18 C 94/2021-25 — Obvodní soud pro Prahu 10

1. Žalobkyně se domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 21 239,59 Kč s příslušenstvím. Nárokovaná částka přestavuje dlužnou jistinu ve výši 13 000 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 8 239,59 Kč a úrok z prodlení z částky 21 239,59 Kč od 16. 1. 2020 do zaplacení ve výši 10 %. Dle tvrzení žalobkyně tento nárok vznikl z titulu smlouvy o úvěru uzavřené dne 16. 1. 2019 Smlouva byla uzavřena mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], [IČO], prostřednictvím komunikace na dálku. Na jejím základě právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 13 000 Kč. Žalovaný se zavázal splatit úvěr včetně částky 8 239,59 Kč, a to do 15. 1. 2020. Právní předchůdkyně žalobkyně následně postoupila dne 6. 9. 2019. Žalovaný dluh neuhradil, i přes výzvu žalobkyně. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Soud jednal a rozhodl v nepřítomnosti žalobkyně a žalovaného v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o.s.ř.), když přitom vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů. 4. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k těmto skutkovým zjištěním. 5. Ze smlouvy o úvěru č. [anonymizováno] včetně formuláře pro standartní informace o spotřebitelském úvěru a potvrzení o platbě [právnická osoba] soud zjistil, že mezi společností [právnická osoba], [IČO], (dále jen„ [anonymizováno]“) a žalovaným byla dne 15. 1. 2019 uzavřena smlouva, na základě které byly žalovanému téhož dne bezhotovostním způsobem poskytnuty peněžité prostředky ve výši 13 000 Kč s úrokovou sazbou ve výši 12 % a výší RSPN 197,50 % Smlouva byla uzavřena prostřednictvím komunikace na dálku. Žalovaný se zavázal splatit peněžité prostředky včetně poplatku za poskytnutí spotřebitelského úvěru ve výši 8 239,59 Kč do 15. 1. 2020, a to v 12 měsíčních splátkách po 1 841 Kč. 6. Z výzvy k úhradě ze dne 6. 4. 2021 včetně podacího lístku soud zjistil, že žalovaný byl k úhradě dluhu upomenut s třídenní lhůtou k plnění. Výzva byla dána na poštu dne 6. 4. 2021. 7. Ze smlouvy o postoupení pohledávky včetně oznámení o postoupení pohledávky a podacího lístku soud zjistil, že předmětná pohledávka byla z [anonymizováno] postoupena na žalobkyni dne 26. 1. 2021 Žalovaný byl o postoupení pohledávky vyrozuměn. 8. Na základě shora uvedených důkazů soud učinil následující závěr o skutkovém stavu. [anonymizováno] uzavřel dne 15. 1. 2019 s žalovaným smlouvu prostřednictvím komunikace na dálku. Na základě uvedené smlouvy [anonymizováno] poskytl žalovanému téhož dne částku 13 000 Kč. Žalovaný se zavázal peněžní prostředky včetně sjednaného poplatku ve výši 8 239,59 Kč splatit do 15. 1. 2020, a to v 12 měsíčních splátkách po 1 841 Kč. Předmětná pohledávka byla postoupena na žalobkyni dne 26. 1. 2021, o čemž byl žalovaný vyrozuměn. Žalovaný ničeho neuhradil, i přes výzvu ze dne 6. 4. 2021, kde byla žalovanému stanovena třídenní lhůta k plnění. 9. Takto zjištěný skutkový stav soud posoudil dle následujících ustanovení. 10. Právní předchůdce žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), podle nějž se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Právní předchůdce žalobkyně vystupoval ve smyslu ustanovení § 420 o.z. jako podnikatel, který při uzavírání a plnění smlouvy jednal v rámci své výdělečné činnosti prováděné soustavně, samostatně na vlastní účet a odpovědnost živnostenským způsobem za účelem dosažení zisku, a žalovaný vystupoval ve smyslu ustanovení § 419 o.z. jako spotřebitel jednající mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo samostatného výkonu jeho povolání, tedy se dle ustanovení § 1810 o.z. jedná o spotřebitelskou smlouvu. 11. Soud s ohledem na výše uvedené aplikoval na uzavřenou smlouvu právní úpravu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, kdy dospěl k závěru, že uzavřená smlouva je dle ustanovení § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb., zákona o spotřebitelském úvěru, neplatná, neboť právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému úvěr, aniž by zkoumal jeho úvěruschopnost. Ačkoliv žalobkyně tvrdila, že úvěruschopnost zkoumána byla, k uvedenému tvrzení ničeho nedoložila. 12. Tento závěr je v souladu se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky sp.zn. 33 Cdo 2178/2018 ve spojení s konstantní judikaturou Soudního Dvora Evropské unie a Ústavního soudu. Jak uvedl Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 (CA Consumer Finance SA v . Ingrid Bakkaus a další) čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále jen„ směrnice“), a bod 26 znamená, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno – v orig.„ the burden of proving“) posoudit úvěryschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé poskytovali úvěry nezodpovědně. Jak přitom uvedl Ústavní soud České republiky ve svém rozhodnutí ze dne 26. 2. 2019 vydaném pod sp. zn. III. ÚS 4129/18 to, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly vzít soudy v potaz bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven nebo nikoli. 13. S ohledem na výše citovaný nález Ústavního soudu je tak bez ohledu na zákonné zakotvení povinností soudu zkoumat, zda věřitel zkoumal úvěruschopnost žalovaného, a tedy je povinností soudu toto zkoumat i bez ohledu na skutečnost, že v ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je zakotvena námitka spotřebitele, tj. že ze zákona plyne relativní neplatnost smlouvy o úvěru. Což ostatně též ve svém rozsudku sp.zn. C -679/18 ze dne 5. 3. 2020 konstatuje i Soudní dvůr Evropské Unie. 14. Je-li neplatná smlouva o úvěru, pak včetně všech ujednání – např. o úroku či poplatcích. Jestliže žalobkyně přes neplatnost smlouvy o úvěru plnila, plnila tak dle ustanovení § 2991 o.z. bez spravedlivého důvodu, a vzniklo jí dle ustanovení § 2991 odst. 2 o.z. právo na vrácení bezdůvodného obohacení. Bezdůvodné obohacení představuje zaslanou jistinu ve výši 13 000 Kč. Žalovaný se do prodlení dostal až výzvou k peněžitému plnění ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4260/2009, ze dne 7. 4. 2010, a žalobkyni tak vzniklo též právo na zákonné úroky z prodlení dle § 1968 a § 1970 o.z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kdy soud rozhodl tak, že přiznal úroky z prodlení z částky 13 000 Kč ode dne 13. 4. 2021, tedy ode dne následujícího po uplynutí třídenní lhůty k plnění stanovené ve výzvě k plnění ze dne 6. 4. 2021 (výzva odeslána dne 6. 4. 2021 + třídenní fikce doručení + třídenní lhůta splatnosti). 15. S ohledem na výše uvedené soud rozhodl tak, že žalobě vyhověl co do částky 13 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 13. 4. 2021 do zaplacení (výrok I.) a ve zbývající části žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II.). 16. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 516,11 Kč, přičemž tato částka představuje 22,42 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 61,21 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 38,79 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 850 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 21 239,59 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč.