5 C 1/2022-17 — Obvodní soud pro Prahu 10

1. Žalobce se žalobou domáhal na žalované zaplacení 1 239 757, 50 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení. Žalobce je společně s [jméno] [příjmení] podílovým spoluvlastníkem se spoluvlastnickým podílem ve výši jedné poloviny pozemků parc. [číslo] parc. [číslo] v k.ú. [část obce], pozemků parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] v k.ú. [obec], přičemž tyto pozemky využívá žalovaná jako veřejné prostranství bez jakéhokoli právního titulu, a za toto užívání žalobci žádné plnění neposkytuje. Na základě tohoto žalobce po žalované požadovat zaplatit 1 239 757,50 Kč, představující bezdůvodné obohacení za období od 1. 10. 2018 do 30. 9. 2021. Žalovaná byla před podáním žaloby vyzvána k úhradě předmětné částky, avšak neuhradila ničeho. 2. Platebním rozkazem ze dne 27. 1. 2022, č. j. [číslo jednací] soud žalovanou v souladu s ustanovením § 114b o. s. ř. vyzval, aby se pro případ, že podá odpor, ve lhůtě 30 dnů ode dne uplynutí lhůty k podání odporu písemně vyjádřila ve věci samé k žalobě, která jí byla současně s platebním rozkazem doručena. Zároveň soud žalovanou uvedeným platebním rozkazem poučil o následcích nesplnění této výzvy. 3. Platební rozkaz spolu se žalobou byl žalované doručen do datové schránky dne 28. 1. 2022. Dne 11. 2. 2022 žalovaná podala odpor proti platebnímu rozkazu s tím, že pozemky parc. [číslo] v k.ú. [obec] jsou zastavěny komunikací v ulici [ulice], kterou vlastní prostřednictvím TSK provozuje hl. m. [obec] a tato komunikace není svěřena do správy žalované, ke svému tvrzení pak ničeho nedoložila. Ohledně zbývajících pozemků žalovaná sdělila, že se vyjádří v zákonné 30 denní lhůtě. 4. Vzhledem k tomu, že se žalovaná nevyjádřila ve smyslu § 114b o. s. ř. ve stanovené 30-ti denní lhůtě ode dne uplynutí lhůty k podání odporu, která marně proběhla dnem 18. 3. 2022, jsou splněny všechny podmínky § 153a odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 114b odst. 5 o. s. ř. pro vydání rozsudku pro uznání. Soud má proto za to, že žalovaná nárok uplatněný žalobou uznává a na základě tohoto uznání (fikcí) rozhodl rozsudkem v souladu s žalobním návrhem, neboť se nejedná o věc, ve které by nebylo možné uzavřít a schválit smír dle § 99 odst. 1 o. s. ř., nárok žalobkyně uplatněný žalobou není v rozporu s žádnou kogentní občanskoprávní normou. Podle ustanovení §153a odst. 2 o. s. ř. rozsudek pro uznání totiž nelze vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2). Meze možnosti rozhodnout rozsudkem pro uznání jsou tedy zákonem dány týmiž okolnostmi, jimiž je omezena možnost uzavřít a schválit soudní smír. Znamená to, že rozsudkem pro uznání nelze rozhodnout ve věcech, u nichž jejich povaha nepřipouští uzavření smíru, a tehdy, kdyby rozsudek pro uznání byl v rozporu s právními předpisy. Právní teorie i soudní praxe zastává názor, že povaha věci připouští uzavření smíru zpravidla ve věcech, v nichž jsou účastníci v typickém dvoustranném poměru, jestliže hmotně právní úprava nevylučuje, aby si účastníci mezi sebou upravili právní vztahy dispozitivními úkony. Z uvedeného vyplývá, že povahou věci je vyloučeno uzavřít smír zejména a) ve věcech, v nichž lze zahájit řízení i bez návrhu (srov. § 13 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, (dále jen „z. ř. s.”)), b) ve věcech, v nichž se rozhoduje o osobním stavu (srov. § 13 z. ř. s. ve spojení s §§ 367, 371 z. ř. s.); c) ve věcech, v nichž hmotné právo nepřipouští vyřízení věci dohodou účastníků právního vztahu. Zda smír není v rozporu s právními předpisy je soud povinen zkoumat při rozhodování o schválení smíru. Protože smír je dvoustranným dispozitivním právním jednáním účastníků řízení, jenž má základ v hmotném právu, je smír v rozporu s právními předpisy zejména tehdy, jestliže a) dohoda účastníků je z hlediska obecných požadavků kladených na právní jednání neplatná; z tohoto pohledu je v rozporu s právními předpisy i takový smír, který nebyl učiněn určitě a srozumitelně (uvedený požadavek je důležitý také proto, že schválený smír je titulem pro exekuci); b) se příčí kogentním ustanovením zákona nebo je obchází (srov. [příjmení], [příjmení], [příjmení], [příjmení], Občanský soudní řád, Komentář, I. díl, 6. vydání, 2003, C.H.Beck, str. 332, bod 5 a 6). 5. V posuzované věci se jedná o spor z titulu bezdůvodného obohacení. Z toho, co bylo řečeno o přípustnosti uzavření soudního smíru, je nepochybné, že předmětem tohoto řízení jsou subjektivní majetková práva, jimiž mohou účastníci (jejich nositelé) podle jejich povahy i podle příslušných zákonných předpisů volně nakládat, o nichž se rozhoduje ve sporném řízení, a ve kterém tedy účastníci mohou uzavřít smír. Ke shora uvedeným závěrům dospěl Nejvyšší soud ČR ve věci sp. zn. [spisová značka]. 6. S ohledem na shora uvedené má tak soud s odkazem na ustanovení § 114b o. s. ř. za to, že žalovaná uznala nárok, který je žalobou uplatňován, a proto ve věci rozhodl rozsudkem pro uznání dle ustanovení § 153a odst. 1 o. s. ř. 7. Jelikož dlužná částka nebyla uhrazena ve lhůtě splatnosti, soud shledal žalobu důvodnou a vyhověl jí jak co do žalované částky, tak i co do úroku z prodlení této částky uplatněného v souladu s § 513, § 1970 o.z., dle nichž jsou příslušenstvím pohledávky též úroky z prodlení a náklady spojené s jejím uplatněním, přičemž věřitel má právo požadovat vedle plnění i úroky z prodlení ve výši specifikované nařízením vlády č. 351/2013 Sb. (dále jen„ nařízení vlády“). Žalobkyně uplatnila úroky z prodlení v souladu s § 2 nařízení vlády. 8. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 127 618,40 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 61 988 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a.t.“) z tarifní hodnoty ve výši 1 239 757,50 Kč sestávající z částky 13 260 Kč za každý ze čtyř úkonů dle § 11 odst. 1 a.t. (převzetí zastoupení; předžalobní výzva návrh ve věci samé; účast na jednání dne 6. 4. 2022) včetně čtyř paušálních náhrad po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a.t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 54 240 Kč ve výši 11 390,40 Kč kterou je právní zástupce žalobkyně povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty. S ohledem na § 149 odst. 1 o.s.ř. přiznal soud tyto náklady k rukám právního zástupce žalobce. 9. Lhůta k plnění byla ve výrocích I. a II. stanovena v souladu s § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř.