4 C 158/2021-31 — Okresní soud v Písku

1. Žalobkyně se domáhá na žalovaném zaplacení částky 5 479 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že její právní předchůdkyně společnost [právnická osoba] uzavřela dne 3. 3. 2016 se žalovaným smlouvu o úvěru, na základě které poskytla žalovanému úvěr ve výši 4 000 Kč. Žalovaný se ve smlouvě zavázal poskytnutý úvěr ve výši 4 000 Kč splatit spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 1 479 Kč nejpozději dne 2. 4. 2016. Smlouva byla uzavřena prostřednictvím internetových stránek [webová adresa], na kterých žalovaný zadal své osobních údaje. Po dokončení registrace na webových stránkách zaslal žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně žádost o poskytnutí konkrétního úvěru. Po prověření schopnosti žalovaného úvěr splácet, když žalovaný byl lustrován z veřejně dostupných databází ISIR, CEE, CRKI a BRKI, mu byl v rámci webového rozhraní zaslán návrh konkrétní smlouvy o úvěru s výší úvěru 4 000 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru 1 479 Kč a splatností dne 2. 4. 2016. Žalovaný smlouvu podepsal SMS kódem. Úvěr ve výši 4 000 Kč byl dne 3. 3. 2016 žalovanému vyplacen na jeho bankovní účet č. [bankovní účet] pod variabilním symbolem [číslo]. Žalovaný své povinnosti ze smlouvy nesplnil, neboť právní předchůdkyni žalobkyně nezaplatil ničeho. Pohledávka byla následně na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 1. 1. 2021 postoupena žalobkyni. Přestože byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky, na svůj dluh ničeho neuhradil. Výzva byla odeslána dne 2. 2. 2021. Žalobkyně dále uvedla, že pokud by soud neuznal její nárok na zaplacení dlužné částky z titulu smlouvy o úvěru, požaduje, aby byl nárok v části jistiny žalované částky posouzen jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení na straně žalovaného, na jehož bankovní účet byla dlužná částka převedena. 2. Ve věci byl vydán elektronický platební rozkaz, kterým bylo návrhu žalobkyně zcela vyhověno, tento se však nepodařilo doručit do vlastních rukou žalovaného, a proto byl zrušen. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, k ústnímu jednání konanému dne 23. 11. 2021 se bez omluvy nedostavil, ačkoliv byl řádně předvolán. Žalobkyně se z jednání omluvila, a věc proto byla projednána a rozhodnuta bez přítomnosti účastníků podle § 101 odst. 3 o.s.ř. 3. Provedeným dokazování soud zjistil následující skutkový stav. Právní předchůdkyně žalobkyně společnost [právnická osoba] uzavřela se žalovaným dne 3. 3. 2016 smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě poskytla žalovanému částku 4 000 Kč. Žalovaná částka 5 479 Kč zahrnuje vedle částky 4 000 Kč poplatek za poskytnutí zápůjčky ve výši 1 479 Kč. Žalovaný se zavázal splatit zápůjčku spolu s poplatkem za její poskytnutí do 2. 4. 2016. Právní předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávku za žalovaným na žalobkyni a žalovanému postoupení oznámila. 4. Smlouvu o zápůjčce (spotřebitelském úvěru) uzavřenou mezi účastníky dne 3. 3. 2016 soud posuzoval podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve spojení se zákonem č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), ve znění účinném do 30. 11. 2016. Podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. 5. Ohledně posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně v návrhu pouze uvedla, že návrh úvěrové smlouvy byl žalovanému zaslán po prověření schopnosti žalovaného úvěr splácet a že žalovaný byl lustrován z veřejně dostupných databází ISIR, CEE, CRKI a BRKI. K uvedenému tvrzení však žalobkyně nepředložila žádné důkazy. Žalobkyně na výzvu soudu, aby doplnila svá tvrzení a navrhla důkazy ohledně prověřování úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením smlouvy, uvedla, že odesláním žádosti o poskytnutí spotřebitelského úvěru podle čl. 3 .1.5 všeobecných obchodních podmínek žalovaný prohlásil, že má pravidelný měsíční příjem, a podle čl. 3 .1.6 potvrdil, že je schopen zápůjčku splatit a že řádně zvážil své možnosti. V případě, že měl pochybnosti o svých možnostech zápůjčku splatit, byl povinen kontaktovat původního věřitele, aby společně posoudili jeho schopnost zápůjčku splatit. Na základě lustrace a prohlášení žalovaného původní věřitel nepojal důvodné podezření o neschopnosti žalovaného zápůjčku splatit. 6. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.z.“), soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 7. Soud vycházel z nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019, v němž tento uvedl, že Nejvyšší správní soud při výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinného do 30. 11. 2016, dovodil, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Ústavní soud dále zdůraznil, že nejde o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu, je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. 8. Žalobkyně v daném případě tvrdila, že byla prověřena úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy, a to jednak lustrací žalovaného ve veřejně dostupných databázích a jednak prohlášením žalovaného dle všeobecných obchodních podmínek. Žalobkyně netvrdila, že její právní předchůdkyně zjišťovala výši příjmů a výdajů žalovaného. Žalobkyně nepředložila soudu žádné důkazy, z nichž by vyplývala výše zjištěných příjmů a výdajů žalovaného, ani nepředložila doklady o provedené lustraci ve veřejně dostupných databázích. Podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je na věřiteli, aby byl při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele aktivní, tedy aby si sám získal potřebné informace od spotřebitele či z jiných zdrojů, získané informace ověřil a následně vyhodnotil, zda spotřebitel bude schopen sjednané splátky úvěru splácet. Tuto povinnost nelze přenášet na spotřebitele. V daném případě tak nebylo před uzavřením smlouvy na žalovaném, aby si sám posoudil, zda je v jeho možnostech úvěr splatit. Prohlášením žalovaného v bodě 3.1.6 všeobecných obchodních podmínek, v němž žalovaný jako spotřebitel potvrdil, že je schopen zápůjčku splatit a že řádně zvážil své možnosti, se žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, nemohla zbavit své povinnosti aktivně zkoumat úvěruschopnost žalovaného. Rovněž prohlášení žalovaného v bodech 3.1.5 a 3.1.6 všeobecných obchodních podmínek o tom, že dosahuje pravidelného měsíčního příjmu, není v prodlení se splácením jakéhokoliv dluhu a není evidován v žádné databázi dlužníků, si měla žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, ověřit a ne z něho bez dalšího vycházet při posouzení úvěruschopnosti žalovaného. 9. K ústnímu jednání soudu se žalobkyně nedostavila a omluvila se, čímž znemožnila soudu, aby jí poskytl poučení podle § 118a o.s.ř., které soud poskytuje pouze při jednání (28 Cdo 3665/2009). Soud přesto nad rámec své poučovací povinnosti žalobkyni vyzval k doplnění skutkových tvrzení a k označení a předložení důkazů ohledně řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného v souladu s § 9 zákona č. 145/2010 Sb., a to usnesením ze dne 26. 10. 2021, č. j. [číslo jednací]. Jelikož žalobkyně neprokázala, že její právní předchůdkyně před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudila úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele s odbornou péčí, jednala v rozporu s § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Jednání právní předchůdkyně žalobkyně tak nelze přiznat právní ochranu. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samotného před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele, osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. (33 Cdo 2178/2018). S ohledem na výše uvedené soud shledal smlouvu o zápůjčce (spotřebitelském úvěru) uzavřenou mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným absolutně neplatnou ve smyslu § 588 o.z., neboť právní předchůdkyně žalobkyně jako věřitel neprověřila ř