59 C 4/2022-14 — Obvodní soud pro Prahu 10

Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) domáhala vůči žalovanému, aby mu soud uložil povinnost zaplatit žalobkyni 3 645 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 822,85 Kč z titulu neuhrazených [anonymizováno] poplatků za období roku [rok], [rok] a [rok]. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Žalovaný není občanem ČR, avšak v ČR bydlí, pravomoc českých soudů vyplývá z čl. 4 [anonymizováno] EU [číslo]. Soud věc projednal za splnění podmínek § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.s.ř.“), tedy bez nařízení jednání, neboť ve věci lze rozhodnout jen na základě předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili (žalovaný ve smyslu § 101 odst. 4 o.s.ř.). S ohledem na zjištění učiněná z předložených listin dospěl soud k závěru o skutkovém stavu ve věci samé. Žalovaný se stal držitelem [anonymizováno] přijímače a dne 23. 11. 2009 se přihlásil jako poplatník [anonymizováno] poplatku do příslušné evidence, čímž mu vznikla povinnost hradit příslušné poplatky. Žalovaný nezaplatil [anonymizováno] poplatky za období roku [rok], [rok] a [rok] vždy ve výši 135 Kč/měsíc. Celková dlužná částka tak činí 3 645 Kč (27 měsíců x 135 Kč) a žalovaný ji neuhradil ani přes opakované výzvy žalobkyně. Soud nemá důvodu pochybovat o uvedených skutečnostech, tím spíše za situace, kdy žalovaný soudu žádné důkazy nepředložil, žalobou uplatněný nárok nesporoval a uhrazení dlužné částky netvrdil. Soud věc posoudil po právní stránce podle § 3 odst. 2, § 6, § 7 odst. 1, 2 a § 10 zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích (dále jen „zákon“). Podle výše citovaných ustanovení se osoba, která vlastní televizní přijímač, stává poplatníkem [anonymizováno] poplatku ve výši 135 Kč měsíčně. Tento poplatek je poplatník povinen zaplatit provozovateli vysílání nejpozději do patnáctého dne každého kalendářního měsíce. V případě, že poplatník nezaplatí [anonymizováno] poplatek ani na základě výzvy provozovatele, je provozovatel vysílání ze zákona oprávněn domáhat se svého práva u soudu. Žalovaný dlužnou částku ve výši 3 645 Kč přes výzvy žalobkyně nezaplatil, žalobkyni tak vzniklo právo vymáhat tuto částku u soudu dle § 10 zákona. Nárok žalobkyně na úrok z prodlení plyne z § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), výše úroku z prodlení se řídí § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Žalovaný se do prodlení s jednotlivými platbami dostal vždy den následující po jejich splatnosti. Celková výše kapitalizovaných úroků ke dni 27. 10. 2021 (tj. ke dni podání žaloby) činí 822,85 Kč. Ohledně doby prodlení rozhodl soud vázán návrhem žalobkyně v souladu s ust. § 153 odst. 2 o.s.ř. a contrario. Z důvodů výše uvedených soud žalobě vyhověl a žalovanou částku vč. úroků z prodlení žalobkyni přiznal, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 600 Kč. Tato částka je tvořena zaplaceným soudním poplatkem ve výši 400 Kč, a dále paušální náhradou nákladů za dva úkony dle § 2 odst. 1 vyhlášky č. 254/2015 Sb. v celkové výši 200 Kč (2 úkony x 100 Kč). Soud nepřiznal žalobkyni náklady právního zastoupení, neboť v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 3344/12, dospěl k závěru, že k uplatnění nároku vyplývajícího z nezaplacení televizních poplatků nebylo třeba odborných znalostí v míře přesahující běžné znalosti zaměstnanců žalobkyně, a proto se nejednalo o účelně vynaložené náklady. S ohledem na § 149 odst. 1 o.s.ř. přiznal soud tyto náklady k rukám právního zástupce žalobkyně a lhůtu k plnění stanovil v souladu s ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř.