11 C 144/2021-24 — Okresní soud Plzeň-město

1. Žalobce se žalobou podanou zdejšímu soudu dne 17. 8. 2021 domáhal vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit mu částku 20 113,17 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil tím, že mezi právním předchůdcem žalobce, společností [právnická osoba], a žalovaným došlo dne 15. 11. 2018 k uzavření Smlouvy o zápůjčce [číslo] na základě které byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 22 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy. V souvislosti s touto zápůjčkou se žalovaný zavázal uhradit taktéž částku 19 017 Kč představující součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 3 935 Kč, s úrokovou sazbou ve výši 29 % ročně sjednanou na straně 1 Smlouvy, odměny za administrativní zpracování půjčky ve výši 8 596 Kč a poplatku za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši 6 486 Kč. To vše se zavázal uhradit formou pravidelných týdenních splátek po 684 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na den. 9. 1. 2020. Žalovaný však splátky řádně a včas nehradil, poslední splátku uhradil dne 19. 4. 2019. Právnímu předchůdci žalobce tak vzniklo právo na uhrazení celé zbývající dosud neuhrazené celkové dlužné částky, která činila na dlužné jistině 20 113,17 Kč a na dlužném poplatku částku 15 325,69 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2020 došlo s účinností ke dni 5. 1. 2021 k postoupení pohledávek žalobci, o čemž byl žalovaný písemně informován. 2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. Žalobce ani žalovaný neměli námitek proti postupu soudu dle § 115a o.s.ř., a soud proto věc rozhodl bez nařízení jednání na základě předložených listin. 3. Po provedeném dokazování má soud za prokázaný následující skutkový stav. Mezi právním předchůdcem žalobce společností [právnická osoba] a žalovaným byla uzavřena dne 15. 11. 2018 smlouva o zápůjčce, na základě které byla žalovanému poskytnuta hotovost ve výši 22 000 Kč Vedle poskytnuté zápůjčky se žalovaný zavázal uhradit poplatek 19 017 Kč představující úrok ve výši 3 935 Kč, poplatek za administrativní činnost ve výši 8 596 Kč a poplatek za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši 6 486 Kč. Celkovou částku 41 017 Kč se žalovaný zavázal uhradit formou pravidelných týdenních splátek po 684 Kč. Nedílnou součástí byly smluvní podmínky. Na straně 1 Smlouvy byla sjednána výpůjční úroková sazba ve výši 29 % ročně a sazba RPSN 230,58 %. Ze smlouvy o postoupení pohledávek a oznámení o postoupení pohledávky soud zjistil, že pohledávka byla postoupena žalobci, o čemž byl žalovaný informován dopisem ze dne 6. 1. 2021. Z tvrzení žalobce má soud za zjištěné, že žalovaný v souvislosti s poskytnutými peněžními prostředky uhradil celkem částku 4 270 Kč. Bylo na žalovaném, aby tvrdil a prokazoval případnou další úhradu, ale nestalo se tak. Obvyklá RPSN dle Databáze časových řad ARAD publikovaných Českou národní bankou činila u korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR v době uzavření předmětné úvěrové smlouvy, t.j. v listopadu 2018, 8,88%. 4. Po zhodnocení uvedených skutkových zjištění soud dospěl k závěru, že na smlouvu je nutno pohlížet jako na neplatnou. Žalovaný měl vedle poskytnuté jistiny ve výši 22 000 Kč hradit dále poplatek ve výši 19 017 Kč. Je pravdou, že poplatek byl ve smlouvě o zápůjčce rozdělen na tři části, a to na úrok, administrativní činnost a poplatek za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení, současně je však třeba si uvědomit, že právní předchůdce žalobce je osobou zabývající se v rámci svého podnikání poskytováním peněžitých zápůjček, respektive spotřebitelských úvěrů a je zřejmé, že bez odpovídajícího úroku by právní předchůdce žalobce nikdy se žalovaným smlouvu neuzavřel. Dle názoru