33 C 73/2023-22 — Obvodní soud pro Prahu 9

Žalobou podanou u soudu dne [datum] se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení částky 25 266 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně tvrdila, že je právnickou osobou, která je příjemcem příspěvku placeného vlastníkem, popř. provozovatelem motorového vozidla, které je provozováno bez pojištění odpovědnosti z provozu vozidla (dále jen„ pojištění odpovědnosti“) v rozporu se zák. č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla (dále jen„ zákon č. 168/1999 Sb.“). Žalobkyně zjistila, že motorové vozidlo [registrační značka], [příjmení]: [anonymizováno], číslo technického průkazu [anonymizováno], osobní automobil s objemem válců motoru nad [číslo] cm3 (dále jen„ vozidlo“), je v registru silničních vozidel vedeno jako provozované. Žalovaná, coby vlastník/provozovatel neměla v období od [datum] do [datum], v období od [datum] do [datum] a v období od [datum] do [datum] k vozidlu sjednáno pojištění odpovědnosti, ačkoliv je tato povinnost dána ustanovením § 1 odst. 2 zák. č. 168/1999 Sb.. Vozidlo tak nebylo pojištěno 61 +61+140 dní a žalovaná tímto jednáním porušila svou zákonnou povinnost. Žalobkyně odeslala žalované výzvy vztahující se k vozidlu stanovící vždy lhůtu k plnění 30 dnů i předžalobní upomínky. Dle ustanovení § 4 odst. 3 zák. č. 168/1999 Sb. se výše příspěvku vypočte jako součin počtu dní, kdy vozidlo nebylo pojištěno a výše denní sazby podle druhu vozidla, což činí celkem žalovanou částku. Dále žalobkyně uplatnila dle ustanovení § 4 odst. 4 zák. č. 168/1999 Sb. nárok na zaplacení nákladů spojených s mimosoudním uplatněním práva na příspěvek ve výši 300 Kč. Usnesením ze dne 25. 5. 2023, č.j. 33 C 73/2023-17, soud žalovanou v souladu s ustanovením § 114b o. s. ř. vyzval, aby se ve lhůtě 30 dnů ode dne doruční uvedeného usnesení písemně vyjádřil ve věci samé k žalobě, která mu byla doručena spolu s ním. Zároveň soud žalovaného uvedeným usnesením poučil o následcích nesplnění této výzvy vyplývajících ze shora uvedeného zákonného ustanovení. Dne [datum] bylo shora uvedené usnesení doručeno žalované do vlastních rukou. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Vzhledem k tomu, že se žalovaná nevyjádřila ve smyslu § 114b o. s. ř. ve stanovené 30 denní lhůtě, která marně proběhla dnem [datum], jsou splněny všechny podmínky § 153a odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 114b odst. 5 o. s. ř. pro vydání rozsudku pro uznání. Soud má proto za to, že žalovaný nárok uplatněný žalobou uznává a na základě tohoto uznání (fikcí) rozhodl rozsudkem v souladu s žalobním návrhem, neboť se nejedná o věc, ve které by nebylo možné uzavřít a schválit smír dle § 99 odst. 1 o. s. ř., nárok žalobkyně uplatněný žalobou není v rozporu s žádnou kogentní občanskoprávní normou. Podle ustanovení §153a odst. 2 o. s. ř. rozsudek pro uznání totiž nelze vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2). Meze možnosti rozhodnout rozsudkem pro uznání jsou tedy zákonem dány týmiž okolnostmi, jimiž je omezena možnost uzavřít a schválit soudní smír. Znamená to, že rozsudkem pro uznání nelze rozhodnout ve věcech, u nichž jejich povaha nepřipouští uzavření smíru, a tehdy, kdyby rozsudek pro uznání byl v rozporu s právními předpisy. Právní teorie i soudní praxe zastává názor, že povaha věci připouští uzavření smíru zpravidla ve věcech, v nichž jsou účastníci v typickém dvoustranném poměru, jestliže hmotně právní úprava nevylučuje, aby si účastníci mezi sebou upravili právní vztahy dispozitivními úkony. Z toho, co bylo řečeno o přípustnosti uzavření soudního smíru, je nepochybné, že předmětem tohoto řízení jsou subjektivní majetková práva, jimiž mohou účastníci (jejich nositelé) podle jejich povahy i podle příslušných zákonných předpisů volně nakládat, o nichž se rozhoduje ve sporném řízení, a ve kterém tedy účastníci mohou uzavřít smír. Ke shora uvedeným závěrům dospěl Nejvyšší soud ČR ve věci sp. zn. 30 Cdo 641/2005. S ohledem na shora uvedené má tak soud s odkazem na ustanovení § 114b o. s. ř. za to, že žalovaný uznal nárok, který je žalobou uplatňován, a proto ve věci rozhodl rozsudkem pro uznání dle ustanovení § 153a odst. 1 o. s. ř. Po právní stránce soud věc posoudil v souladu s ustanovením § 4 odst. 1 a § 4 odst. 4 zák. č. 168/1999 Sb., neboť předmětné vozidlo nebylo po shora uvedenou dobu pojištěno a žalované tak vznikla povinnost zaplatit žalobkyni příspěvek v uvedené výši. Dle § 4 odst. 4 cit. zák. je osoba povinná k zaplacení příspěvku povinna zaplatit žalobkyni náklady spojené s mimosoudním uplatněním práva na příspěvek, jeho výše činí dle § 2a cit. vyhl. Ministerstva financí 300 Kč. Vzhledem k tomu, že se žalovaná ocitnula v prodlení s placením peněžitého dluhu, soud žalované uložil povinnost k zaplacení úroku z prodlení dle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, jehož výše je stanovena nařízením vlády č. 351/2013 Sb.. Jen pro vydání rozsudku pro uznání soud nenařizoval dle § 153a odst. 4 o. s. ř. jednání a ve věci rozhodl rozsudkem pro uznání bez nařízení jednání. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 2 463 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 011 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 25 266 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč.