6 C 9/2023-22 — Obvodní soud pro Prahu 10

1. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení v záhlaví uvedené částky spolu s příslušenstvím s odůvodněním, že společnost [právnická osoba], sídlem [adresa], 14 [příjmení] [příjmení], [anonymizována dvě slova] [číslo], Malta (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“), uzavřela s žalovaným dne 18. 2. 2014 Smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě poskytla žalovanému zápůjčku ve výši 1 000 Kč. Žalovaný se zavázal zápůjčku vrátit do dne 24. 3. 2014. Žalovaný se však dostal do prodlení, když do dne 24. 3. 2014 předmětnou zápůjčku řádně a včas nevrátil. Právní předchůdkyně žalobkyně postoupila předmětnou pohledávku za žalovaným na žalobkyni na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21. 12. 2017. Žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní upomínku. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Vzhledem k tomu, že žalobkyně je zahraniční právnickou osobou se sídlem v Kyperské republice, a v dané věci se tedy jedná o řízení s cizím prvkem, zabýval se soud otázkou pravomoci českých soudů věc projednat a rozhodnout. Neboť předmětem řízení je právní poměr ze smlouvy o zápůjčce, je dána pravomoc českých soudů na základě čl. 4 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Brusel I bis), protože žalovaný je občanem České republiky a má v České republice platnou adresu trvalého pobytu, kterou zároveň uvedl ve smlouvě o zápůjčce. 4. Protože bylo možné věc rozhodnout na základě listinných důkazů obsažených ve spise, vyzval soud účastníky, aby se ve smyslu ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o.s.ř.”) vyjádřili k tomu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Zároveň soud připojil doložku, že nevyjádří-li se účastníci k této výzvě, bude mít soud za to, že proti takovému postupu nemají námitek (§ 101 odst. 4 o.s.ř.). Žalobkyně souhlasila s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, žalovaný se k této výzvě nevyjádřil, ačkoliv mu byly žaloba a výzva doručeny na adresu pro doručování ve smyslu § 46b písm. a) o.s.ř., proto soud rozhodoval na základě listinných důkazů založených ve spise. 5. Soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu: Žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně dne 18. 2. 2014 smlouvu o zápůjčce, jejíž nedílnou součástí byly Smluvní podmínky. Právní předchůdce žalobkyně na základě cit. smlouvy poskytla žalovanému částku 1 000 Kč, a to bankovním převodem. Žalovaný se zavázal zápůjčku splatit nejpozději do 24. 3. 2014. Žalovaný však zápůjčku řádně a včas nesplatil, a to ani přes vystavenou fakturu ze dne 18. 2. 2014, se splatností dne 24. 3. 2014. Pohledávka za žalovaným byla žalobkyni postoupena právní předchůdkyní žalobkyně smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21. 12. 2017, což bylo žalovanému oznámeno dopisem obsahujícím výzvu k zaplacení dlužné částky. Žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní upomínku. 6. Takto zjištěný skutkový stav posoudil soud dle následujících právních ustanovení. 7. Právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), podle nějž se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Právní předchůdkyně žalobkyně vystupovala ve smyslu ustanovení § 420 o.z. jako podnikatel, který při uzavírání a plnění smlouvy jednal v rámci své výdělečné činnosti prováděné soustavně, samostatně na vlastní účet a odpovědnost živnostenským způsobem za účelem dosažení zisku, a žalovaný vystupoval ve smyslu ustanovení § 419 o.z. jako spotřebitel jednající mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo samostatného výkonu jeho povolání, tedy se dle ustanovení § 1810 o.z. jedná o spotřebitelskou smlouvu. 8. Soud s ohledem na výše uvedené aplikoval na uzavřenou smlouvu právní úpravu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, kdy dospěl k závěru, že uzavřená smlouva je dle ustanovení [číslo] Sb., o spotřebitelském úvěru, neplatná, neboť právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému úvěr, i když v řízení nikterak, nebylo prokázáno, že by právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného. 9. Tento závěr je v souladu se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky sp.zn. [spisová značka] ve spojení s konstantní judikaturou Soudního Dvora Evropské unie a Ústavního soudu. Jak uvedl Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C [číslo] ([právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další) čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále jen„ směrnice“), a bod 26 znamená, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno – v orig.„ the burden of proving“) posoudit úvěryschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé poskytovali úvěry nezodpovědně. Jak přitom uvedl Ústavní soud České republiky ve svém rozhodnutí ze dne 26. 2. 2019 vydaném pod sp. zn. [ústavní nález] to, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly vzít soudy v potaz bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven nebo nikoli. 10. S ohledem na výše citovaný nález Ústavního soudu je tak bez ohledu na zákonné zakotvení povinností soudu zkoumat, zda věřitel zkoumal úvěruschopnost žalovaného, a tedy je povinností soudu toto zkoumat i bez ohledu na skutečnost, že v ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je zakotvena námitka spotřebitele, tj. že ze zákona plyne relativní neplatnost smlouvy o úvěru. Což ostatně též ve svém rozsudku sp.zn. [anonymizováno] [číslo] ze dne 5. 3. 2020 konstatuje i Soudní dvůr Evropské Unie. 11. Je-li neplatná smlouva, pak včetně všech ujednání o úrocích, smluvní pokutě a náhradě nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením. 12. Jestliže právní předchůdkyně žalobkyně přes neplatnost smlouvy o úvěru plnila žalovanému 1 000 Kč, plnila dle ustanovení § 2991 o.z. bez spravedlivého důvodu, a vzniklo jí dle ustanovení § 2991 odst. 2 o.z. právo na vrácení bezdůvodného obohacení. Bezdůvodné obohacení na straně žalovaného činí částku 1 000 Kč s tím, že žalovaný se do prodlení dostal s první výzvou k peněžitému plnění ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4260/2009, ze dne 7. 4. 2010, a žalobkyni tak vzniklo též právo na zákonné úroky z prodlení dle § 1968 a § 1970 o.z. ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kdy soud přiznal žalobkyni úroky z prodlení z částky 1 000 Kč ode dne 25. 3. 2014 do zaplacení. 13. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 489 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 9 odst. 5, § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 1 000 Kč sestávající z částky 200 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 900 Kč ve výši 189 Kč.