22 C 117/2022 — Obvodní soud pro Prahu 10

1. Žalobkyně se žalobou ze dne 16. 6. 2022 domáhala vůči žalovanému, aby mu soud uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 112 585 Kč s příslušenstvím z titulu nedoplatku nájemného a záloh na služby za měsíce květen 2021, červenec 2021 a období od září 2021 do března 2022. Svůj nárok odůvodnila tím, že se žalovaným uzavřela dne 22. 1. 2020 nájemní smlouvu, jejímž předmětem byl nájem bytu [číslo] umístěného v budově [adresa] – bytový dům, postavené na pozemku parc. [číslo] v k. ú. [část obce], obec Praha Nájemní smlouva byla uzavřena na dobu určitou do 28. 11. 2021. Nájemné si účastnící sjednali ve výši 10 313 Kč, poplatek za vybavení prostor ve výši 68 Kč měsíčně a zálohy na služby ve výši 2 684 Kč měsíčně. Splatnost nájemného a záloh byla stanovena k poslednímu dni daného měsíce. Žalovaný porušil povinnost plynoucí ze smlouvy, když opakovaně nehradil nájemné a zálohy na služby. Ačkoliv nájem skončil ke dni 28. 11. 2021, žalovaný byt nevyklidil a nadále užívá byt bez právního titulu. Žalobkyně požaduje úroky z prodlení z částky dlužného nájemného a vyúčtování služeb ode dne marného uplynutí lhůty k plnění stanovené předžalobní upomínkou, tedy počínaje dnem 4. 6. 2022. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. 4. V řízení z listinných důkazů vyplynulo, že žalobkyně je vlastníkem pozemku parc. [číslo] v k. ú. [část obce], obec Praha, jehož součástí je budova [adresa], vše zapsáno na [list vlastnictví] (výpisem z katastru nemovitostí). 5. Žalobkyně jakožto pronajímatelka uzavřela s žalovaným jakožto nájemcem dne 22. 1. 2020 nájemní smlouvu, jejímž předmětem byl nájem bytu [číslo] umístěného v budově [adresa] – objekt k bydlení, postavené na pozemku parc. [číslo] v k. ú. [část obce], obec Praha. V čl. 6 nájemní smlouvy si strany sjednaly nájemné ve výši 13 065 Kč měsíčně, z čeho nájemné činilo 10 313 Kč, vybavení prostor 68 Kč měsíčně a zálohy na služby 2 684 Kč měsíčně. Splatnost nájemného a záloh byla stanovena k poslednímu dni daného měsíce. Nájemní smlouva byla uzavřena na dobu určitou do 28. 11. 2021 a nabyla platnosti dnem, kdy byla podepsána oběma smluvními stranami (nájemní smlouvou ze dne 22. 1. 2020, evidenčním listem ze dne 1. 5. 2021). 6. Nájemní vztah skončil uplynutím sjednané doby ke dni 28. 11. 2021 (nájemní smlouvou ze dne 22. 1. 2020). Žalovaný byt nevyklidil a byt užívá bez právního titulu (výzvou ze dne 8. 4. 2020). Za období od května 2021, července 2021 a od září 2021 do března 2022 bylo žalovanému předepsáno k úhradě 117 585 Kč (13 065 Kč x 9), žalovaný za měsíc květen 2021 uhradil 5 000 Kč; dlužná částka tedy činí 112 585 Kč. Tento dluh žalovaný neuhradil navzdory předžalobní výzvě, která se dostala do sféry jeho dispozice (výzvou k úhradě dlužné částky ze dne 23. 5. 2022 včetně fotokopie obálky). 7. Soud nemá důvod pochybovat o uvedených skutečnostech, tím spíše za situace, kdy žalovaná soudu žádné důkazy nepředložila, žalobou uplatněný nárok nesporovala a uhrazení dlužné částky netvrdila. 8. Po právní stránce soud posoudil věc následovně: 9. Podle § 2201 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“) nájemní smlouvou se pronajímatel zavazuje přenechat nájemci věc k dočasnému užívání a nájemce se zavazuje platit za to pronajímateli nájemné. 10. Podle § 2251 odst. 1 o. z. nájemce platí nájemné předem na každý měsíc nebo na jiné ujednané platební období, nejpozději do pátého dne příslušného platebního období, nebyl-li ujednán den pozdější. Společně s nájemným platí nájemce zálohy nebo náklady na služby, které zajišťuje pronajímatel; o těchto zálohách a nákladech platí § [číslo] obdobně. 11. Podle § 2295 o. z. pronajímatel má právo na náhradu ve výši ujednaného nájemného, neodevzdá-li nájemce byt pronajímateli v den skončení nájmu až do dne, kdy nájemce pronajímateli byt skutečně odevzdá. 