11 C 33/2022-16 — Okresní soud Plzeň-jih

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost uhradit žalobkyni částku 7 418,27 Kč s příslušenstvím. Dle tvrzení strany žalující tento nárok vznikl z titulu nesplněné povinnosti vyplývající ze smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené dne 3.9.2005 mezi právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], [IČO] a žalovaným. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 18.12.2020 postoupila právní předchůdkyně žalobkyně pohledávku na žalobkyni, a to s účinností ke dni 5.1.2021. 2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. 3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ust. § 115a o.s.ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. 4. Předloženými důkazy byl zjištěn následující skutkový stav: Ze smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené dne 3.9.2005, soud zjistil, že žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 15 000 Kč a žalovaný se zavázal tento úvěr vrátit, a to včetně sjednaného poplatku ve výši 9 960 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr splatit v 52 týdenních splátkách ve výši 480 Kč Poslední splátka byla stanovena na 2.9.2006 RPSN činila dle výpočtu soudu 199,38 % Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 18.12.2020 postoupila právní předchůdkyně žalobkyně pohledávku na žalobkyni, a to s účinností ke dni 5.1.2021. 5. S ohledem na ustanovení § 3028 odst. 3 z. č. 89/2012 Sb., rozhodoval soud o právech a povinnostech z porušené smlouvy za použití právních předpisů účinných v době do 31.12.2013. 6. Podle ust. § 497 obch. zák., smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 7. Soud se dále zabýval platností uzavřené smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené dne 3.9.2005 zejména z hlediska jejího souladu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 39 z.č. 40/1964 Sb. (dále jen o.z.) s ohledem na výši sjednaných úroků. Soud v tomto směru zohlednil rozhodovací praxi vyšších soudů a to zejména rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 ze dne 15.12.2004 ve kterém tento soud došel k závěru, že dohoda, kterou byly při peněžité půjčce sjednány nepřiměřeně vysoké úroky, je v souladu s ustanovením § 39 zákona č. 40/1964 Sb., dříve platného občanského zákoníku, neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Nepřiměřenou a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků, která podstatně (v daném případě čtyřnásobně) přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. V rozsudku sp. zn. 33 Odo 236/2005 ze dne 27.2.2007 pak Nejvyšší soud ČR došel k závěru, že v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být považován za nepřiměřený úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů. 8. Z informací uveřejněných na internetových stránkách České národní banky/databáze časových řad ARAD/statis data/ měnová a finanční statistika/měnová statistika/b. úrokové sazby MFI/nové obchody/úrokové sazby soud zjistil, že roční procentní sazby nákladů korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR v září 2005, tedy v době uzavření smlouvy o úvěru, činily v průměru 14,8 %. Jestliže pak byla mezi účastníky v této době uzavřena smlouva o úvěru, ve které byla sjednána roční procentní sazba nákladů ve výši 199,38 %, tvoří takto sjednaná RPSN zhruba třináctinásobek v této době obvyklé úrokové míry. V intencích výše uvedené judikatury pak došel soud k závěru, že ujednání smlouvy o úvěru týkající se smluvních úroků a poplatku ve výši 9 960 Kč je pro zjevný rozpor s dobrými mravy dle § 39 o.z. absolutně neplatné. 9. Soud se dále zabýval tím, zda neplatnost ujednání o nákladech spotřebitelského úvěru způsobuje neplatnost celé smlouvy o úvěru či nikoli. Dle § 41 o.z. vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu. Ve výše citovaném rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 ze dne 15.12.2004 došel tento soud k závěru, že v případě smlouvy o půjčce lze ujednání o výši úroků považovat za oddělitelné a nezpůsobující neplatnost celé smlouvy o půjčce pouze tehdy, pokud oddělení této části od ostatního obsahu smlouvy nebrání okolnosti, za nichž ke smlouvě došlo. V daném případě má soud za prokázané, že poskytování zápůjček (spotřebitelských úvěrů) bylo předmětem podnikání žalobce. Tato společnost tedy bezpochyby neměla zájem poskytnout žalovanému bezúročnou půjčku. Pokud by pak v rámci uzavírané smlouvy o úvěru nebyl sjednán poplatek za uzavření smlouvy případně ujednáno jiné finanční protiplnění za poskytnutí finanční hotovosti, k uzavření smlouvy s žalovaným by vůbec nedošlo. S ohledem na tyto skutečnosti došel soud k závěru, že smlouva o úvěru [číslo] uzavřená dne 3.9.2005 mezi žalobkyní a žalovaným je neplatná jako celek. 10. Žalovaný uhradil z původního dluhu (z částky 15 000 Kč) částku 12 616 Kč. S ohledem na skutečnost, že žalovaný výši provedených úhrad žádným způsobem nerozporoval, vzal soud tuto skutečnost za prokázanou. 11. Dle § 451 o.z. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Pokud tedy žalobkyně poskytla žalovanému na základě neplatného právního úkonu finanční částku ve výši 15 000 Kč, má žalovaný povinnost tuto částku jako bezdůvodné obohacení vrátit. Pokud pak žalovaný vrátil žalobkyni částku ve výši 12 616 Kč, má tento povinnost vydat dále bezdůvodné obohacení ve výši 2 384Kč a to bezprostředně poté, co byla o plnění požádán. Z důkazů předložených žalobkyní vyplývá, že žalobkyně požádala žalovaného o plnění poprvé dopisem ze dne 6.1.2021 označeným jako„ Oznámení o postoupení pohledávky“ a odeslaným dle podacího archu dne 1.2.2021. V tomto dopise stanovila žalobkyně žalovanému k zaplacení dluhu lhůtu 10 dnů od doručení oznámení. Soud tedy vycházel z toho, že předmětný dopis mohl být žalovanému doručen nejdříve dne 2.2.2021, od 3.2.2021 tak žalovanému běžela desetidenní lhůta k zaplacení dlužné částky. Tato uběhla dne 12.2.2021. S ohledem na skutečnost, že žalovaný v této lhůtě dlužnou částku neuhradil, přiznal soud žalobkyni dále nárok na zaplacení úroku z prodlení v zákonné výši 7,25 % ročně za období od 13.2.2021 do zaplacení. Ve zbytku pak byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta. 12. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o.s.ř.”), když s ohledem na poměrný neúspěch žalobkyně ve věci má žalovaný tomu odpovídající poměrné právo na náhradu účelně vynaložených nákladů soudního řízení. S ohledem na skutečnost, že žalovanému ve věci žádné náklady nevznikly, rozhodl soud tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí.