46 C 279/2021-118 — Obvodní soud pro Prahu 10

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 8 437,99 Kč s příslušenstvím. Svůj nárok odůvodnila tím, že její právní předchůdkyně [právnická osoba] (dále jen„ banka“) uzavřela s žalovaným dne 13. 10. 2016 smlouvu o [anonymizováno] produktech a službách, jejíž nedílnou součástí byla i ujednání ohledně [anonymizována tři slova]. Obsahem smlouvy byl závazek banky poskytnout žalovanému [anonymizována dvě slova] do limitu 5 000 Kč. Žalovaný se zavázal [anonymizováno] splácet řádně a včas se smluvním úrokem ve výši 21,99 % ročně a s dalšími poplatky dle smlouvy a ceníku, a též se zavázal nepřekročit sjednanou výši úvěrového limitu. Žalovaný překročil sjednanou výši úvěrového limitu a nesplácel [anonymizováno] řádně a včas, a proto právní předchůdkyně žalobkyně převedla aktuální výši nepovoleného přečerpání účtu ve výši 8 637,99 Kč na nově zřízení [anonymizováno] účet, a to za účelem jeho uhrazení žalovaným v pravidelných splátkách, což bylo žalovanému písemně oznámeno. Žalovaná částka představuje nesplacenou jistinu ve výši 8 437,99 Kč (poskytnutá část úvěru + poplatky za vedení účtu a úroky), kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 846 Kč, smluvní úrok ve výši 21,99% ročně z částky 8 437,99 Kč od 29. 1. 2021 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení z částky 8 437,99 Kč ve výši 10 % ročně od 29. 1. 2021 do zaplacení. Ke zkoumání úvěruschopnosti žalobkyně uvedla, že banka dle svého prohlášení ověřila schopnost žalovaného splácet. Pohledávka na žalobkyni přešla na základě smlouvy o postoupení pohledávek. 2. Žalovaný nárok uplatněný žalobkyní neuznával, a to ani z části. Žalovaný se dovolával absolutní neplatnosti, eventuálně neplatnosti smlouvy o bankovních produktech, jelikož požadované úroky jsou v rozporu s platnou právní úpravou a ústavním pořádkem a žalobkyně při uzavírání smlouvy neprověřila schopnost žalovaného splácet [anonymizováno]. Žalovaný též vznesl námitku promlčení. Dále žalovaný namítal propojenost žalobkyně s jejím právním zástupcem, kdy žalovaný považuje zastoupení žalobkyně za neúčelné. Žalovaný soud požádal o možnost splácet svůj dluh formou splátek ve výši 1 000 Kč. 3. Na základě provedeného dokazování, kdy soud důkazy zhodnotil podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přičemž pečlivě přihlížel ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci, učinil tento skutkový závěr. 4. [příjmení] s žalovaným uzavřela dne 13. 10. 2016 smlouvu o [anonymizováno] produktech, na jejímž základě [anonymizováno] žalovanému zřídila [anonymizováno] č. [bankovní účet] a poskytla mu [anonymizováno] rámec do výše 5 000 Kč. Nedílnou součástí smlouvy byly produktové podmínky spotřebitelského kontokorentního [anonymizováno], všeobecné produktové podmínky banky a sazebník poplatků. Žalovaný v žádosti o zřízení úvěrového rámce uvedl příjem ve výši 33 952 Kč, přičemž náklady žádné uvedeny nebyly. Žalovaný čerpal poprvé z úvěrového rámce 31. 3. 2018, avšak toto bylo doplaceno následující měsíc. Posledním nesplaceným čerpáním žalovaného (dále se prohlubujícím) bylo čerpání ode dne 28. 2. 2019. Žalovaný překročil úvěrový rámec a úvěr nesplácel řádně a včas, a proto banka dne 3. 5. 2019 přistoupila k převedení nepovoleného přečerpání účtu na nově zřízení účet. K tomuto datu se jednalo o částku ve výši 8 437,99 Kč, kterou tvoří jistina ve výši 2 634,26 Kč a poplatky a úroky ve výši 5 803,73 Kč (viz výpisy z běžného účtu žalovaného za období od října 2016 do května 2019). Pohledávka za žalovaným byla bankou dne 21. 1. 2021 postoupena na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 2. 2. 2021, který byl předán k poštovní přepravě dne 4. 2. 2021, přičemž žalovaný byl vyzván k okamžitému plnění jeho závazku. Žalobkyně žalovaného též vyzvala k plnění předžalobní upomínkou, která byla odeslána dne 24. 2. 2021. 5. Žalovaný dluží [právnická osoba] [jméno] částku 143 334,78 Kč. Dále pak dluží [právnická osoba], částku ve výši 277 409 Kč. 6. Z dalších za řízení provedených listinných důkazů (notářský zápis sepsaný dne 3. 2. 2014 [anonymizováno] [jméno] [jméno], notářský zápis sepsaný dne 11. 1. 2017 [anonymizováno] [jméno] [příjmení], jménem [anonymizováno] [jméno] [příjmení], notářky) nezjistil soud žádná pro rozhodnutí věci podstatná skutková zjištění. 7. Takto zjištěný skutkový stav posoudil soud dle následujících právních ustanovení a učinil tento právní závěr. 8. [příjmení] a žalovaný uzavřeli dne 13. 10. 2016 smlouvu o [anonymizováno] ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), jíž se banka, jako úvěrující, zavázala, že žalovanému, jako úvěrovanému, poskytne na požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. [anonymizováno] byl poskytnut za účelem refinancování závazků žalovaného. Jelikož žalovaný jednal z pozice spotřebitele ve smyslu ust. § 419 o. z., je nutné na předmětnou smlouvu o úvěru aplikovat v předmětné době platný a účinný zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť úvěr poskytnutý za účelem refinancování závazků nespadá pod výluky zakotvené § 2 zákona o spotřebitelském úvěru. 9. Věřitel je dle ust. § 9 zákona o spotřebitelském úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský [anonymizováno], neplatná. 10. Soud se tak zprvu zaměřil na to, zda banka splnila svou povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost žalovaného úvěr splácet. 11. Zákon o [anonymizována dvě slova] z důvodu ochrany [anonymizováno] před neodpovědným zadlužováním, které je závažným společenským problémem (tedy z důvodu ochrany veřejného zájmu), ukládá v ust. § 9 odst. 1 osobám poskytujícím odložené platby, půjčky, úvěry či jiné obdobné finanční služby povinnost posoudit s odbornou péčí schopnost spotřebitele splácet úvěr. Toto ustanovení v rámci implementace směrnice [anonymizováno] parlamentu a rady 2008/48/ES zakotvuje princip odpovědného půjčování („ responsible lending“). Ústavní soud v souvislosti s tímto principem dovodil, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu (viz rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 4129/2018). Podle Ústavního soudu lze učinit závěr, že poskytovatel úvěru, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn - jak plyne z judikatury citované tímto nálezem - jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Soudy proto poskytovatele úvěrů musí vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je splacení dluhu reálné výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli (viz cit. rozhodnutí). Obdobně Nejvyšší soud dospěl k závěru, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen dlužníka, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a rozsudek ze dne 30. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018). 12. Soud zdůrazňuje, že zákon po věřiteli při zkoumání schopnosti úvěr splácet požaduje odbornou péči. Jedná se o nejvyšší požadavek na kvalitu péče známý v české legislativě (oproti náležité péči, resp. péči řádného hospodáře). Takovou péčí se ve smyslu ust. § 2 odst. 1 písm. p) zákona 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele rozumí úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat, a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti. Z gramatického a logického výkladu ust. § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebit