25 C 15/2022-26 — Okresní soud Plzeň-jih

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost uhradit žalobkyni částku 14 000 Kč s příslušenstvím. Dle tvrzení strany žalující tento nárok vznikl z titulu nesplněné povinnosti vyplývající ze smlouvy o zápůjčce [číslo] ze dne 10. 3. 2016 uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], [IČO] a žalovaným. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 6. 12. 2019 postoupil původní věřitel pohledávky na žalobkyni. 2. Soud nařídil ústní jednání na den 23. 2. 2022, kde soud konstatoval omluvu žalobkyně a uvedl, že věc bude po právní stránce posouzena jako plnění z titulu bezdůvodného obohacení, a to z důvodu nepřiměřeně vysoké odměny, která byla sjednána ve smlouvě o půjčce. Žalovaný nebyl ústnímu jednání bez omluvy přítomen, ale lhůta pro konání ústního jednání byla zachována. 3. Předloženými důkazy byl zjištěn následující skutkový stav. Ze smlouvy o půjčce [číslo] ze dne 10. 3. 2016, soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému půjčku ve výši 15 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto půjčku vrátit, a to včetně sjednaného poplatku ve výši 11 100 Kč. Žalovaný se zavázal půjčku splatit v 58 týdenních splátkách ve výši 450 Kč RPSN smlouvy činila 75,72 %. Žalovaný uhradil žalobkyni částku 1 000 Kč, což ostatně žalobkyně potvrdila žalobou. Ze zákaznické karty je zřejmé, že právní předchůdkyně žalobkyně ověřovala schopnost placení půjčky žalovaným. Předžalobní výzvou byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky, což potvrzují i doklady o odeslání ze dne 7. 1. 2020 a ze dne 23. 2. 2021 Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 6. 12. 2019 byla pohledávka postoupena společností [právnická osoba], na žalobkyni. O tomto byl žalovaný informován dopisem ze dne 6. 12. 2019. 4. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 5. Soud se tedy předně zabýval platností uzavřené smlouvy z hlediska souladu s dobrými mravy podle ustanovení § 580 o. z., podle kterého je neplatné takové právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje, s ohledem na výši sjednaných poplatků. Tyto jsou sjednány způsobem, který nápadně připomínají cenu půjčených peněz (úroku), a nic na tom nezmění, jakým způsobem jsou označeny. Cena půjčených peněz je bez pochyby podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru. Podle závěrů Nejvyššího soudu nepřiměřenou a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroku, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Zahrne-li pro takový případ do svých podmínek sankce (v podobě různých poplatků a smluvních pokut) za prodlení v tak nehorázných sumách, zneužívá tím svého postavení profesionála na trhu půjček a takovému jednání, nemůže být přiznána soudní ochrana. 6. Z informací uveřejněných na internetových stránkách České národní banky/databáze časových řad ARAD/statis data/ měnová a finanční statistika/měnová statistika/b. úrokové sazby MFI/nové obchody/úrokové sazby soud zjistil, že roční procentní sazby nákladů korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR v březnu 2016, tedy v době uzavření první smlouvy o půjčce, činily v průměru 11,03 %. Jestliže pak byla mezi účastníky v této době uzavřena smlouva o půjčce, ve které byla sjednána roční procentní sazba nákladů ve výši 75,72 %, tvoří takto sjednaná RPSN zhruba sedmi násobek v této době obvyklé úrokové míry. V intencích výše uvedené judikatury pak došel soud k závěru, že ujednání smlouvy o půjčce týkající se poplatku ve výši 11 100 Kč je pro zjevný rozpor s dobrými mravy dle § 580 o. z. absolutně neplatné. 7. Soud se dále zabýval tím, zda neplatnost ujednání o nákladech spotřebitelského úvěru způsobuje neplatnost celé smlouvy o půjčce či nikoli. V rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 ze dne 15. 12. 2004 došel tento soud k závěru, že v případě smlouvy o půjčce lze ujednání o výši úroků považovat za oddělitelné a nezpůsobující neplatnost celé smlouvy o půjčce pouze tehdy, pokud oddělení této části od ostatního obsahu smlouvy nebrání okolnosti, za nichž ke smlouvě došlo. V daném případě má soud za prokázané, že poskytování zápůjček (spotřebitelských úvěrů) bylo předmětem podnikání právní předchůdkyně žalobkyně. Tato společnost tedy bezpochyby neměla zájem poskytnout žalovanému bezúročnou půjčku. Pokud by pak v rámci uzavírané smlouvy o půjčce nebyl sjednán poplatek za uzavření smlouvy případně ujednáno jiné finanční protiplnění za poskytnutí finanční hotovosti, k uzavření smlouvy s žalovaným by vůbec nedošlo. S ohledem na tyto skutečnosti došel soud k závěru, že smlouva o půjčce [číslo] uzavřená dne 10. 3. 2016 mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným je neplatná jako celek. Na tuto skutečnost nemá vliv ani to, zdali právní předchůdkyně žalobkyně řádně zkoumala schopnost hradit žalovaným poskytnutou půjčku, neboť sjednané úroky jsou v rozporu s dobrými mravy a právní předchůdkyně žalobkyně by jako profesionál tuto skutečnost měla předvídat. 8. Vzhledem k tomu, že soud shledal smlouvu absolutně neplatnou, bylo by na místě uložit žalovanému z titulu bezdůvodného obohacení podle ustanovení § 2991 a následující o. z. zaplatit dlužnou částku představující poskytnuté a dosud nevrácené finanční prostředky ve výši 15 000 Kč, žalovaný má povinnost tuto částku jako bezdůvodné obohacení vrátit. Pokud pak žalovaný vrátil žalobkyni, resp. jejímu právnímu předchůdci částku ve výši 1 000 Kč, zbývá uhradit pouze částku 14 000 Kč. Na základě výše uvedeného soud podané žalobě vyhověl v rozsahu částky 14 000 Kč, včetně úroku z prodlení dle ust. § 1970 o. z., jehož výše byla shledána v souladu s nařízením vlády č. 180/2013 Sb. Den počátku běhu úroku byl stanoven dle § 573 o. z., tedy dle domněnky doby dojití (počítáno od první upomínky 7. 1. 2020), kdy se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. Ve zbytku byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta. 9. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 3 o. s. ř., tak, že přiznal žalobkyni, jenž byla v řízení jen nepatrně neúspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 2 252 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 14 000 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč.