10 C 110/2021-68 — Okresní soud v Písku

1. Žalobkyně se domáhala proti žalovanému zaplacení částky 8 765,56 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela se žalovaným dne 14. 12. 2017 smlouvu o bankovních produktech a službách, v rámci níž bylo sjednáno vedení běžného účtu pro žalovaného a následně poskytování kontokorentního úvěru Flexikredit k tomuto účtu. Nedílnou součástí smlouvy byly produktové podmínky spotřebitelského kontokorentního úvěru, všeobecné obchodní podmínky banky, dispozice ke kontokorentnímu úvěru, úrokový lístek a sazebník. Žalovanému byl poskytnut úvěrový limit ve výši 5 000 Kč. Žalovaný se zavázal, že jeho běžný účet bude vykazovat kreditní zůstatek, a to alespoň jedenkrát v průběhu každých 180 dnů čerpání Flexikreditu, a že bude mít na běžném účtu minimální měsíční kreditní příjem ve výši odpovídající 50 % poskytnutého úvěrového limitu a nepřekročí výši poskytnutého úvěrového limitu. Žalovaný překročil povolený úvěrový limit, čímž vznikl nepovolený debetní zůstatek na běžném účtu. Právní předchůdkyně žalobkyně proto zrušila žalovanému poskytování kontokorentního úvěru Flexikredit a debetní zůstatek z běžného účtu ve výši 8 765,56 Kč (z toho jistina ve výši 4 194,68 Kč, úrok z povoleného debetu ve výši 224,53 Kč, úrok z nepovoleného debetu ve výši 87,35 Kč a poplatků ve výši 4 259 Kč) převedla dne 5. 11. 2018 na nově otevřený úvěrový účet č. [bankovní účet]. Žalovanému bylo umožněno jej splácet. Žalovaný však řádně a včas nesplácel, proto právní předchůdkyně žalobkyně celou dlužnou částku zesplatnila ke dni 12. 3. 2019 a vyzvala žalovaného k uhrazení částky 8 765,56 Kč. Dlužná jistina se dále úročila úrokem se sazbou 29 % dle úrokového lístku. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 18. 11. 2020 postoupila právní předchůdkyně žalobkyně [právnická osoba] pohledávku žalobkyni a žalovanému bylo postoupení písemně oznámeno. Žalovaný dlužnou částku neuhradil. 2. Ve věci byl vydán elektronický platební rozkaz, kterým bylo žalobě zcela vyhověno. Tento se však nepodařilo doručit do vlastních rukou žalovanému, a proto byl zrušen. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, k ústnímu jednání konanému dne 27. 10. 2021 se bez omluvy nedostavil, ačkoliv byl řádně předvolán. Žalobkyně se z jednání omluvila, věc proto byla projednána a rozhodnuta bez přítomnosti účastníků řízení podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o.s.ř.). 3. Provedeným dokazováním soud zjistil následující skutkový stav. Ze smlouvy o bankovních produktech a službách ze dne 14. 12. 2017 ve spojení s všeobecnými produktovými podmínkami účinnými od 1. 10. 2017, všeobecnými obchodními podmínkami [právnická osoba] z 1. 11. 1999, spotřebitelským kontokorentním úvěrem Flexikredit - základní produktové podmínky spotřebitelského kontokorentního úvěru účinné od 1. 8. 2017, dispozicemi ke smlouvě o bankovních produktech a službách ze dne 22. 5. 2018, sazebníkem poplatků za produkty a služby pro fyzické osoby nepodnikatele platný od 1. 9. 2013 a 1. 6. 2018, z vysvětlení některých pojmů, formulářem pro standardní informace o spotřebitelském úvěru a úrokovým lístkem od 17. 12. 2013 bylo prokázáno, že společnost [právnická osoba] se žalovaným uzavřela smlouvu o bankovních produktech a službách, kterou byl žalovanému zřízen běžný účet č. [bankovní účet], k němuž byla dne 22. 5. 2018 uzavřena smlouva o povolení úvěrového limitu do výše 5 000 Kč, minimální měsíční příjem byl stanoven na 50 % povoleného limitu. Žalovaný se zavázal úvěr splácet dle produktových podmínek a hradit úroky a poplatky, úroková sazba byla stanovena ve výši 21,99 % p.a., kterou bylo možné měnit. Ve smlouvách byla stanovena korespondenční adresa žalovaného. Ze žádosti o povolení debetního zůstatku Flexikredit ve spojení s náhledem do registru bylo zjištěno, že žalovaný uvedl čistý měsíční příjem za 3 měsíce ve výši 30 030 Kč, nedoložil žádný doklad k příjmu. Dále uvedl, že nemá žádné srážky ze mzdy ani jiné měsíční splátky a nemá žádnou vyživovací povinnost. 4. Z upomínek ze dne 17. 7. 2018, 11. 9. 2018, 25. 9. 2018, 20. 12. 2018, 18. 1. 2019 a 17. 2. 2019 bylo zjištěno, že žalovaný byl opakovaně upomínán o zaplacení. Z ukončení poskytování Flexikreditu ze dne 15. 10. 2018 bylo zjištěno, že žalovaný byl informován o zrušení povoleného limitu Flexikreditu na běžném účtu a byl vyzván k uhrazení částky 7 631,52 Kč do 3. 11. 2018. Z oznámení o otevření úvěrového účtu ke splacení Flexikreditu z 6. 11. 2018 bylo zjištěno, že žalovaný byl informován o převedení dluhu ve výši 8 765,56 Kč z Flexikreditu z běžného účtu na nový úvěrový účet a stanoveno 17 měsíčních splátek po 515,62 Kč k zaplacení. 5. Z výpisů z běžného účtu žalovaného č. [bankovní účet] ve spojení s výpisy z úvěrového účtu žalovaného č. [bankovní účet] a platební historií tohoto účtu bylo zjištěno, že dne 5. 11. 2018 byl otevřen úvěrový účet a proveden převod zůstatku z běžného účtu ve výši 8 765,56 Kč. 6. Z oznámení o zesplatnění ze dne 12. 3. 2019 ve spojení s poštovním podacím archem ze dne 13. 3. 2019 bylo zjištěno, že žalovaný byl informován o zesplatnění úvěru č. [bankovní účet] ke dni 11. 3. 2019 a byl vyzván k uhrazení částky 8 765,56 Kč do 26. 3. 2019. Oznámení bylo zasláno na jinou než korespondenční adresu. 7. Z upozornění před prohlášením úvěru za splatný ze dne 9. 1. 2019 bylo zjištěno, že žalovaný byl upozorněn na možnost zesplatnění úvěru z důvodu nedostatku peněžních prostředků na běžném účtu. 8. Ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi [právnická osoba] a žalobkyní ve spojení s přílohou [číslo] seznam postoupených pohledávek, oznámením o postoupení pohledávky z 30. 11. 2020, potvrzením z 20. 11. 2020, dohodou mezi postupitelem a postupníkem z 18. 11. 2020 a výpisem z obchodního rejstříku žalobkyně byla prokázána aktivní legitimace žalobkyně ve sporu. 9. Z výzvy k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející žalobě ze dne 10. 2. 2021 ve spojení s podacím lístek z 10. 2. 2021 vyplývá, že žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení dlužné částky ve lhůtě do 25. 2. 2021. 10. Smlouvu o úvěru uzavřenou mezi účastníky dne 22. 5. 2018 soud posuzoval podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve spojení se zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru). Podle § 86 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. 11. Žalobkyně na výzvu soudu, aby doplnila svá tvrzení o skutečnosti, na základě kterých byla posouzena úvěruschopnost žalovaného a označila důkazy k jejich prokázání, uvedla, že bylo vycházeno z příjmů, které žalovaný deklaroval v žádosti o úvěr. Poté byl porovnán příjem žalovaného a jeho výdaje odhadnuté na základě historických dat z ČSÚ. Výpočtem byla získána částka disponibilních zdrojů žalovaného. Z interních zdrojů byly zjištěny závazky žalovaného ve výši měsíčních splátek 5 263,90 Kč a 165 Kč. 12. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.z.), soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 13. Soud vycházel z nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019, v němž tento uvedl, že Nejvyšší správní soud při výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinného do 30. 11. 2016 (když obsahově obdobná úprava je zakotvena i v § 86 zákona č. 257/2016 Sb., tedy pro účely tohoto výkladu lze vycházet z toho, že se právní úprava nezměnila) dovodil, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Ústavní soud dále zdůraznil, že nejde o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu, je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. 14. Žalobkyně v daném případě tvrdila, že byla pro