12. Podle § 1968 o. z. je dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. 13. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnost, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 14. Žalobkyně se žalovaným uzavřeli nájemní smlouvu ve smyslu § 2201 a násl. o. z., na jejímž základě žalobkyně přenechala žalovanému k dočasnému užívání byt a žalovaný se za užívání bytu zavázal platit nájemné spolu se zálohami na služby. Nájemné bylo sjednáno ve výši 13 065 Kč (nájemné 10 313 Kč a vybavení prostoru 68 Kč), zálohy na služby ve výši 2 684 Kč. Nájemní vztah skončil ke dni 28. 11. 2021, žalovaný však byt nevyklidil. Žalobkyně má proto v souladu s § 2295 o. z. nárok na náhradu ve výši ujednaného nájemného a záloh na služby za květen 2021, červenec 2021 a období od září 2021 do března 2022 v celkové výši 112 585 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaný uhrazení dluhu netvrdil a ani v této souvislosti nenavrhl žádné důkazy, soud má nárok žalobkyně za prokázaný. 15. Žalovaný se dostal do prodlení se zaplacením peněžitého dluhu, žalobkyně tak má právo i na zaplacení úroku z prodlení podle § 1970 o. z., ve výši stanovené v § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Úroky z prodlení požaduje žalobkyně od marného uplynutí lhůty k plnění stanovené předžalobní výzvou, tj. od 4. 6. 2022. Výši úroků z prodlení žalobkyně stanovila na 13,75 % ročně, v první polovině roku 2022 se však výše zákonných úroků z prodlení rovnala 11,75 %. Co do tohoto rozdílu (2 % ročně) proto soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. 16. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 6 230 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 5 630 Kč a nákladů řízení uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 600 Kč představující 300 Kč za každý ze dvou úkonů dle § 2 odst. 3 uvedené vyhlášky. 17. Soud ohledně přiznaného nároku na náhradu nákladů řízení žalobkyni vycházel z nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 3. 2020 pod sp. zn. IV. ÚS 2434/19, podle něhož„ Přiznáním náhrady nákladů právního zastoupení statutárnímu městu jako nákladů účelně vynaložených soud„ prolamuje“ pravidlo a uplatňuje z něj výjimku; má tak za vyvrácenou judikatorně dovozenou právní domněnku, že statutární město je dostatečně personálně a materiálně vybaveno k tomu, aby bylo schopno kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by muselo využívat právní pomoci advokátů. Není vyloučeno, že pro průběh konkrétního (složitého) řízení může být zastoupení advokátem žádoucí – o to přesvědčivější však musí být odůvodnění rozhodnutí soudu, který výjimku uplatní, vyhodnotí náklady právního zastoupení jako účelně vynaložené a přizná jejich náhradu. Z rozhodnutí musí být zřetelně patrno, v čem spočívá jedinečnost, unikátnost, složitost případu, a proč konkrétní statutární město není schopno výkon svých účastnických práv zajistit vlastními silami a z vlastních zdrojů. V opačném případě soud nedodrží ústavní požadavek náležitého odůvodnění plynoucí z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“. Po zhodnocení soud dospěl k závěru, že případ nebyl skutkově ani právně natolik složitý, aby byla [název žalobkyně] nucena najmout si externího právního zástupce, neboť nepochybně osoby s právnickým vzděláním zaměstnává a ty jsou schopny žalobu sepsat samy. S ohledem k výše uvedenému proto soud přiznal žalobkyni pouze náhradu nákladů řízení podle § 151 odst. 3 o. s. ř., které vypočetl podle vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu. Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. přiznal soud tyto náklady k rukám právního zástupce žalobkyně. 18. Lhůta k plnění byla v obou případech stanovena v délce tří dnů od právní moci rozsudku podle § 160 odst. 1 věty první o. s. ř.