soudu se jedná pouze o rozčlenění tohoto poplatku tak, aby tento vypadal příznivěji, aniž by to však reflektovalo skutečné rozdělení poskytovaných služeb ze strany právního předchůdce žalobce. Z pohledu soudu se jedná pouze o ryze formální rozčlenění, kdy soud má za to, že poplatek v celkové výši 19 017 Kč nemůže představovat nic jiného než právě úroky, tedy úplatu za poskytnutí peněz. Takto požadovaný nárok zastírá další úročení peněz vedle již sjednaných úroků a slouží toliko pouze ke generování dalšího zisku, neboť zjevně nekryje individuálně finančně náročnější či rizikovější obchody. S ohledem na shora uvedené skutečnosti soud považuje celý nárok z titulu poplatku jako ujednání o úrocích a jedná se tak dle § 588 občanského zákoníku o ujednání neplatné pro zjevný rozpor s dobrými mravy. Soud v souvislosti s tímto odkazuje na závěry Nejvyššího soudu uvedené v rozhodnutí pod sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, kdy s poukazem na citované rozhodnutí lze dovodit, že za přiměřený úrok by bylo možno ještě považovat úrok v sazbě, která by nepřevyšovala trojnásobek obvyklého úroku poskytovaného bankami, pokud by zde neexistovaly jiné mimořádné okolnosti v době uzavření smlouvy o zápůjčce. Soud v daném případě nezjistil žádné mimořádné okolnosti, pro kterou by bylo možné takto vysokou sazbu úroků akceptovat. Soud současně uvádí, že v tomto případě nelze oddělit ujednání o úrocích od ostatního obsahu smlouvy, neboť právní předchůdce žalobce by zcela jistě zápůjčku bez ujednání o úrocích neposkytl. Jednalo se o adhezní smlouvu nepřipouštějící jakoukoliv negociaci ze strany žalovaného, a pokud je nemravná převážná část ujednání smlouvy, je nutno jako na nemravnou nahlížet na smlouvu celou. Soud v souvislosti s tímto taktéž odkazuje na závěry Krajského soudu v Plzni uvedené v rozsudku ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. 25 Co 183/2017. 5. S ohledem na shora uvedené závěry má tak žalobce právo na vrácení půjčené jistiny s přihlédnutím k již uhrazeným platbám. Z hlediska právního posouzení se jedná o bezdůvodné obohacení ve smyslu ustanovení § 2291 odst. 2 občanského zákoníku, když dle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku platí, že kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Žalovaný se tak poskytnutím peněžité hotovosti obohatil o částku 22 000 Kč. Po provedeném dokazování vyplynulo, že žalovaný uhradil celkem částku 4 270 Kč. Soud ze shora uvedených důvodů uložil žalovanému, aby zbytek bezdůvodného obohacení ve výši 17 730 Kč uhradil. Jelikož se žalovaný dostal do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení, soud mu taktéž uložil povinnost vrátit jistinu dluhu spolu se zákonným úrokem z prodlení ve smyslu ustanovení § 1970 občanského zákoníku s tím, že počátek prodlení žalovaného s vrácením bezdůvodného obohacení soud váže k výzvě žalobce na vrácení finančních prostředků oznámením o postoupení pohledávky ze dne 6. 1. 2021. Co do zbytku nezbylo soudu s ohledem na shora uvedené závěry než žalobu zamítnout. Lhůta k plnění byla stanovena dle § 160 odst. 1 o.s.ř. 6. Žalobci, který měl ve věci částečný úspěch a částečný neúspěch, přiznal soud podle § 142a odst. 1 a § 142 odst. 2 o.s.ř. proti žalované náhradu nákladů v rozsahu 50%, kdy soud od procesního úspěchu žalobce odečetl jeho procesní neúspěch. Žalobce měl nárok na nákladu představující odměnu advokáta podle § 14b odst. 1, 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. za tři úkony právní služby (převzetí a příprava, předžalobní upomínka, žaloba) po 300 Kč, tři režijní paušály po 100 Kč, dále 21 % DPH z těchto náhrad a k tomu soudní poplatek 805 Kč, celkem 2 257 Kč 50% z této částky činí 1 129 Kč Lhůta k plnění byla i zde stanovena jako obecná třídenní podle § 160 odst. 1 o.s.ř.