8 C 246/2021-21 — Okresní soud Plzeň-jih

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost uhradit žalobkyni částku 23 275 Kč s příslušenstvím uvedeným ve výroku tohoto rozsudku z titulu nesplněné povinnosti vyplývající ze smlouvy o úvěru ze dne 9. 11. 2017 Touto smlouvou se žalobkyně zavázala poskytnout žalované finanční prostředky ve výši 25 000 Kč, které se žalovaná zavázala splatit včetně souhrnného poplatku ve výši 19 250 Kč pravidelnými týdenními splátkami ve výši 738 Kč. Tuto svoji povinnost žalovaná řádně nesplnila, když na předmětném závazku uhradila pouze částku 20 975 Kč. 2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila. 3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ust. § 115a o.s.ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. 4. Provedenými důkazy byl zjištěn následující skutkový stav: 5. Ze smlouvy [číslo] ze dne 9. 11. 2017 soud zjistil, že jejím obsahem je závazek žalobkyně poskytnout žalované finanční prostředky ve výši 25 000 Kč a závazek žalované tuto částku vrátit, a to včetně souhrnného poplatku ve výši 19 250 Kč, a to v 60 pravidelných týdenních splátkách po 738 Kč Celkem tak měla žalovaná povinnost zaplatit částku ve výši 44 250 Kč, výše roční procentní sazby nákladů (tzv. RPSN) činila 195,77 %. Z platební historie bylo zjištěno, jak žalovaná úvěr splácela, tedy, že žalobkyni uhradila částku 20 975 Kč, dále žalovaná neuhradila ničeho. 6. Podle ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 7. Na základě předložených listinných důkazů soud uzavřenou smlouvu hodnotí jako smlouvu o úvěru, kterou se spotřebitelem (žalovanou) uzavřel profesionál. Soud proto shledal nutnost podrobit ujednání smlouvy korektivu dobrých mravů a aplikovat ustanovení o.z. chránící slabší stranu kontraktu (v souladu s ustanovením § 588 o.z.). Nelze totiž přehlížet požadavek nepřekročení rovnováhy vzájemných práv a povinností nepřiměřeně v neprospěch spotřebitele. 8. Soud se tedy předně zabýval platností uzavřené smlouvy z hlediska souladu s dobrými mravy podle ustanovení § 580 o.z., podle kterého je neplatné takové právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje, s ohledem na výši sjednaného úroku a úhrady služeb za poskytnutí úvěru. Ty jsou sjednány způsobem, který nápadně připomíná cenu půjčených (poskytnutých) peněz (úroku), a nic na tom nezmění, jakým způsobem jsou označeny. Cena půjčených peněz je bez pochyby podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru. Podle závěrů Nejvyššího soudu nepřiměřenou a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroku, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Žalobkyně jako nebankovní instituce poskytuje úvěry v relativně nízkých částkách a na relativně krátkou dobu (v tomto případě cca na jeden rok), když z obojího je zřejmé, že osoby, které o úvěry žádají, jsou většinou v tíživé životní situaci a na klasické bankovní produkty by„ nedosáhly“. Žalobkyně si proto musí být minimálně vědoma toho, že takové osoby nebudou schopny půjčené peníze vrátit řádně a včas. Zahrne-li pro takový případ do svých smluv či podmínek ujednání (či sankce) v podobě různých poplatků, a za druhé tvoří takový„ poplatek“ téměř 75 % poskytnuté částky, zneužívá tím svého (silnějšího) postavení věřitele (a profesionála) a takovému jednání, nemůže být přiznána soudní ochrana. 9. Jelikož nerovnováha v právech a povinnostech stran je v souzené věci tak významná, je nutno ujednání smlouvy hodnotit jako obecně nespravedlivé a v rozporu s dobrými mravy, neboť je třeba mít neustále na paměti, a aplikovat obecná ustanovení občanského zákoníku (vyjádřená v hlavě I.), která mají přednost před ostatními ustanoveními zákona. Protože soud smlouvu shledává absolutně neplatnou, uložil žalované, z titulu bezdůvodného obohacení podle ustanovení § 2991 a následující o.z., zaplatit dlužnou částku představovanou poskytnutými (a dosud nevrácenými) finančními prostředky ve výši 4 025 Kč, které se dostaly do majetkové sféry žalované (a o které byla žalobkyně ochuzena). Zároveň soud žalobkyni přiznal právo na zaplacení zákonných úroků z prodlení za dobu od 4. 1. 2019 do zaplacení v souladu s ustanovením § 1970 o.z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbývající části byla žaloba zamítnuta včetně příslušenství. Pokud totiž soud shledal absolutně neplatnou smlouvu o úvěru, musel shledat neplatným i ujednání o povinnosti hradit„ poplatek“ spojený s poskytnutím peněz. Tato povinnost totiž nemůže platně vzniknout bez existence samotné smlouvy o úvěru. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o.s.ř.”), když s ohledem na poměrný neúspěch žalobkyně ve věci má žalovaná právo na poměrnou náhradu účelně vynaložených nákladů soudního řízení. S ohledem na skutečnost, že žalované ve věci žádné náklady nevznikly, rozhodl soud tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí.