59 C 351/2023-26 — Obvodní soud pro Prahu 10

1. Žalobkyně se žalobou podanou dne [datum] domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 59 984,16 Kč s příslušenstvím. Dle tvrzení žalobkyně tento nárok vznikl z titulu smlouvy o úvěru uzavřené dne [datum] mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba] (dříve [právnická osoba]) na jejímž základě poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému prostřednictvím webových stránek [webová adresa] úvěr v konečné výši 78984,16 Kč, přičemž úvěr měl být vrácen nejdéle do [datum], což se nestalo. Úvěr byl poskytován na bankovní účet žalovaného č. [bankovní účet]. Celková výše nároků žalobkyně činí 59 984,16 Kč splatných dne [datum]. Žalovaný dluh neuhradil ani přes opakované upomínání ze strany žalobkyně. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Žalobkyně se z jednání před soudem konaného dne [datum] omluvila a souhlasila s jednáním soudu bez její účasti. Žalovaný, ač řádně předvolán, se k jednání soudu nedostavil, ani včas nepožádal o jeho odročení, soud proto jednal a rozhodl v nepřítomnosti žalobkyně i žalovaného v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), když přitom vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů. 4. Po provedených dokazování vzal soud za prokázané, že žalovaný a právní předchůdkyně žalobkyně uzavřeli dne [datum] smlouvu o úvěru s úvěrovým limitem 35 000 Kč s úrokovou sazbou 8,5 % měsíčně, RSPN bylo ujednáno ve výši 264,42 %, každé čerpání je zpoplatněno poplatkem ve výši 12,5 % z výše úvěru, žalovaný byl povinen úvěr splácet v pravidelných měsíčních splátkách dle čl. 5 smlouvy (smlouvou o revolvingovém úvěru, obchodními podmínkami [právnická osoba], základními informacemi o spotřebitelském úvěru, kopií občanského průkazu). Soud vzal dále za prokázané, že žalovaný čerpal celkem částku 479 089,17 Kč na účet č. [bankovní účet], jehož byl majitelem a uhradil částku 632 369,50 Kč, přičemž právní předchůdkyně žalobkyně dále požadovala částku 59 984,16 Kč (výpisem z účtu – výběry a platby, fakturou [variabilní symbol], sdělením [anonymizováno] ze dne [datum]). Pohledávka byla následně postoupena na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno (smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] včetně seznamu postoupených pohledávek, dodatkem [číslo] ke smlouvě o pokračující koupi pohledávek ze dne [datum], oznámením ze dne [datum] včetně podacího lístku). Žalovaný dlužnou částku neuhradil ani přes zaslanou předžalobní upomínku (výzvou ze dne [datum], podacím lístkem). Soud hodnotil důkazy dle § 132 o.s.ř. 5. Takto zjištěný skutkový stav posoudil soud dle následujících právních ustanovení. 6. Právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), podle nějž se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Žalobkyně vystupovala ve smyslu ustanovení § 420 o.z. jako podnikatel, který při uzavírání a plnění smlouvy jednal v rámci své výdělečné činnosti prováděné soustavně, samostatně na vlastní účet a odpovědnost živnostenským způsobem za účelem dosažení zisku, a žalovaný vystupoval ve smyslu ustanovení § 419 o.z. jako spotřebitel jednající mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo samostatného výkonu jeho povolání, tedy se dle ustanovení § 1810 o.z. jedná o spotřebitelskou smlouvu. 7. Soud s ohledem na výše uvedené aplikoval na uzavřenou smlouvu právní úpravu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, kdy dospěl k závěru, že uzavřená smlouva je dle ustanovení § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb., zákona o spotřebitelském úvěru, neplatná, neboť právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému úvěr, i když v řízení nikterak, nebylo prokázáno, že by právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného. Žalobkyně v žalobě tvrdila, že provedla výpočet mezi příjmy a výdaji žalovaného. Žádné důkazy ani tvrzení ohledně příjmů a výdajů žalovaného však tvrzeny a doloženy nebyly, o poučení ohledně tohoto nedostatku se žalobkyně připravila svou neúčastí na nařízeném jednání. 8. Tento závěr je v souladu se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky sp.zn. [spisová značka] ve spojení s konstantní judikaturou Soudního Dvora Evropské unie a Ústavního soudu. Jak uvedl Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne [datum] ve věci C [číslo] ([právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další) čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále jen„ směrnice“), a bod 26 znamená, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno – v orig.„ the burden of proving“) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé poskytovali úvěry nezodpovědně. Jak přitom uvedl Ústavní soud České republiky ve svém rozhodnutí ze dne [datum] vydaném pod sp. zn. III. ÚS 4129/18 to, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly vzít soudy v potaz bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven nebo nikoli. S ohledem na výše citovaný nález Ústavního soudu je tak bez ohledu na zákonné zakotvení povinností soudu zkoumat, zda věřitel zkoumal úvěruschopnost žalovaného, a tedy je povinností soudu toto zkoumat. Což ostatně též ve svém rozsudku sp.zn. C [číslo] ze dne [datum] konstatuje i Soudní dvůr Evropské Unie. 9. S ohledem na výše uvedené soud uzavírá, že v tomto případě tato povinnost splněna nebyla, smlouva je tedy neplatné od počátku, soud rovněž podotýká též podotýká, že poskytnutí úvěru v daném případě se též zjevně příčilo dobrých mravů, a smlouvu je třeba považovat za absolutně neplatnou ve smyslu § 588 o.z. pro nepřiměřenost úroků, které byly ujednány, neboť RPSN činilo 264,42 % ročně. Dle judikatury Nejvyššího soudu je taková výše zcela nepřiměřená, přijatelná je sazba trojnásobná či čtyřnásobná oproti sazbě obvyklé v daném roce stanovené peněžními ústavy ve smlouvách o úvěru. 10. Je-li neplatná smlouva, pak včetně všech ujednání o úrocích, smluvní pokutě a náhradě nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením. 11. Jestliže právní předchůdkyně žalobkyně přes neplatnost smlouvy o úvěru plnila žalovanému za celou dobu částku 479 089,17 Kč, plnila dle ustanovení § 2991 o.z. bez spravedlivého důvodu, a vzniklo jí dle ustanovení § 2991 odst. 2 o.z. právo na vrácení bezdůvodného obohacení. Žalovaný však uhradil celkem částku 632 369,50 Kč, nárok žalobkyně zcela uhradil, žalobkyně tak již nemá právo na úhradu ničeho. Proto soud nárok žalobkyně v celém rozsahu zamítl. 12. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalovaný byl v řízení zcela úspěšný, ale žádné náklady mu nevznikly.