Obvodní soud pro Prahu 10 21 C 56/2026-21 – Náklady řízení

Žalobkyně se domáhá po žalované straně zaplacení 18 149,06 Kč s příslušenstvím. Žalobkynina pohledávka vnikla ze smlouvy o revolvingovém úvěru č. , hodnota, („smlouva“) uzavřené distančně mezi ní a žalovanou stranou dne , datum, . Žalobkyně se na základě této smlouvy zavázala umožnit žalované straně čerpat úvěr opakovaně až do výše 19 600 Kč. Žalovaná strana však úvěr řádně nesplácela a dlužnou částku neuhradila ani přes předžalobní upomínku.2. Žalovaná strana se k žalobě nevyjádřila.3. Strany na základě výzvy soudu souhlasily, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a o. s. ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.4. V řízení učinil soud na základě listinných důkazů následující závěr o skutkovém stavu.1/ Žalobkyně coby poskytovatel spotřebitelských úvěrů uzavřela s žalovanou stranou dne , datum, smlouvu o spotřebitelském revolvingovém úvěru č. , hodnota, , na základě které poskytla žalované straně úvěrový rámec do výše 19 600 Kč a převedla žalované straně v období od , datum, do , datum, částku 59 240 Kč (smlouvou o úvěru, autorizací ověření totožnosti, údaji o poskytovateli úvěru a přehledem bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli). Žalovaná strana se ve smlouvě zavázala, že úvěr bude splácet v denních splátkách počínaje dnem , datum, , a to nejpozději do , datum, . Roční procentní sazba nákladů (RPSN) byla sjednána ve výši 1497,57 %. Pevná denní úroková sazba byla sjednána ve výši 0,933 % (smlouvou o úvěru, předpisem denních splátek a informacemi pro spotřebitele). Součástí smlouvy byly všeobecné obchodní podmínky a souhlas o zpracování osobních údajů (všeobecnými obchodními podmínkami, souhlasem o zpracování osobních údajů).2/ Při posouzení schopnosti žalované strany úvěr splácet vyšla žalobkyně z výdajů žalované strany na bydlení 18 000 Kč, výdajů na půjčky 1 000 Kč, dalších nezbytných výdajů 3 000 Kč, ostatních zbytných výdajů 10 000 Kč, příjmu 20 000 Kč a disponibilního příjmu 5 600 Kč, žalovaná strana žila v domácnosti s další osobou s příjmem a dvěma osobami bez příjmu (metodologií posouzení úvěruschopnosti, potvrzením o identifikovaných příjmech, výpisem o posouzení úvěruschopnosti).3/ Žalobkyně disponovala scanem občanského průkazu žalované strany (občanským průkazem žalované).4/ Žalovaná strana nesplácela řádně, žalobkyně proto zaslala žalované straně dne , datum, e-mailovou zprávu, v níž vypověděla smlouvu o úvěru a vyzvala ji k zaplacení dlužné částky bezodkladně (zprávou ze dne , datum, ). Žalovaná strana byla před podáním žaloby vyzvána ještě právním zástupcem žalobkyně (předžalobní výzvou ze dne , datum, a potvrzením o podání zásilky ze dne , datum, ).5. Soud nemá důvod pochybovat o uvedených skutečnostech, tím spíše za situace, kdy žalovaná strana soudu žádné důkazy nepředložila, žalobou uplatněný nárok nesporovala a uhrazení dlužné částky netvrdila.6. Po právní stránce soud posoudil věc následovně:7. Na projednávanou věc se aplikují ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku („o. z.“), a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru („zákon“).8. Podle § 2395 a násl. o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2396 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.9. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.10. Žalobkyně a žalovaná strana uzavřely smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu § 2395 o. z. a § 2 odst. 1 zákona, na základě které žalobkyně poskytla žalované straně částku 59 240 Kč. Žalovaná strana se zavázala úvěr splácet v denních splátkách počínaje dnem , datum, , a to nejpozději do , datum, , a to včetně úroku z úvěru ve výši 0,933 % denně. Žalobkyně vystupovala ve smyslu § 420 o. z. jako podnikatel, který při uzavírání a plnění smlouvy jednal v rámci své výdělečné činnosti prováděné soustavně, samostatně na vlastní účet a odpovědnost živnostenským způsobem za účelem dosažení zisku, a žalovaná strana vystupovala ve smyslu § 419 o. z. jako spotřebitel jednající mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo samostatného výkonu svého povolání, proto jde dle § 1810 o. z. o spotřebitelskou smlouvu. Jde o typickou formulářovou smlouvu, tedy o předem připravený finanční produkt, jehož podmínky nejsou sjednávány individuálně, ale jsou předem dány v obchodních podmínkách, přičemž spotřebitel jakožto slabší smluvní strana nemá šanci je ovlivnit. Je proto chráněn kogentními ustanoveními občanského zákoníku (příp. jiných předpisů) před zneužitím postavení podnikatele.11. Podle soudu jednak nelze zcela bez problémů uzavřít, že by žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalované strany, jak jí ukládá § 