6 C 363/2021-30 — Okresní soud Plzeň-jih

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost uhradit žalobkyni částku 28 759,99 Kč s příslušenstvím. Dle tvrzení strany žalující tento nárok vznikl z titulu nesplněné povinnosti vyplývající ze smlouvy o půjčce [číslo] uzavřené dne 13.7.2012 a smlouvy o půjčce [číslo] uzavřené dne 1.6.2012 mezi právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba], [IČO] a žalovanou. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 22.9.2016 postoupil původní věřitel pohledávku na žalobkyni. 2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila. 3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ust. § 115a o.s.ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. 4. Provedenými důkazy byl zjištěn následující skutkový stav. Ze smlouvy o půjčce [číslo] uzavřené dne 13.7.2012 soud zjistil, že původní věřitel, poskytl žalované půjčku ve výši 16 000 Kč a žalovaná se zavázala tuto půjčku vrátit, a to včetně sjednaného poplatku ve výši 13 376 Kč. Půjčka včetně poplatku měla být původnímu věřiteli splacena celkem v 60 týdenních splátkách po 490 Kč Celkem tak měla žalovaná povinnost zaplatit částku ve výši 29 376 Kč, výše roční procentní sazby nákladů (tzv. RPSN) činila 63,91 %, dle výpočtu soudu 220,08 %. Ze smlouvy o půjčce [číslo] uzavřené dne 1.6.2012 soud zjistil, že původní věřitel, poskytl žalované půjčku ve výši 5 000 Kč a žalovaná se zavázala tuto půjčku vrátit, a to včetně sjednaného poplatku ve výši 3 626 Kč. Půjčka včetně poplatku měla být původnímu věřiteli splacena celkem v 45 týdenních splátkách po 192 Kč Celkem tak měla žalovaná povinnost zaplatit částku ve výši 8 626 Kč, výše roční procentní sazby nákladů (tzv. RPSN) činila 70,93 %, dle výpočtu soudu 292,30 %. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 22.9.2016 soud zjistil, že původní věřitel postoupil pohledávku na žalobkyni. Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno dopisem právního předchůdce žalobce. 5. Z tvrzení žalobce dále vyplynulo, že žalovaná zaplatila na základě uzavřené smlouvy částku 3 331,12 Kč v prvním případě a částku 5 910,89 Kč ve druhém případě. Z původního dluhu ve výši 21 000 Kč tak zbývá doplatit částku 11 758 Kč s příslušenstvím. S ohledem na skutečnost, že žalovaná výši provedených úhrad žádným způsobem nerozporovala, vzal soud tuto skutečnost za prokázanou. 6. Podle § 657 a násl. občanského zákoníku účinného do 31.12.2013 (dále jen o.z.) smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. Při půjčce peněžité lze dohodnout úroky. Na smluvní vztah mezi žalobkyní a žalovanou se dále jako na vztah spotřebitelský aplikují ustanovení zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. 7. Soud došel k závěru, že mezi účastníky byla vůle uzavřít smlouvu o půjčce ve smyslu výše uvedených zákonných ustanovení s tím, že ve smlouvě sjednaný poplatek má z právního hlediska charakter úroků. 8. Soud se dále zabýval platností uzavřené smlouvy o půjčce [číslo] uzavřené dne 13.7.2012 a [číslo] uzavřené dne 1.6.2012 zejména z hlediska jejího souladu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 o.z. s ohledem na výši sjednaných úroků. Soud v tomto směru zohlednil rozhodovací praxi vyšších soudů a to zejména s přihlédnutím k rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 ze dne 15.12.2004 ve kterém tento soud dospěl k závěru, že dohoda, kterou byly při peněžité půjčce sjednány nepřiměřeně vysoké úroky, je neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Nepřiměřenou a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků, která podstatně (v daném případě čtyřnásobně) přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. V rozsudku sp. zn. 33 Odo 236/2005 ze dne 27.2.2007 pak Nejvyšší soud ČR učinil závěr, že v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být považován za nepřiměřený úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů. 9. Z informací uveřejněných na internetových stránkách České národní banky/databáze časových řad ARAD/statis data/ měnová a finanční statistika/měnová statistika/b.úrokové sazby MFI/nové obchody/úrokové sazby soud zjistil, že roční procentní sazby nákladů korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR v červenci 2012 a v červnu 2012, tedy v době uzavření smluv o půjčce, činily v průměru 16,30 % a 16,15%. Jestliže pak byla mezi účastníky v této době uzavřena smlouva o půjčce, ve které byla sjednána roční procentní sazba nákladů ve výši 220,08 % a ve výši 292,30 %, tvoří takto sjednaná RPSN zhruba třináctinásobek a osmnáctinásobek v této době obvyklé úrokové míry. V intencích výše uvedené judikatury pak došel soud k závěru, že ujednání smlouvy o půjčce týkající se poplatku ve výši 13 376 Kč a ve výši 3 626 Kč je pro rozpor s dobrými mravy podle § 39 o.z. neplatné. 10. Soud se dále zabýval tím, zda neplatnost ujednání o poplatku způsobuje neplatnost celé smlouvy o půjčce či nikoli. Dle § 41 o.z. vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu. Ve výše citovaném rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 ze dne 15.12.2004 došel tento soud k závěru, že v případě smlouvy o půjčce lze ujednání o výši úroků považovat za oddělitelné a nezpůsobující neplatnost celé smlouvy o půjčce pouze tehdy, pokud oddělení této části od ostatního obsahu smlouvy nebrání okolnosti, za nichž ke smlouvě došlo. V daném případě má soud za prokázané, že poskytování půjček (spotřebitelských úvěrů) bylo předmětem podnikání právního předchůdce žalobce. Tato společnost tedy bezpochyby neměla zájem poskytnout žalované bezúročnou půjčku. Pokud by pak v rámci uzavírané smlouvy o půjčce nebyl sjednán poplatek za uzavření smlouvy případně ujednáno jiné finanční protiplnění za poskytnutí finanční hotovosti, k uzavření smlouvy o půjčce s žalovanou by vůbec nedošlo. S ohledem na tyto skutečnosti došel soud k závěru, že smlouva o půjčce [číslo] uzavřené dne 13.7.2012 a [číslo] uzavřené dne 1.6.2012 mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou je neplatná jako celek. Za této situace musel soud o nároku žalobkyně rozhodnout na základě zákonného ustanovení o bezdůvodném obohacení. 11. Dle § 451 o.z. platí, že kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je mimo jiné majetkový prospěch získaný plněním z neplatného právního úkonu. Pokud tedy právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované na základě neplatného právního úkonu finanční částku ve výši 21 000 Kč, má žalovaná povinnost tuto částku jako bezdůvodné obohacení vrátit. Pokud pak žalovaná vrátila žalobci, resp. jejímu právnímu předchůdci částku ve výši 9 242,01 Kč, má tato povinnost vydat dále bezdůvodné obohacení ve výši 11 758 Kč. Vzhledem k výše uvedenému soud žalobě co do částky 11 758 Kč vyhověl, ve zbývající části žalobu zamítl. 12. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o.s.ř.”), když s ohledem na poměrný neúspěch žalobkyně ve věci má žalovaná právo na poměrnou náhradu účelně vynaložených nákladů soudního řízení. S ohledem na skutečnost, že žalované ve věci žádné náklady nevznikly, rozhodl soud tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí.