12 C 460/2025-30 — Okresní soud v Písku

1. Žalobce se domáhal proti žalované zaplacení celkem částky 13 851 Kč s příslušenstvím specifikovaným ve výroku I. a II. s odůvodněním, že žalobce uzavřel se žalovanou dne 10. 3. 2025 smlouvu o bezúčelovém úvěru. Nedílnou součástí smlouvy byly úvěrové podmínky, se kterými se žalovaná seznámila a souhlasila s nimi. Před uzavřením smlouvy žalobce ověřil schopnost žalované splácet úvěr, přičemž z odborného posouzení vyplynulo, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalované úvěr splácet. Sjednaný úvěrový rámec činil 10 000 Kč. Žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr splatit spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 330 Kč. Splatnost úvěru byla stanovena do 30 dnů od jeho poskytnutí. Žalovaná si tzv. „, název, “ prodloužila splatnost úvěru o 30 dní, a to dne 8. 4. 2025 a dne 8. 5. 2025. Žalobce požaduje po žalované uhradit neuhrazenou jistinu ve výši 9 999 Kč, poplatky v celkové výši 2 952 Kč, vynaložené náklady na vymáhání v celkové výši 300 Kč a smluvní pokuty ve výši 600 Kč. Žalobce dále požaduje kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 78,54 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 13 851 Kč od 24. 9. 2025 do zaplacení.2. Ve věci byl vydán elektronický platební rozkaz, kterým bylo žalobě v plném rozsahu zcela vyhověno. Tento se však nepodařilo doručit do vlastních rukou žalované, a proto byl zrušen. Soud ve věci nařídil jednání na den 18. 3. 2026. Žalovaná se k jednání nedostavila a k projednávané věci se nevyjádřila, ačkoliv byla řádně předvolána v souladu s § 49 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Žalobce se z jednání omluvil. Soud proto věc projednal a rozhodnul bez přítomnosti účastníků řízení v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř.3. Z karty klienta ze dne 23. 9. 2025 plyne, že žalovaná byla lustrována v registrech ISIR, NRKI, SOLUS a CRIBIS. Žalovaná rovněž uvedla, že její měsíční příjem činí 20 000 Kč a příjem ostatních členů domácnosti pak představuje částka 100 000 Kč.4. Z úvěrové smlouvy ze dne 4. 3. 2025 uzavřené mezi účastníky se podává, že žalobce se zavázal poskytnout žalované úvěr ve výši 10 000 Kč. Žalovaná se zavázala žalobci úvěr vrátit ke dni 9. 4. 2025 spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 330 Kč.5. Z opisu výpisu proplacení smlouvy má soud vyplývá, že žalobce dne 10. 3. 2025 odeslal žalované na účet č. , č. účtu, částku ve výši 10 000 Kč.6. Z předžalobní upomínky ze dne 22. 8. 2025 ve spojení s podacím archem ze dne 25. 8. 2025 se podává, že žalovaná byla vyzvána k úhradě dlužné částky před podáním žaloby. Žalovaná ničeho neuhradila.7. Smlouvu o úvěru, ze které žalobce dovozoval svůj nárok, soud posuzoval podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve spojení se zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“). Podle § 86 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.8. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.9. Soud vycházel z nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019, v němž tento uvedl, že Nejvyšší správní soud při výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinného do 30. 11. 2016 (když obsahově obdobná úprava je zakotvena i v § 86 zákona č. 257/2016 Sb., tedy pro účely tohoto výkladu lze vycházet z toho, že se právní úprava nezměnila) dovodil, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Ústavní soud dále zdůraznil, že nejde o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu, je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.10. Žalobce v dané věci tvrdil, že řádně prověřil úvěruschopnost žalované, avšak nepředložil soudu dostatečné důkazy. Jelikož žalobce neprokázal, že před uzavřením smlouvy o úvěru posoudil úvěruschopnost žalované jako spotřebitele, jednal žalobce v rozporu s § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, přičemž takovému jednání nelze přiznat právní ochranu. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samotného před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele, osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. (33 Cdo 2178/2018). S ohledem na výše uvedené soud shledal smlouvu o úvěru absolutně neplatnou ve smyslu § 588 o. z., neboť žalobce jednal v rozporu se zákonem a současně svým jednáním zjevně narušil veřejný pořádek, k čemuž soud přihlédl i bez návrhu. Z takového jednání pak žalované nemohl vzniknout žádný závazek.11. V řízení bylo zjištěno, že žalobce poskytl žalované celkem částku ve výši 10 000 Kč a žalovaná uhradila celkem částku ve výši 1 Kč, proto na straně žalované vzniklo bezdůvodné obohacení ve výši 9 999 Kč. Soud proto žalobě vyhověl co do částky 9 999 Kč podle § 2991 odst. 1 o. z., neboť kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 citovaného ustanovení, bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu. O úroku z prodlení bylo rozhodnuto podle § 1970 o. z. ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb., přičemž soud žalobci přiznal úrok z prodlení ve výši 11,50 % p. a. z částky 9 999 Kč od 24. 9. 2025 do zaplacení. O lhůtě k plnění soud rozhodl podle ustanovení § 160 odst. 1 o.s.ř., když neshledal důvod pro její prodloužení (výrok I. rozsudku shora).12. V rozsahu zbývající části nároku soud žalobu žalobce zamítl (výrok II. rozsudku shora).13. O nákladech řízení soud rozhodl dle § 142 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo, neboť poměr úspěchu a neúspěchu účastníků ve věci byl nepatrný. (výrok III. rozsudku shora)