86 a 87 zákona. Tvrzení v žalobě stran této okolnosti soud hodnotí jako paušální a obecná. Žalobkyně uvedla, že žalovaná strana byla lustrována v dostupných databázích, dále že byla prověřena výše jejích příjmů a příjmů ostatních členů domácnosti a zohledněny výdaje. Z výpisu o posouzení úvěruschopnosti (ID případu , Anonymizováno, ) však vyplývá, že tato zjištění byla formální. Žalovaná strana uvedla jako výši svého příjmu 20 000 Kč a žalobkyně z toho vycházela, aniž by bylo podloženo, jak si tento příjem ověřila. V žalobě jsou uvedena dvě rozporná tvrzení a sice, že si žalobkyně opatřila bankovní výpisy přímo od příslušné banky nebo že žalovaná tyto výpisy nebo výplatní pásky předložila sama. Ani jeden z těchto tvrzených způsobů ověření příjmu se z výpisu o posouzení úvěruschopnosti nebo i jiných listinných důkazů nepodává. Žalobkyně povšechně uvádí v posouzení výdaje na bydlení (18 000 Kč), výdajů na půjčky (1 000 Kč), dalších nezbytných výdajů (3 000 Kč), ostatních zbytných výdajů (10 000). Žalobkyně pak přiřadila žalované straně minimální výdaje modelem v částce 14 330 Kč. Není však známo, na podkladě jakých skutečností tak učinila a z čeho vycházela, např. zda za tím účelem prověřovala skutečnosti z doložených bankovních výpisů žalované strany. Z posouzení úvěruschopnosti ani není zřejmý příjem další osoby žijící ve společné domácnosti a jak s ním žalobkyně pracovala. Soud nicméně nepovažoval za nutné žalobkyni vyzývat k doplnění tvrzení ohledně zjišťování úvěruschopnosti žalované strany. I kdyby se totiž ukázalo, že žalobkyně své povinnosti podle § 86 a 87 zákona dostála, smlouva o úvěru by byla neplatná i tak, a to z důvodu nepřiměřeného sjednaného úroku, jak bude uvedeno dále.12. Další povinností poskytovatele úvěru totiž podle zákona je ve smlouvě uvést (mimo jiné) i RPSN – roční procentní sazbu nákladů ve smyslu § 133 zákona. V posuzovaném případě bylo ve smlouvě uvedeno, že RPSN činí 1497,57 % při čerpání celého kreditního rámce (tj. 19 600 Kč), při denním úroku 0,933 %. Z databáze ARAD se podává, že průměrná RPSN u úvěrů poskytnutých domácnostem na spotřebu činila v září 2024 9,13 %. Je zjevné, že výše sjednaného úroku je mnohonásobně vyšší oproti obvyklé praxi peněžních ústavů. Takto vysoká úplata za poskytnutí úvěru je zjevně v rozporu s dobrými mravy, a smlouva je tudíž absolutně neplatná podle § 588 o. z. V tomto smyslu lze odkázat na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž není v rozporu s dobrými mravy úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů (rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 234/2005 a 21 Cdo 1484/2004), nikoli 164násobkem.13. S ohledem na absolutní neplatnost posuzované smlouvy má žalobkyně nárok pouze na vydání bezdůvodného obohacení ve výši nesplacené jistiny úvěru. Vzhledem k tomu, že žalovaná strana dle tvrzení žalobkyně zaplatila částku 50 671,35 Kč, má nárok na zaplacení částky 8 568,65 Kč (59 240 Kč – 50 671,35 Kč), což je částka, jež byla žalované straně uložena k zaplacení výrokem I. tohoto rozsudku a která je splatná v nové přiměřené době splatnosti. Břemeno tvrzení a břemeno důkazní o skutečnosti, jaká doba je pro vrácení jistiny ve smyslu § 87 odst. 1 a 2 zákona přiměřená možnostem žalované strany (jaké jsou její celkové majetkové poměry), tížila žalovanou stranu. V případě nečinnosti žalované strany určil tuto lhůtu soud v délce 30 dnů, a to s přihlédnutím k tomu, aby byla tato lhůta dostatečná pro případné obstarání finančních prostředků k uhrazení dluhu (výrok I.).14. S ohledem na výše odůvodněný závěr o nesplnění povinnosti podle § 75 a § 86 zákona ze strany žalobkyně mající za následek absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru a s ohledem vztah speciality zákona k právní úpravě bezdůvodného obohacení dle o. z. soudu nezbylo než v rozsahu přesahujícím nesplacenou jistinu žalobu zamítnout. Soud proto zamítl žalobu co do požadavku na zaplacení částky 8 654,70 Kč a smluvní pokuty ve výši 925,71 Kč, neboť je-li smlouva o úvěru absolutně neplatná, nemá žalobkyně nárok ani na nároky ze smlouvy vzniklé, a úroku z prodlení v zákonné výši a to s ohledem na nové stanovení splatnosti (výrok II.).15. V usnesení ze dne 26. 7. 2006, sp. zn. 7 Cmo 507/2005, Vrchní soud v Olomouci dovodil, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení podle § 142 odst. 2 o. s. ř. je nutné považovat za předmět řízení nejen žalovanou jistinu, ale též její příslušenství.16. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Více úspěšné žalované straně (žalovaná byla úspěšná v řízení v rozsahu 55,06 % a žalobkyně v rozsahu 44,94 %) nicméně žádné náklady řízení nevznikly, proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).