12 C 447/2025-36 — Okresní soud v Písku

1. Žalobce se domáhal žalobou proti žalované zaplacení částky 45 255,08 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že společnost , právnická osoba, (dále jen „právní předchůdce žalobce“) se žalovanou uzavřel smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na základě které žalované poskytla při uzavření smlouvy peněžní prostředky ve výši 48 969 Kč na bankovní účet a žalovaná se je zavázala vrátit spolu s úrokem ve výši 8,86 % ročně z dlužné jistiny, v 24 měsíčních splátkách po 2412 Kč, přičemž první splátka byla splatná dne 17. 12. 2022. Žalovaná nehradila splátky řádně a včas, proto žalobce úvěr zesplatnil ke dni 31. 8. 2023. Právní předchůdce žalobce postoupil společnosti , právnická osoba, . pohledávku za žalovanou smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 1. 11. 2023. , právnická osoba, . dále postoupil smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 23. 10. 2024 s účinností od 1. 11. 2024 žalobci. Postoupen pohledávky bylo žalované oznámeno dopisem ze dne 25. 11. 2024. Dlužná částka je tvořena jistinou ve výši 43 310,13 Kč, poplatkem ve výši 1 944,95 Kč a kapitalizovaným úrokem ve výši 1 556,54 Kč. Žalobce dále požaduje úrok ve výši 8,86 % ročně z částky 43 310,13 Kč od 1. 9. 2023 do zaplacení a úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 45 255,08 Kč od 1. 9. 2023 do zaplacení.2. Ve věci byl vydán elektronický platební rozkaz, kterým bylo žalobě zcela vyhověno. Tento se nepodařilo doručit do vlastních rukou žalované, a proto byl zrušen. Soud nařídil jednání na den 18. 3. 2026, ke kterému se žalovaná nedostavila, i přesto, že ji bylo řádně doručeno do vlastních rukou postupem dle § 49 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“). Právní zástupce žalobce se k jednání dostavil a soud proto rozhodl bez přítomnosti žalované v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř.3. Ze žádosti/smlouvy o klasickém úvěru č. 218740907166258ze dne 3. listopadu 2022 plyne, že si žalovaná požádala o úvěr ve výši 48 969 Kč tak, aby mohla financovat ledničku či pračku.4. Z potvrzovacího dopisu ze strany žalobce ze dne 4. 11. 2022 se podává, že žalobce schválil úvěr ve výši 48 869 Kč s úrokovou sazbou 8,86 % ročně. Žalovaná se zavázala uhradit tento spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,86 % ročně z dlužné částky v pravidelných 24 měsíčních splátkách po 2 412 Kč.5. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 1. 11. 2023 postoupil právní předchůdce žalobce na společnost , právnická osoba, pohledávku za žalovanou. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 23. 10. 2024 včetně seznamu pohledávek, postoupila , právnická osoba, . pohledávku za žalovanou žalobci. Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno ke dni 25. 11. 2024 ve spojení s podacím archem z téhož dne.6. Z výzvy k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející žalobě ze dne 25. 3. 2025 ve spojení s poštovním podacím archem ze dne 26. 3. 2025 vyplývá, že žalobce vyzval žalovanou k zaplacení dlužné částky před podáním žaloby.7. Smlouvu o úvěru, z níž žalobce dovozoval svůj nárok, soud posuzoval podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve spojení se zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“). Podle § 86 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.8. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.9. Soud vycházel z nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019, v němž tento uvedl, že Nejvyšší správní soud při výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinného do 30. 11. 2016 (když obsahově obdobná úprava je zakotvena i v § 86 zákona č. 257/2016 Sb., tedy pro účely tohoto výkladu lze vycházet z toho, že se právní úprava nezměnila) dovodil, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Ústavní soud dále zdůraznil, že nejde o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu, je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.10. Žalobce v dané věci tvrdil, že právní předchůdce žalobce řádně prověřil úvěruschopnost žalované, avšak nepředložil soudu dostatečné důkazy. Jelikož žalobce neprokázal, že před uzavřením smluv o úvěru jeho právní předchůdce posoudil úvěruschopnost žalované jako spotřebitele, jednal právní předchůdce žalobce v rozporu s § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, přičemž takovému jednání nelze přiznat právní ochranu. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samotného před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele, osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. (33 Cdo 2178/2018). S ohledem na výše uvedené soud shledal smlouvy o úvěru absolutně neplatnou ve smyslu § 588 o. z., neboť právní předchůdce žalobce jednal v rozporu se zákonem a současně svým jednáním zjevně narušil veřejný pořádek, k čemuž soud přihlédl i bez návrhu. Z takového jednání pak žalované nemohl vzniknout žádný závazek.11. V řízení bylo zjištěno, že na straně žalované vzniklo bezdůvodné obohacení ve výši 45 255,08 Kč. Soud proto žalobě vyhověl co do této částky Kč podle § 2991 odst. 1 o. z., neboť kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 citovaného ustanovení, bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu. O úroku z prodlení bylo rozhodnuto podle § 1970 o. z. ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb., přičemž soud žalobci přiznal úrok z prodlení ve výši 15 % p. a. z částky 35 553,48 Kč od 29. 4. 2025 do zaplacení. O lhůtě k plnění soud rozhodl podle ustanovení § 160 odst. 1 o.s.ř., když neshledal důvod pro její prodloužení.12. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o.s.ř. neboť žalobce měl ve věci plný úspěch. Náklady řízení žalobce proto tvoří odměna advokáta za 4 úkony právní služby po 2 940 Kč (převzetí a příprava zastoupení, písemný návrh, výzva k plnění, účast na jednání) podle § 7, § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen „advokátní tarif“), náhrada hotových výdajů za 4 úkony právní služby po 450 Kč podle § 14b odst. 6 písm. b) advokátního tarifu, DPH 21 % a zaplacený soudní poplatek ve výši 1 811 Kč. Celkem náklady řízení žalobce činí 18 218,60 Kč, které je žalovaná povinna zaplatit podle § 149 odst. 1 o.s.ř. k rukám právního zástupce žalobce ve lhůtě dle § 160 odst. 1 o.s.ř. (výrok III.).