24 C 296/2020 — Okresní soud Plzeň-město

1.) Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu dne 23. 7. 2020 domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalované povinnost zaplatit jí částku ve výši 4 127,75 Kč s příslušenstvím a náhradou nákladů řízení. Žalobu odůvodnila tím, že mezi právním předchůdcem žalobkyně [právnická osoba] [_] [_], [_], IĆO [číslo] a žalovanou byla dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru [číslo] na základě které byly žalované v den uzavření smlouvy poskytnuty finanční prostředky ve výši 17 000 Kč v hotovosti. V souvislosti s poskytnutím zápůjčky se žalovaná zavázala uhradit taktéž částku ve výši 12 580 Kč představující součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 2 380 Kč, s úrokovou sazbou ve výši 23,66 % ročně, odměny za administrativní zpracování zápůjčky ve výši 3 400 Kč a nákladů za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 800 Kč. Celkovou částku zápůjčky ve výši 29 580 Kč se žalovaná zavázala uhradit v hotovosti v 58 týdenních splátkách po 510 Kč, při spočítané RPSN uvedené ve smlouvě ve výši 195%. Žalovaná však splátky řádně a včas nehradila, když poslední splátka byla jí uhrazena dne 26. 10. 2019. Právnímu předchůdci žalobkyně tak vzniklo dne 7. 4. 2018 právo na uhrazení celé zbývající dosud neuhrazené části celkové dlužné částky, která činila na dlužné jistině částku 4 127,75 Kč. Vzhledem k tomu, že dlužná částka nebyla ze strany žalované řádně plněna, požadovala taktéž žalobkyně úrok ve výši 23,66 % ročně z neuhrazené jistiny. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] byla pohledávka postoupena žalobkyni, o čemž byla žalovaná informována. 2.) Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. 3.) Soud v této věci postupoval v souladu s ustanovením § 115a občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) a k projednání věci samé nenařídil jednání, neboť tuto bylo možné rozhodnout jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů a tato s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasila již v podaném návrhu. Žalovaná se v rámci lhůty stanovené soudem ve výzvě doručené jí do vlastních rukou v tomto směru nevyjádřila, ačkoliv byla poučena o tom, že pokud tak neučiní, soud bude předpokládat, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí (ustanovení § 101 odst. 4 o. s. ř.) 4.) Po provedeném dokazování má soud za prokázaný následující skutkový stav. Mezi právním předchůdcem žalobkyně [právnická osoba] [_] [_], [_], IĆO [číslo] a žalovanou byla uzavřena dne [datum] smlouva o úvěru, na základě které byla žalované poskytnuta v hotovosti částka 17 000 Kč, což žalovaná stvrdila svým podpisem. Žalovaná se v souvislosti s poskytnutou půjčkou zavázala uhradit poplatek ve výši 12 580 Kč představující úrok ve výši 2 380 Kč, poplatek za administrativní činnost ve výši 3 400 Kč a poplatek za hotovostní režim splátek ve výši 6 800 Kč, celkem se tak zavázal uhradit částku 29 580 Kč, a to ve formě 58 týdenních splátek po 510 Kč. Nedílnou součástí smlouvy byly smluvní podmínky uvedené na zadní straně formuláře. V těchto byla v případě sjednání úhrady formou 58 splátek sjednána výpůjční úroková sazba ve výši 23,72 % ročně. A stanovena RPSN pro tuto variantu splátek ve výši 195 %. Ze smlouvy o postoupení pohledávek a z oznámení o postoupení pohledávky soud zjistil, že pohledávka byla postoupena žalobkyni, o čemž byla žalovaná informována oznámením. Z předžalobní upomínky soud zjistil, že žalovaná byla vyzývána k úhradě dlužné částky. Z tvrzení žalobkyně má soud za prokázané, že žalovaná v souvislosti s poskytnutým úvěrem uhradila celkem částku 26 220 Kč. 5.) Po zhodnocení shora uvedených skutkových zjištění dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná a to ani z části, neboť shledal shora uvedenou smlouvu o úvěru za absolutně neplatnou. Závěr o její neplatnosti soud dovozuje z ujednání o výši úroků, kdy žalovaná měla vedle poskytnuté jistiny ve výši 17 000 Kč uhradit dále částku 12 580 Kč, označenou jako poplatek. Tento je sice ve smlouvě rozdělen na tři části (poplatek za úrok, administrativní činnost a hotovostní inkaso), nic to ale nemění na tom, že právní předchůdce žalobkyně je osobou, která se v rámci svého podnikání zabývá poskytováním peněžitých zápůjček (spotřebitelských úvěrů) a těžko by bez odpovídajícího úroku s žalovanou smlouvu uzavřel. Poplatek tak představuje skrytý úrok a nikoli platbu za služby, i když toto zdání se snažil navodit právní předchůdce žalobkyně. Takto požadovaný nárok zastírá další úročení peněz vedle již sjednaných úroků a slouží toliko pouze ke generování dalšího zisku, neboť zjevně nekryje individuálně finančně náročnější či rizikovější obchody. Kdy zde nutno říci, že toto je také patrné z té skutečnosti, že ač žalovaná neuhradila část splátek, poplatek za hotovostní inkaso je žalobkyní požadován v celé výši, tedy i za inkaso splátek, které vůbec neproběhlo a právní předchůdce žalobkyně, tak s těmito neměl vůbec žádné náklady. Navíc položka hotovostního inkasa činí nejvyšší částku v rámci účtovaného poplatku. S ohledem na shora uvedené skutečnosti tak soud považuje celý nárok z titulu poplatku jako ujednání o úrocích. Toto však ve svém součtu vyjádřeném v procentech v porovnání s jistinou představuje úrok ve výši 74% a jedná se tak dle ustanovení § 588 občanského zákoníku (dále jen o. z.) o ujednání neplatné pro zjevný rozpor s dobrými mravy. Soud v souvislosti s tímto odkazuje na závěry Nejvyššího soudu uvedené v rozhodnutí pod sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, kdy s poukazem na citované rozhodnutí lze dovodit, že za přiměřený úrok by bylo možno ještě považovat úrok v sazbě, která by nepřevyšovala trojnásobek obvyklého úroku poskytovaného bankami, pokud by zde neexistovaly jiné mimořádné okolnosti v době uzavření smlouvy o zápůjčce. Soud zjišťoval průměrnou výši úrokových sazeb v korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v České republice v témže období, kdy bylo zjištěno, že tato sazba v roce 2017 činila cca 12 % ročně. Soud v daném případě nezjistil žádné mimořádné okolnosti, pro které by bylo možné takto vysokou sazbu úroků akceptovat. Ujednání o úrocích pak nelze oddělit od ostatního obsahu smlouvy, neboť právní předchůdce žalobkyně by zcela jistě úvěr bez ujednání o úrocích neposkytl, kdy se navíc jednalo o adhezní smlouvu (formulářovou), která neumožňuje, aby byla jakýmkoli způsobem měněna na základě dohody stran oproti již předvyplněnému formuláři. Vzhledem k výše uvedenému, kdy je nemravná převážná část ujednání smlouvy, je nutno jako na nemravnou nahlížet na smlouvu jako celek. Ostatně ke stejnému závěru dospěl opakovaně i Krajský soud v Plzni (viz například rozsudek tohoto ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. 25 Co 183/2017). 6.) S ohledem na shora uvedené by tak měla žalobkyně právo na vrácení půjčené jistiny s přihlédnutím k již uhrazeným platbám. Z hlediska právního posouzení by se jednalo o bezdůvodné obohacení ve smyslu ustanovení § 2291 odst. 2 občanského zákoníku, když dle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku platí, že kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Žalovaná se tak poskytnutím peněžité hotovosti obohatila o částku 17 000 Kč. Po provedeném dokazování vyplynulo, že žalovaná před postoupením pohledávky uhradila částku 24 220 Kč a po postoupení ještě 2 000 Kč. Je tak zřejmé, že žalobkyni již uhradila vše, co měla. Proto soudu s ohledem na shora uvedené závěry nezbylo než žalobu jako nedůvodnou zamítnout (dluh žalované byl již zaplacen). 7.) Výrok II. o náhradě nákladů řízení vychází z ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., podle něhož by měla v řízení zcela úspěšná žalovaná právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Ze spisu však nevyplynulo, že by v průběhu řízení žalované nějaké náklady vznikly, proto soud rozhodl tak, jak je výše uvedeno a žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.