34 C 383/2022-36 — Okresní soud Plzeň-město

1. Žalobkyně se (po částečném zpětvzetí žaloby) domáhala po žalovaném zaplacení čá tky 10 730,73 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 9 980,73 Kč od 16. 4. 2022 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že její právní předchůdkyně [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] se sídlem na Maltě uzavřela se žalovaným dne 9. 9. 2021 smlouvu o revolvingovém úvěru, na jejímž základě žalovaný čerpal úvěr v konečné výši 19 462,25 Kč, který měl splatit do 15. 4. 2022, ale nesplatil jej. Dále vysvětlovala, jak byla uzavřena smlouva přes webové stránky právní předchůdkyně žalobkyně a jak byla zkoumána úvěruschopnost žalovaného. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21. 7. 2020 mezi [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] a žalobkyní jí byla žalovaná pohledávka postoupena. Žalobkyně upomenula žalovanou o zaplacení žalované pohledávky dopisem ze dne 13. 5. 2022. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Soud vzal za prokázané, že [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] se sídlem na Maltě a žalovaný chtěli uzavřít dne 9. 9. 2021 v písemné formě prostředky komunikace na dálku smlouvu o revolvingovém úvěru, v níž se zavázali na straně [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] poskytnout na požádání žalovaného peněžní prostředky do výše 10 000 Kč a na straně žalovaného tyto peněžní prostředky vrátit a zaplatit úrok ve výši 146,95 % ročně z dlužné v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 13 % z čerpaného úvěru, nejméně 1 000 Kč, do 15 dnů od data výpisu, tj. do 15 dnů od dalšího měsíce. Žalovaný čerpal úvěr výběry počínaje 9. 9. 2021 konče 17. 12. 2021 v souhrnné výši 14 855 Kč, přičemž v období od 16. 10. 2021 do 17. 12. 2021 zaplatil celkem 4 874,27 Kč. Dne 27. 1. 2020 se [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] a žalobkyně domluvily na postoupení souboru pohledávek, jehož součástí je žalovaná pohledávka ze [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] na žalobkyni oproti zaplacení postupní ceny. Dne 13. 5. 2022 oznámila [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] žalovanému postoupení žalované pohledávky na žalobkyni. Dne 13. 5. 2022 vyzvala žalobkyně žalovaného k zaplacení žalované pohledávky s upozorněním, že nebude-li zaplaceno dobrovolně, obrátí se na soud se žalobou. 4. Obsah práv a povinností, které si [anonymizována tři slova] a žalovaný mezi sebou chtěli sjednat je prokázán ze smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne 9. 9. 2021. Čerpání úvěru a platby na něj jsou prokázány tabulkou s platební historií od 9. 9. 2021 do 17. 12. 2021 a korespondujícími potvrzeními o provedených platbách vystavených společností T Uzavření smlouvy o postoupení pohledávek je prokázáno smlouvou ze dne 27. 1. 2020. Oznámení o postoupení pohledávky je prokázáno dopisem z 13. 5. 2022 a učinění předžalobní upomínky dopisem ze stejného dne. 5. Po právní stránce soud posoudil věc podle § 2395 o. z. ve spojení s §§ 580 a 588 o. z., neboť projevy vůle právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaného směřovaly k tomu, aby se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala, že žalovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a žalovaný se chtěl zavázat poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Žalovaný se chtěl zavázat zaplatit úroky, což je dle zmíněného ustanovení podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru, nicméně v souzeném případě se jedná o úrok nepřiměřený, tedy příčící se dobrým mravům podle § 580 o. z., a proto je smlouva neplatná. Porušení dobrých mravů je důvodem neplatnosti, k němuž soud podle § 588 o. z. přihlíží i bez návrhu. V dané věci byla předmětem úvěru částka do 10 000 Kč a k ní byl sjednaný roční úrok 146,95 % ročně, přičemž úrokové sazby nejdražších bankami poskytovaných úvěrů činily kolem 25 % ročně. Sjednaný úrok tedy daleko přesahuje úrokovou sazbu úvěrů poskytovaných peněžními ústavy. Z toho důvodu ji soud považuje za rozpornou s dobrými mravy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005). 6. Je přitom třeba zdůraznit, že soud si je vědom principiální obsahové oddělitelnosti ujednání o úrocích od ostatních ujednání úvěrové smlouvy, nicméně tento princip v souzené věci nelze uplatnit ze dvou důvodů: 1. že nerovnováha vzájemných práv a povinností v neprospěch spotřebitele je tak výrazná a významná, že činí smlouvu jako celek obecně nespravedlivou a rozpornou s dobrými mravy, 2. kdyby bylo v rozporu s dobrými mravy toliko ujednání o úrocích - bez ohledu na další okolnosti - býval by žalovaný povinen zaplatit úrok běžný v souladu s § 577 částí věty před středníkem o. z. Aplikace tohoto ustanovení je však v právních vztazích se spotřebiteli vyloučena. Soud je povinen k eurokonformnímu výkladu § 577 o. z., (jakož i § 2051 o. z.). Přitom dle čl. 6 odst. 1 směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, dle něhož členské státy stanoví, že nepřiměřené podmínky použité ve smlouvě uzavřené prodávajícím nebo poskytovatelem se spotřebitelem nejsou podle jejich vnitrostátních právních předpisů pro spotřebitele závazné a že smlouva zůstává pro strany závaznou za stejných podmínek, může-li nadále existovat bez dotyčných nepřiměřených podmínek, je třeba vykládat v tom smyslu, že brání takové právní úpravě členského státu, jež vnitrostátnímu soudu umožňuje, aby při rozhodnutí o neplatnosti zneužívající klauzule ve smlouvě uzavřené mezi prodávajícím nebo poskytovatelem a spotřebitelem doplnil uvedenou smlouvu tak, že změní obsah této klauzule (rozsudek SDEU ze dne 14. 6. 2012, ve věci C -618/10, Banco Español de Crédito SA). Je tomu tak proto, že pokud by vnitrostátní soud mohl měnit obsah zneužívajících klauzulí v takové smlouvě, došlo by k eliminaci odrazujícího účinku pro prodávající a poskytovatele (srov. bod 69 odůvodnění) jakož i k poskytování rozdílné úrovně ochrany spotřebitele napříč členskými státy. Vnitrostátní soud má proto ověřit, jaká použitelná vnitrostátní pravidla se na jím řešený spor uplatní, a učinit vše, co spadá do jeho pravomoci, s tím, že vezme v úvahu veškeré vnitrostátní právo a použije metody výkladu jím uznané, aby zajistil plnou účinnost čl. 6 odst. 1 zmíněné směrnice (srov. bod 72 odůvodnění). V souzené věci to znamená provést teleologickou redukci § 577 části věty před středníkem o. z. a ve smyslu zúžení hypotézy této právní normy tak, aby nedopadala na právní vztahy spotřebitelů s podnikateli. 7. Žalovaná pohledávka byla postoupena z původního věřitele [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] na žalobkyni smlouvou podle § 1879 o. z. ve spojení s § 1887 o. z., kdy žalovaná pohledávka je součástí postupovaného souboru. Toto postoupení bylo podle § 1882 odst. 1 o. z. oznámeno žalované. Omyl stran smlouvy ohledně právní kvalifikace postupované pohledávky není významný (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2021, sp. zn. 31 Cdo 678/2009). 8. V posuzované věci došlo ke sjednání nemravně vysokého úroku, soud není oprávněn toto ujednání nahradit úrokem běžným dle vlastního spravedlivého uvážení, protože použití § 557 části věty před středníkem o. z. na souzenou věc brání čl. 6 odst. 1 směrnice Rady 93/13 EHS. Protože ujednání o úrocích je podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru, je smlouva neplatná. Na věc nedopadá ani § 1802 o. z., neboť obvyklý úrok uvedený ve druhé větě tohoto ustanovení se použije pouze v případě, že strany si ujednají placení úroku, ale neujednají si jeho výši (tj. neujednají vůbec, nikoli sice ujednají, ale v nemravné výši). 9. Jelikož je smlouva neplatná, má žalobkyně právo na vrácení toho, co plnila podle § 2993 věty první o. z. Žalobkyně poskytla 14 855 Kč, žalovaný jí vrátil 4 874,27 Kč, a proto má žalobkyně právo na zaplacení částky 9 980,73 Kč. K zaplacení této částky vyzvala žalovaného vyúčtováním splatným k 15. 4. 2022. Žalovaný byl proto povinen podle § 1958 odst. 2 o. z. zaplatit v této lhůtě, nestalo-li se tak, ocitl se žalovaný od 16. 4. 2022 v prodlení podle § 1968 věty první o. z. a žalobkyni proto vzniklo právo na zaplacení zákonného úroku z prodlení podle § 1970 o. z. ve výši určené v § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. 10. Soud proto žalobu zamítl v části, v níž žalobkyní tvrzený nárok na vrácení úvěru s příslušenstvím přesahuje přisouzené bezdůvodné obohacení s příslušenstvím. 11. Jednou z povinností poskytovatele úvěru je posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Podle § 84 odst. 2 věty druhé a třetí zákona o spotřebitelském úvěru může poskytovatel vyzvat spotřebitele k vysvětlení nebo doplnění jím poskytnutých údajů a dále je povinen jím poskytnuté údaje ověřit způsobem přiměřeným dané situaci. Podle § 86 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Pokud žalobkyně tvrdí, že její právní předchůdkyně při zkoumání úvěruschopnosti ponechává rezervu 10 % z rozdílu mez