Součástí této smlouvy byly taktéž Všeobecné smluvní podmínky krátkodobých pronájmů prostor a/nebo stánku v jednotce žalobkyně, přičemž v bodě 3.4 těchto podmínek stojí, že v případě jednorázových plateb nájemného, se nájemné hradí v den převzetí předmětu nájmu. Z předžalobní výzvy datované 16. 3. 2021, odeslané žalované dne 19. 3. 2021, dále soud zjistil, že žalovaná byla v souladu s § 142a o.s.ř. řádně vyzvána k plnění. Žalovaná se proti nároku žalobkyně nikterak nebránila, po celou dobu řízení byla pasivní, nenavrhla žádný důkaz, soud tak ani žádný důkaz navržený žalovanou neprovedl. 5. Po stránce hmotného práva soud vycházel z prokázané skutečnosti, že účastníci uzavřeli smlouvu o nájmu prostor sloužících k podnikání podle § 2302 a násl. o.z. a dále z § 2201 a násl. o.z., podle nichž se nájemní smlouvou pronajímatel zavazuje přenechat nájemci věc k dočasnému užívání a nájemce se zavazuje platit za to pronajímateli nájemné (§ 2201 o.z.). Pokud jde o stanovení příslušenství pohledávky žalovaného, je v případě prodlení nájemce s placením příslušenstvím plateb nájemného zákonný úrok z prodlení dle § 1970 OZ ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Ve smyslu těchto ustanovení pak soud rozhodl výrokem I. tohoto rozsudku. Na základě § 3 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. pak soud rozhodl o nákladu spojeném s uplatnění pohledávky. 6. Nakonec soud ve výroku II. rozhodl o náhradě nákladů soudního řízení, přičemž soud vycházel z ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. a žalobkyni, která byla v řízení plně úspěšná, přiznal nárok na náhradu nákladů řízení v částce 3 546 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátkou, které náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen AT) z tarifní hodnoty ve výši 1 464,1 Kč sestávající z částky 1 000 Kč za každý ze dvou úkonů právní služby, a sice převzetí a příprava zastoupení - § 11 odst. 1 písm. a) a.t., a podání žaloby - § 11 odst. 1 písm. d) a.t., včetně tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 AT a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 3 900 Kč ve výši 819 Kč. Pro úplnost soud uvádí, že paušální částka nákladů uplatnění pohledávky, která byla žalobkyni přiznána výrokem I., nahrazuje odměnu právní služby spočívající v předžalobní výzvě ve smyslu § 11 odst. 1 písm. b) a.t. Takový výklad plyne z judikatury Soudního dvora Evropské unie, který se k otázce souběžného uplatnění nákladů uplatnění pohledávky ve smyslu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011 ze dne 16. února 2011 o postupu proti opožděným platbám v obchodních transakcích (a následně pak nař. vlády č. 351/2013 Sb.) a náhrady nákladů za předžalobní upomínku zabýval ve věci C -287/17 - Česká pojišťovna a obdobně též ve věci C -131/18 – Gambietz (dostupné na www.curia.eu).