21 C 72/2026-45 – Okresní soud Plzeň-jih

1. Žalobkyně se žalobou domáhá vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku , částka, s příslušenstvím. Dle tvrzení žalobkyně nárok vznikl z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne , datum, č. , hodnota, uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným. Na základě úvěrové smlouvy žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši , částka, . Po jednotlivých úpravách činí aktuální jistina částku , částka, .2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. O žalobě rozhodl soud bez nařízení jednání, neboť bylo možno rozhodnout pouze na základě žalobkyní předložených listinných důkazů a účastníci řízení souhlasili s tím, aby bylo v souladu s § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), rozhodnuto bez nařízení jednání. Souhlas žalovaného je dovozován za použití § 101 odst. 4 o. s. ř., neboť se ve stanovené lhůtě k otázce rozhodnutí bez jednání nevyjádřil.4. Na základě zjištění učiněných z předložených listin soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne , datum, uzavřené prostřednictvím prostředků komunikace na dálku soud zjistil, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši , částka, , a to bezhotovostně na jeho bankovní účet č. , č. účtu, , a žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit společně s úrokem ve výši , částka, a poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši , částka, v jedné splátce ve výši , částka, nejpozději do 30 dnů od odeslání finančních prostředků žalovanému. Úrokovou sazbu ve výši 36 % ročně a roční procentní sazbu nákladů (tzv. RPSN) ve výši 1 573,42 % soud zjistil rovněž z úvěrové smlouvy. Z potvrzení o provedení transakce ČSOB, a.s. bylo zjištěno, že dne , datum, byla na bankovní účet žalovaného č. , č. účtu, , který se shoduje s číslem účtu uvedeným v úvěrové smlouvě, zaslána žalobkyní částka , částka, . Dodatkem ke smlouvě o půjčce ze dne , datum, se žalobkyně s žalovaným dohodli novém datu splatnosti, a to na , datum, , dodatkem ke smlouvě o půjčce ze dne , datum, bylo ujednáno opět nové datum splatnosti, a to , datum, , a dodatkem ke smlouvě o půjčce ze dne , datum, byl jako datum splatnosti ujednán den , datum, .5. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.6. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.7. Podle § 2991 odst. 1 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.8. Po právním zhodnocení skutkového stavu dospěl soud k následujícím závěrům. Mezi účastníky byla vůle uzavřít smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. o. z., kterou soud hodnotí jako smlouvu, kterou se spotřebitelem (žalovaným) ve smyslu § 419 o.z. uzavřel podnikatel (žalobkyně) ve smyslu § 420 a násl. o.z., a spotřebitel jako slabší strana tak požívá zákonné ochrany.9. Soud se dále zabýval platností uzavřené úvěrové smlouvy z hlediska souladu smlouvy s dobrými mravy ve smyslu § 580 o. z. s ohledem na výši sjednaných úroků a poplatků, přičemž zohlednil rozhodovací praxi vyšších soudů, a to zejména rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. , spisová značka, ze dne , datum, , ve kterém tento soud dospěl k závěru, že dohoda, kterou byly při peněžité půjčce sjednány nepřiměřeně vysoké úroky, je v souladu s § 39 zákona č. 40/1964 Sb., dříve platného občanského zákoníku, neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Nepřiměřenou, a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. V rozsudku sp. zn. , spisová značka, ze dne , datum, pak Nejvyšší soud ČR došel k závěru, že v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být považován za nepřiměřený úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů. Byť se výše citovaná judikatura Nejvyššího soudu ČR vztahuje k zákonu č. 40/1964 Sb., lze ji dle přesvědčení soudu použít i na právní vztahy vzniklé za účinnosti o. z., neboť smlouva o zápůjčce či o úvěru, ve které jsou sjednány nepřiměřeně vysoké úroky a poplatky, je dle § 580 o. z. ve spojení s § 588 o. z. absolutně neplatným právním jednáním, a to pro svůj zjevný rozpor s dobrými mravy.10. Z veřejně dostupné databáze vedené Českou národní bankou: Statistická data/Měnová a finanční statistika (dále jen „ARAD“), konkrétně sestavy 1144 a 1193, soud zjistil, že v únoru 2026, tedy v době uzavření smlouvy o úvěru, průměrná úroková sazba pro kontokorenty a revolvingové úvěry poskytované domácnostem bankami činila 14,24 % ročně a průměrná roční procentní sazba nákladů („RPSN“) spotřebitelských úvěrů poskytovaných bankami činila 5,55 %. Jestliže pak byla mezi účastníky v této době uzavřena smlouva o úvěru, ve které byl sjednán úrok v sazbě 36 % ročně, a ve které byla sjednána roční procentní sazba nákladů 1 573,42 %, tvoří takto sjednaný úrok a RPSN mnohonásobek v té době obvyklé úrokové míry, přičemž takto nepřiměřená výše úroku a poplatků nemůže být odůvodněna vyšší rizikovostí nebankovních úvěrů. Soud dodává, že závěr o nepřiměřenosti úrokové sazby je v souladu také s výše citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 33 odo 236/2005, dle kterého může být v některých případech přiměřeným úrok odpovídající dvojnásobku či trojnásobku úrokové míry peněžních ústavů, a to u půjček na základě smluv uzavíraných mezi fyzickými osobami, které mají na rozdíl od půjček či úvěrů poskytovaných peněžními ústavy výrazně vyšší míru rizikovosti. V nynější věci však není věřitelem fyzická osoba, ale právnická osoba, jejímž předmětem podnikání je právě poskytování spotřebitelských úvěrů. V intencích výše uvedené judikatury pak dospěl soud k závěru, že ujednání smlouvy o úvěru týkající se ostatního nežli jistiny je pro zjevný rozpor s dobrými mravy dle § 580 o. z. absolutně neplatné.11. Soud se dále zabýval tím, zda neplatnost ujednání o úroku a poplatcích způsobuje neplatnost celé smlouvy o úvěru či nikoli. Dle § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. V daném případě má soud za prokázané, že poskytování spotřebitelských úvěrů bylo předmětem podnikání žalobkyně. Tato společnost tedy bezpochyby neměla zájem poskytnout žalovanému bezúročný úvěr. Podmínkou uzavření smlouvy o úvěru ze strany žalobkyně byla naopak skutečnost, že žalovaný přistoupí na výši úroku včetně poplatků. Pokud by pak v rámci uzavírané smlouvy o úvěru nebyl sjednán úrok a poplatek za uzavření smlouvy, případně ujednáno jiné finanční protiplnění za poskytnutí finanční hotovosti, k uzavření smlouvy o úvěru s žalovaným by vůbec nedošlo. Vzhledem k výše uvedenému, kdy je nemravná převážná část ujednání smlouvy, je nutno jako na nemravnou nahlížet na smlouvu jako celek.12. Pro úplnost soud podotýká, že by úvěrovou smlouvu posoudil jako absolutně neplatnou také podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, a to z hlediska nesplnění povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Z tvrzení žalobkyně a z předložených důkazů nevyplývá, že by žalobkyně posuzovala úvěruschopnost na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od žalovaného. Žalobkyně v žalobě uvedla, že měsíční příjmy žalovaného činí , částka, a měsíční výdaje činí , částka, , a dále že s žalovaným není vedeno insolvenční ani exekuční řízení a že se jedná v pořadí o sedmou půjčku. Nedoložila však, na základě jakých podkladů ke svým zjištěním dospěla, a zejména, zda se jednalo o podklady spolehlivé. Jako nestandardně nízká se jeví již samotná deklarovaná výše měsíčních nákladů. Pokud by žalovaný skutečně disponoval měsíčními příjmy a výdaji dle tvrzení žalobkyně (a tedy po odečtení výdajů by měl k dispozici částku , částka, měsíčně), jeví se nepravděpodobné, že by byl nucen si nejméně sedmkrát opatřit peněžní prostředky pr