21 C 100/2025-63 — Okresní soud Plzeň-jih

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit jí částku , částka, . Dle tvrzení žalobkyně tento nárok vznikl z titulu úvěrové smlouvy ze dne , datum, uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným, přičemž žalovaná částka se skládá z částek , částka, představující novou jistinu úvěru po zesplatnění vč. přirostlého úroku úvěru, příp. smluvních poplatků a pokut, , částka, představující smluvní pokuty za prodlení žalovaného se dvěma splátkami a , částka, představující smluvní pokutu za prodlení žalovaného se zaplacením nové jistiny úvěru po zesplatnění.2. Žalovaný se k věci nevyjádřil.3. O žalobě rozhodl soud bez nařízení jednání, neboť bylo možno rozhodnout pouze na základě žalobcem předložených listinných důkazů. Účastníci řízení souhlasili s tím, aby bylo v souladu s ustanovením § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) rozhodnuto bez nařízení jednání. Souhlas žalovaného je dovozován z ustanovení § 101 odst. 4 o. s. ř., neboť se ve stanovené lhůtě k otázce rozhodnutí bez jednání nevyjádřil.4. Z žalobních tvrzení a předložených listinných důkazů zjistil soud následující skutečnosti. Z návrhu na uzavření smlouvy o úvěru/smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne , datum, , předsmluvního formuláře a z oznámení o schválení úvěru ze dne , datum, včetně dodejky soud zjistil, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši , částka, a žalovaný se zavázal tyto vrátit spolu s úrokem v sazbě 109,4 % ročně. Celkovou dlužnou částku ve výši , částka, se žalovaný zavázal hradit v 18 měsíčních splátkách po , částka, splatných vždy k 22. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem květnem 2018. Předpokládaná výše roční procentní sazby nákladů na spotřebitelský úvěr (dále jen „RPSN“) činí dle smlouvy 109,4 %. Dle bodu 6. 1. smlouvy je žalovaný v důsledku prodlení s úhradou splátky či její části o délce 30 dnů povinen uhradit žalobkyni smluvní pokutu ve výši , částka, , splatnou do 10 dnů ode dne vzniku poplatkové povinnosti, souhrn smluvních pokut činí maximálně , částka, za každý kalendářní rok. Dle bodu 6. 2. Smlouvy je žalovaný v důsledku prodlení s úhradou splátky či její části o délce 15 dnů povinen uhradit žalobkyni náhradu účelně vynaložených nákladů ve výši , částka, , splatnou do 10 dnů ode dne vzniku poplatkové povinnosti. Dle bodu 6. 3. Smlouvy dojde v důsledku prodlení s úhradou splátky či její části o délce 65 dnů k zesplatnění úvěru, tj. jistiny, úroku, smluvních pokut a náhrady nákladů řízení (dále jen „nová jistina úvěru“), které je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni nejpozději v den zesplatnění úvěru. Je-li žalovaný v prodlení s úhradou nové jistiny úvěru, vzniká mu dle bodu 6. 5. povinnost k zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny za každý den prodlení s její úhradou, a to ode dne následujícího po dni zesplatnění úvěru až do jejího úplného zaplacení. Z dokladu , právnická osoba, o vyplacení úvěru bylo zjištěno, že dne , datum, byla na bankovní účet žalovaného zaslána žalobkyní částka ve výši , částka, s uvedením variabilního symbolu , var. symbol, , které souhlasí s číslem smlouvy o úvěru.5. Dle předložených důkazů měla žalobkyně pro účely posouzení schopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr k dispozici jeho pracovní smlouvu včetně dodatků, výplatní pásky, oznámení ČSSZ o výši vypláceného invalidního důchodu I. stupně, výpisy z bankovního účtu a dále prohlášení klienta, hodnocení klienta, výpisy SOLUS a NRKI. Z těchto listin vyplynulo, že měsíční příjmy žalovaného se pohybovaly kolem , částka, .6. Z karty klienta vyplývá, že žalovaný uhradil žalobkyni pouze první splátku v částce , částka, , a to dne , datum, . Dopisy ze dne , datum, a , datum, bylo prokázáno, že žalobkyně vyzývala žalovaného k úhradě dlužných splátek a upozornila jej na možnost zesplatnění celého úvěru. V dopise ze dne , datum, oznámila žalobkyně žalovanému, že došlo v souladu se smlouvou o úvěru k zesplatnění celého úvěru z důvodu prodlení žalovaného se splátkou o délce 65 dnů. Dne , datum, pak adresoval zástupce žalobkyně žalovanému předžalobní výzvu, ve které jej vyzval k okamžité úhradě dlužné částky (předžalobní výzva, podací arch z , datum, ). Z tvrzení žalobkyně vzal soud za prokázané, že žalovaný z titulu shora uvedené smlouvy zaplatil pouze , částka, , když žalovaný v řízení netvrdil ani neprokazoval opak.7. Podle ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.8. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.9. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.10. Po právním zhodnocení skutkového stavu dospěl soud k následujícím závěrům. Mezi účastníky byla vůle uzavřít smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. o. z., kterou soud hodnotí jako smlouvu, kterou se spotřebitelem (žalovaným) ve smyslu § 419 o. z. uzavřel podnikatel (žalobkyně) ve smyslu § 420 a násl. o. z., a spotřebitel jako slabší strana tak požívá zákonné ochrany.11. Soud se dále zabýval platností uzavřené smlouvy o úvěru z hlediska souladu smlouvy s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 580 o. z. s ohledem na výši sjednaných úroků, přičemž zohlednil rozhodovací praxi vyšších soudů, a to zejména rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. , spisová značka, ze dne , datum, ve kterém tento soud došel k závěru, že dohoda, kterou byly při peněžité půjčce sjednány nepřiměřeně vysoké úroky, je v souladu s ustanovením § 39 zákona č. 40/1964 Sb., dříve platného občanského zákoníku, neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Nepřiměřenou, a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. V rozsudku sp. zn. , spisová značka, ze dne , datum, pak Nejvyšší soud ČR došel k závěru, že v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být považován za nepřiměřený úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů. Byť se výše citovaná judikatura Nejvyššího soudu ČR vztahuje k zákonu č. 40/1964 Sb., lze ji dle přesvědčení soudu použít i na právní vztahy vzniklé za účinnosti o. z., když smlouva o zápůjčce či o úvěru, ve které jsou sjednány nepřiměřeně vysoké úroky, je dle ustanovení § 580 o. z. ve spojení s § 588 o. z. absolutně neplatným právním jednáním, a to pro svůj zjevný rozpor s dobrými mravy.12. Z veřejně dostupné databáze vedené Českou národní bankou: Statistická data/Měnová a finanční statistika (dále jen „ARAD“), konkrétně sestavy 1144 a 1193, soud zjistil, že v dubnu 2018, tedy v době uzavření smlouvy o úvěru, průměrná úroková sazba pro kontokorenty a revolvingové úvěry poskytované domácnostem bankami činila v průměru 12,30 % ročně a průměrná roční procentní sazba nákladů („RPSN“) úvěrů na spotřebu poskytovaných bankami činila 8,93 %. Jestliže pak byla mezi účastníky v této době uzavřena smlouva o úvěru, ve které byla sjednána roční úroková sazba a roční procentní sazba nákladů 109,4 %, tvoří takto sjednaný úrok a RPSN mnohonásobek v té době obvyklé úrokové míry, když takto nepřiměřená výše nemůže být odůvodněna vyšší rizikovostí nebankovních úvěrů. V intencích výše uvedené judikatury pak došel soud k závěru, že ujednání smlouvy o úvěru týkající se ostatního, nežli jistiny je pro zjevný rozpor s dobrými mravy dle § 580 o. z. absolutně neplatné.13. Soud se dále zabýval tím, zda neplatnost ujednání o poplatku a úroku způsobuje neplatnost celé smlouvy o úvěru či nikoli. Dle § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lzeli předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. V daném případě má soud za prokázané, že poskytování spotřebitelských úvěrů bylo předmětem podnikání žalobkyně. Tato společnost tedy bezpochyby neměla zájem poskytnout žalovanému bezúročný úvěr. Podmínkou uzavření smlouvy o úvěru ze strany žalobkyně byla naopak skutečnost, že žalovaný přist