36 C 296/2020-85 — Okresní soud Plzeň-město

1. Žalobou doručenou zdejšímu soudu se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalované uhradit jí částku ve výši 4 000 Kč z titulu smluvní pokuty za nevrácené zařízení, 469,68 Kč z titulu nesplacených splátek za nájem 2 zařízení a částky 500 Kč. Žaloba byla odůvodněna tím, že dne 6. 3. 2017 byla mezi právním předchůdcem žalobkyně ([právnická osoba]) a žalovanou uzavřena smlouva o poskytování veřejně dostupných služeb elektronických komunikací [číslo] jejíž nedílnou součástí byly všeobecné podmínky poskytování veřejně dostupných služeb elektronických komunikací [právnická osoba] V rámci uzavřené smlouvy byl sjednán nájem přijímacích zařízení [anonymizováno 7 slov] a [anonymizováno 7 slov] [číslo], převzetí těchto zařízení potvrdila žalovaná v rámci zakázkového listu ze dne 7. 3. 2017. Žalovaná porušila svoji povinnost vyplývající ze smlouvy tím, že neplatila řádně poplatky za poskytnuté služby elektronických komunikací. Vzhledem k uvedenému v souladu čl. 2 [číslo] všeobecných obchodních podmínek žalobkyně jednostranně ukončila smluvní vztah založený smlouvou, a to odstoupením od smlouvy ze dne 7. 9. 2017, žalovaná byla zároveň vyzvána k vrácení obou zařízení ve stanovené lhůtě s upozorněním na možnou sankci v podobě smluvní povinnosti, nebude-li tato povinnost splněna. Dle čl. 7 4. všeobecných obchodních podmínek je uživatel povinen vrátit dočasně poskytnuté zařízení žalobce nejpozději do 7 dnů od data ukončení smlouvy. Jestliže účastník nevrátí zařízení poskytovatele ve lhůtě uvedené v odstavci 7. 4. nebo je vrátí ve stavu nefunkčním nebo ve stavu, který zjevně neodpovídá běžnému opotřebení, je žalobce oprávněn vyúčtovat účastníkovi jednorázovou smluvní pokutu dle ceníku za každé nevrácené zařízení. Žalovaná zařízení nevrátila, poskytovateli tedy vznikl nárok na zaplacení smluvní pokuty v celkové výši 2 x 2 000 Kč Smluvní pokuta uhrazena nebyla. Další část nároku činí platby nájemného za poskytnutá zařízení po 140 Kč dohromady za obě zařízení měsíčně, kdy nebyly uhrazeny splátky splatné do 5. 5. 2017, 5. 6. 2017, 5. 7. 2017 a ve výši 49,68 Kč splatné dne 5. 8. 2017. Aktivní legitimace žalobkyně je dána smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 31. 1. 2019. 2. Podáním ze dne 23. 10. 2020 vzala žalobkyně svou žalobu částečně zpět co do částky 500 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že tuto částku zažalovala z důvodu administrativního pochybení. S ohledem na skutečnost, že žaloba byla částečně vzata zpět před tím, než soud začal ve věci jednat, soud řízení v této části zastavil, přičemž souhlas žalované nevyžadoval s odkazem na ust. § 96 odst. 1, 2, 3 a 4 o. s. ř. (výrok I. tohoto rozsudku). 3. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila. 4. Jelikož žalobkyně předložila spolu se žalobou dostatek listinných důkazů, které mohly být podkladem pro rozhodnutí soudu ve věci bez nařízení jednání podle § 115a o.s.ř., dotázal se soud účastníku, zda s tímto postupem souhlasí. Žalobkyně výslovně souhlasila s takovýmto postupem, žalovaná se ve stanovené lhůtě nevyjádřila, soud tedy její souhlas předpokládal podle § 101 odst. 4 o.s.ř. a jednání ve věci nenařizoval. 5. Na základě předložených listinných důkazů, a to smlouvy o poskytování veřejně dostupných služeb elektronických komunikací [číslo] ceníku služeb [právnická osoba], zakázkového listu ze dne 7. 3. 2017, všeobecných obchodních podmínek, odstoupení od smlouvy ze dne 7. 9. 2017, výzvy k úhradě nedoplatku a vrácení zařízení ze dne 23. 10. 2017, dále pak z vyúčtování [číslo] vzal soud v daném případě za spolehlivě zjištěné, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou byla dne 6. 3. 2017 platně uzavřena smlouva o poskytování veřejně dostupných služeb elektronických komunikací [číslo]. Nedílnou součástí smlouvy byly všeobecné obchodní podmínky právního předchůdce žalobkyně. Na základě citované smlouvy právní předchůdce žalobkyně pronajal žalované přijímací zařízení [anonymizováno 7 slov] a [anonymizováno 7 slov] [číslo] za účelem využívání veřejně dostupných služeb elektronických komunikací dodávaných na základě smlouvy. Převzetí uvedených zařízení žalovaná potvrdila podpisem zakázkového listu ze dne 7. 3. 2017. Žalovaná se současně ve smlouvě zavázala hradit předchůdci žalobkyni za nájem každého poskytnutého zařízení částku ve výši 70 Kč. Soud má dále za zjištěné, že právní předchůdce žalobkyně od smlouvy pro neplnění povinností ze stany žalované odstoupil. Ve lhůtě 7 dnů od data ukončení smlouvy byla žalovaná povinna v souladu s čl. 7 4. všeobecných obchodních podmínek vrátit dočasně poskytnutá zařízení. Vzhledem k tomu, že žalovaná tuto svoji povinnost nesplnila, vznikl předchůdci žalobkyně nárok na úhradu jednorázové smluvní pokuty, dle sazebníku v částce 2 000 Kč za každé zařízení. Předchůdce žalobkyně dále vyúčtováními [číslo] vyúčtoval žalované částky ve výši 3 x 140 Kč a 1 x 49,68 Kč za pronájem zařízení, lhůty splatnosti odpovídají žalobním tvrzením. Aktivní legitimace žalobkyně vyplývá ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 31. 1. 2019 včetně přílohy, přílohy o úhradě ceny za postoupení a oznámení o postoupení pohledávky ze dne 13. 2. 2019. <i>6. Podle § 2201 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „občanský zákoník“) platí že, nájemní smlouvou se pronajímatel zavazuje přenechat nájemci věc k dočasnému užívání a nájemce se zavazuje platit za to pronajímateli nájemné.</i> <i>7. Podle § 2048 občanského zákoníku platí, že ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.</i> 8. Soud na základě předložených listin dospěl k závěru o důvodnosti podané žaloby. Mezi stranami vznikl uzavřením smlouvy o poskytování veřejně dostupných služeb elektronických komunikací [číslo] závazek v podobě nájmu shora specifikovaných zařízení, jímž se předchůdce žalobkyně zavázal žalované poskytnout specifikovaná zařízení, a žalovaná se zavázala za nájem těchto zařízení hradit předchůdci žalobkyně nájemné. Z listin předložených žalobkyní bylo zjištěno, že předchůdce žalobkyně splnil svou povinnost předat předmět nájmu (specifikovaná zařízení) žalované k jejímu užívání, avšak žalovaná neuhradila splatná vyúčtování za nájem specifikovaných zařízení v rozporu se shora citovaným ust. § 2201 občanského zákoníku, čímž se s odkazem na ust. § 1970 občanského zákoníku dostala do prodlení s plněním svých povinností. Mezi stranami byla dále utvrzena povinnost žalované v případě porušení jejích smluvních povinností zaplatit předchůdci žalobkyně smluvní pokutu ve výši 2 000 Kč za každé zařízení. Dle žalobních tvrzení žalovaná dosud předchůdci žalobkyně nevrátila předmětná zařízení v rozporu s čl. 7 4. všeobecných obchodních podmínek, v důsledku čehož vznikl předchůdci žalobkyně nárok na zaplacení smluvní pokuty ve výši 2 000 Kč za každé nevrácené zařízení. Žalovaná zůstala v řízení zcela pasivní a na svou obranu ničeho neuvedla. V tomto kontextu dále soud uvádí, že ujednání o smluvní pokutě soud shledal ještě přiměřeným, neboť tím, že žalovaná dosud nevrátila předmětná zařízení, která předchůdce žalobkyně poskytuje svým zákazníkům jako předmět nájmu, fakticky připravila předchůdce žalobkyně o možný další nájem těchto zařízení. Dále soud pro úplnost odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] dle kterého platí, že„ ujednání stran, které vznik práva na smluvní pokutu váže kromě porušení právní povinnosti na další právní skutečnosti, není dle § 1 odst. 2 o. z. zakázáno a je tedy přípustné“; (...) „zákon nezakazuje, aby strany vznik práva na zaplacení smluvní pokuty kromě porušení povinnosti dlužníkem vázaly i na odstoupení od smlouvy věřitelem.“. Aktivní legitimace žalobkyně byla v řízení podložena shora uvedenou postupní smlouvou a příloh na ni navazující. Soud tedy s ohledem na shora řečené žalobě v plném rozsahu vyhověl a žalovanou zavázal povinnostmi uvedenými ve výroku II. tohoto rozsudku. Výše úroků z prodlení požadovaná žalobkyní neodporuje ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. 9. O náhradě nákladů řízení rozhodoval soud podle ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř., když žalobkyně byla s ohledem na částečné zpětvzetí žaloby ve věci z převážné části úspěšná co do 89,94 % a neúspěšná co do 10,06 %, dle zásady úspěchu ve věci žalobkyni tudíž náleží právo na náhradu nákladů řízení ve výši 79,88 % Náklady řízení spočívající v zaplaceném soudním poplatku ve výši 400 Kč, dále pak odměně za tři úkony právní služby po 200 Kč a 3 paušální náhrady po 100 Kč a DPH 21% z úkonů advokáta a paušálních náhrad, to vše dle vyhl. č. 177/1996 Sb., když hodnota úkonu i paušální náhrady je účtována dle ustanovení § 14b odst. 1, odst. 5 písm. a) citované vyhlášky, tj. náklady řízení představují částku v celkové výši 1 489 Kč. Žalovaná je s ohledem na výše řečené povinna zaplatit žalobkyni k rukám jejího zástupce dle ust. § 149 odst.