11 C 325/2020-48 — Okresní soud Plzeň-jih

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost uhradit žalobkyni částku 12 752 Kč s příslušenstvím. Dle tvrzení strany žalující tento nárok vznikl z titulu nesplněné povinnosti vyplývající ze smlouvy o půjčce [číslo] uzavřené dne 10.5.2008 mezi právním předchůdcem žalobkyně, [právnická osoba], [IČO] a žalovaným. 2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. 3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ust. § 115a o.s.ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. 4. Předloženými důkazy byl zjištěn následující skutkový stav: Ze smlouvy o půjčce [číslo] uzavřené dne 10.5.2008, soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému půjčku ve výši 12 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto půjčku vrátit, a to včetně sjednaného poplatku ve výši 8 352 Kč. Žalovaný se zavázal půjčku splatit v 53 týdenních splátkách ve výši 384 Kč RPSN smlouvy činila dle výpočtu soudu částku 278,20%. Žalovaný uhradil žalobkyni částku 7600 Kč Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] byla pohledávka postoupena na [právnická osoba] [právnická osoba] a následně smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 24.8.2018 na žalobkyni. 5. S ohledem na ustanovení § 3028 odst. 3 z. č. 89/2012 Sb., rozhodoval soud o právech a povinnostech z porušené smlouvy za použití právních předpisů účinných v době do 31.12.2013. 6. Podle ust. § 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku přenechává smlouvou o půjčce věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. 7. Soud se dále zabýval platností smlouvy o půjčce [číslo] uzavřené dne 10.5.2008 zejména z hlediska jejího souladu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 39 z.č. 40/1964 Sb. (dále jen obč.z.) s ohledem na výši sjednaných úroků. Soud v tomto směru zohlednil rozhodovací praxi vyšších soudů a to zejména rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 ze dne 15.12.2004 ve kterém tento soud došel k závěru, že dohoda, kterou byly při peněžité půjčce sjednány nepřiměřeně vysoké úroky, je v souladu s ustanovením § 39 zákona č. 40/1964 Sb., dříve platného občanského zákoníku, neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Nepřiměřenou a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků, která podstatně (v daném případě čtyřnásobně) přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. V rozsudku sp. zn. 33 Odo 236/2005 ze dne 27.2.2007 pak Nejvyšší soud ČR došel k závěru, že v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být považován za nepřiměřený úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů. 8. Z informací uveřejněných na internetových stránkách České národní banky/databáze časových řad ARAD/statis data/ měnová a finanční statistika/měnová statistika/b. úrokové sazby MFI/nové obchody/úrokové sazby soud zjistil, že roční procentní sazby nákladů korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR v květnu 2008, tedy v době uzavření smlouvy o půjčce, činily v průměru 14,02 %. Jestliže pak byla mezi účastníky v této době uzavřena smlouva o půjčce, ve které byla sjednána roční procentní sazba nákladů ve výši 278,20 %, tvoří takto sjednaná RPSN zhruba dvacetinásobek v této době obvyklé úrokové míry. V intencích výše uvedené judikatury pak došel soud k závěru, že ujednání smlouvy o půjčce týkající se poplatku ve výši 8 352 Kč je pro zjevný rozpor s dobrými mravy dle § 39 obč.z. absolutně neplatné. 9. Soud se dále zabýval tím, zda neplatnost ujednání o nákladech spotřebitelského úvěru způsobuje neplatnost celé smlouvy o půjčce či nikoli. Dle § 41 obč.z. vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu. Ve výše citovaném rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 ze dne 15.12.2004 došel tento soud k závěru, že v případě smlouvy o půjčce lze ujednání o výši úroků považovat za oddělitelné a nezpůsobující neplatnost celé smlouvy o půjčce pouze tehdy, pokud oddělení této části od ostatního obsahu smlouvy nebrání okolnosti, za nichž ke smlouvě došlo. V daném případě má soud za prokázané, že poskytování zápůjček (spotřebitelských úvěrů) bylo předmětem podnikání právního předchůdce žalobce. Tato společnost tedy bezpochyby neměla zájem poskytnout žalovanému bezúročnou půjčku. Pokud by pak v rámci uzavírané smlouvy o půjčce nebyl sjednán poplatek za uzavření smlouvy případně ujednáno jiné finanční protiplnění za poskytnutí finanční hotovosti, k uzavření smlouvy s žalovaným by vůbec nedošlo. S ohledem na tyto skutečnosti došel soud k závěru, že smlouva o půjčce [číslo] uzavřené dne 10.5.2008 mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným je neplatná jako celek. 10. Dle § 451 obč.z. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je mimo jiné majetkový prospěch získaný plněním z neplatného právního úkonu. Pokud tedy právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému na základě neplatného právního úkonu finanční částku ve výši 12 000 Kč, má žalovaný povinnost tuto částku jako bezdůvodné obohacení vrátit. Pokud pak žalovaný vrátil žalobkyni, resp. jejímu právnímu předchůdci částku ve výši 7 600 Kč, je tento povinen vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši 4 400 Kč. Soud proto podané žalobě co do částky 4 400 Kč vyhověl, ve zbytku byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta. 11. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o.s.ř.”), když s ohledem na většinový neúspěch žalobkyně ve věci má žalovaný právo na náhradu účelně vynaložených nákladů soudního řízení. S ohledem na skutečnost, že žalovanému ve věci žádné náklady nevznikly, rozhodl soud tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí.