24 C 157/2021-98 — Okresní soud Plzeň-město

1. Žalobou podanou dne [datum] u Okresního soudu Plzeň – sever se žalobkyně se domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí částku ve výši [částka] s příslušenstvím, smluvní pokutu ve výši [částka], a smluvního úrok ve výši 99,28 % ročně z nesplacené jistiny jdoucí od [datum] do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že jako úvěrující uzavřela dne [datum] s žalovaným jako úvěrovaným smlouvu o úvěru [číslo] na základě které tomuto poskytla dne [datum] úvěr ve výši [částka] na jím sdělený účet. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr včetně sjednaného efektivního úroku ve výši 159,58 % ročně splatit ve 48 měsíčních splátkách po [částka], a to počínaje měsícem lednem 2016 na základě sjednaného splátkového kalendáře, který tvoří přílohu oznámení žalobkyně o schválení úvěru. Kredibilita žalovaného pak byla prověřena na základě dokladů o příjmech, výpisu z bankovního účtu a prohlášení dlužníka, dále lustrací v databázi [příjmení] a NRKI. Žalovaný však na úvěr uhradil toliko [částka] (12 x [částka] za období od ledna 2016 do února 2017), takže žalobkyni vzniklo právo na zaplacení smluvních pokut dle bodu [číslo] smlouvy o úvěru v celkové výši [částka] (1 x [částka] a 2 x [částka] – prodlení s 5., 14. a 15. splátkou), a to v souvislosti s prodlením úhrady splátek [číslo] kdy žalovaný se ocitl v prodlení s úhradou shora uvedených splátek po dobu delší než 30 dnů. V důsledku shora specifikovaného prodlení pak došlo automaticky k zesplatnění celého úvěru, a to v souladu s bodem [číslo] smlouvy, a to k datu [datum]. Dle bodu [číslo] smlouvy se následně ke dni zesplatnění úvěru celá dosud nesplacená jistiny úvěru a veškeré neuhrazené úroky za poskytnutí úvěru staly součástí jistiny, kdy tato celkem činila částku [částka] ([částka] – dlužná úvodní jistina úvěru a částka [částka] kapitalizovaného dlužného úroku přirostlého ke dni zesplatnění úvěru). V bodě [číslo] smlouvy byla dále sjednána smluvní pokuta ve výši 0,25 % (žalobkyně ale požaduje toliko smluvní pokutu ve výši 0,1 %) z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou, v daném případě od [datum] až do jejího zaplacení. Po zesplatnění úvěru žalovaný již na svůj dluh ničehož neuhradil. Žalobkyně pak zkapitalizovala smluvní pokutu ke dni podání žaloby (ve výši [částka]). Celková dlužná pohledávka tak sestává z dlužné jistiny ve výši [částka], smluvní pokuty ve výši [částka] a úroku za poskytnutí úvěru ve výši 99,28 % ročně ze zbývající dlužné jistiny od [datum] až do zaplacení. Žalovaný i přes předžalobní výzvu zástupkyně žalobkyně na předmětný dluh dosud ničeho neuhradil. 2. Usnesením Okresního soudu Plzeň – sever ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], byla věc postoupena zdejšímu soudu, jako tomu místně příslušnému. 3. K projednání věci bylo u zdejšího soudu nařízeno ústní jednání, ke kterému se žalovaný bez řádné a včasné omluvy nedostavil, když byl k tomuto řádně a včas předvolán. Soud proto ve smyslu ustanovení § 101 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) věc projednal v jeho nepřítomnosti. 4. Po provedeném dokazování má soud za prokázaný následující skutkový stav. Z předsmluvního formuláře, návrhu na uzavření úvěrové smlouvy z [datum], dodatku ke Smlouvě o úvěru o odkladu splátek ze dne [datum], splátkového kalendáře a oznámení o schválení úvěru [číslo] z [datum] vyplynulo, že žalobkyně jako úvěrující a žalovaný jako úvěrovaný shora popsanou smlouvu předmětného dne skutečně uzavřeli. Na základě této se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši [částka] při úrokové sazbě ve výši 159,58 % ročně, přičemž byla dohodnuta jako pevná výpůjční úroková sazba na celou dobu splácení úvěru. Úrok pak byl počítán jako efektivní úroková míra, když v daném kalendářním měsíci se bere v potaz přesný počet dnů v měsíci, přičemž délka každého roku je 365 dnů. Žalobkyně se rozhodla na úroku za poskytnutí úvěru, který přiroste po zesplatnění úvěru, požadovat částku v maximální souhrnné výši 120 % z celkové částky, kterou má žalovaný zaplatit (viz dále požadovaná výše 99,28% ročně). První splátka úvěru měla být uhrazena v lednu 2016 (viz splátkový kalendář). Výše RPSN byla sjednána ve výši 159,58 %. Z dokladu o vyplacení jistiny úvěru má soud dále za prokázané, že žalovaný celý úvěr v částce [částka] čerpal na jím sdělený bankovní účet ve smlouvě dne [datum]. Z tvrzení žalobkyně pak soud vyšel z toho, že ze strany žalovaného bylo před zesplatněním úvěru uhrazeno celkem [částka]. 5. Podle ustanovení § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 6. Podle ustanovení § 2991 odst. 1, 2 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plnění bez právního důvodu, plnění z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 7. Po právním posouzení zjištěného skutkového stavu věci soud dospěl k závěru, že žaloba je nedůvodná. Předně je třeba odkázat na ustanovení § 2395 a následující o. z., ze kterého vyplývá, že podstatnými náležitostmi smlouvy o úvěru jsou: povinnost úvěrujícího poskytnout úvěrovanému na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a povinnost úvěrovaného poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úrok. Smlouva o úvěru nemůže být sjednána jako bezúročná, neboť závazek zaplatit úroky patří k pojmovým znakům smlouvy o úvěru. Je však nutno zdůraznit, že pokud účastníci ve smlouvě úrok sjednají, musí jít o úrok přiměřený, neboť dle judikatury Nejvyššího soudu ČR jedná v souladu s dobrými mravy ten věřitel (úvěrující), který poskytuje přiměřený úrok. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně převyšuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaný bankami při poskytování úvěrů či půjček (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Odo 234/2005). Z předmětné smlouvy o úvěru pak plyne, že úrok byl sjednán ve výši 159,58 % ročně, kdy nelze v žádném případě uvažovat o tom, že by se jednalo o úrok přiměřený, když soudu je s jeho rozhodovací činnosti známé, že v roce 2015 se úroková míra bank pohybovala okolo 14 % ročně, když ale sjednaná úroková míra tuto překračuje více než desetinásobně. V této souvislosti pak soud odkazuje i na ustálenou rozhodovací praxi Krajského soudu v Plzni – viz např. rozsudek ze dne 7. 8. 2018 č. j. 25 Co 141/2018-92, případně rozsudek ze dne 4. 9. 2019 č. j. 25 Co 270/2019-83. Ke shora uvedenému pak soud dále doplňuje, že jako nepřiměřená a nemravná, tedy neplatná, shledává i ujednání o smluvních pokutách, kdy tyto jsou kumulovány v podstatě za tatáž prodlení, kdy výše smluvní pokuty se odvíjí toliko od délky prodlení žalovaného, kdy dokonce žalobkyně uplatňuje toliko smluvní pokutu ve výši 0,1%, ale smluvně byla sjednána 0,25%. Vzhledem k výše uvedenému je tak shora specifikovaná úvěrová smlouva absolutně nesplatnou ve smyslu ustanovení § 588 o. z. K tomu pak soud dále doplňuje, že obsah daných ujednání specifikovaných shora nelze hodnotit jinak, než jako nerovnováhu vzájemných práv a povinností, přičemž tato nerovnováha je tak významná a ujednání jsou tak nepřiměřená, že dochází k poškozování práv klientů (žalovaného). Ujednání smlouvy jsou zneužívající, obecně nespravedlivé a rozporné s dobrými mravy jako systémem uznávaných pravidel slušnosti. Soud pak nad rámec shora uvedeného doplňuje, že úrok do jisté míry může představovat znaky lichvy ve smyslu ustanovení § 1796 o. z., a nic na tom nemění, že se této žalovaný nedovolával. Ostatně smlouva je smlouvou adhezní, kdy žalovaný neměl jakoukoli možnost do této zasáhnout, neboť se jedná toliko o formulář k vyplnění. Z tohoto pohledu je třeba smlouvu hodnotit jako celek a jednotlivá ujednání posuzované smlouvy nelze tak od sebe oddělovat. Soud tak posoudil daný závazkový vztah mezi účastníky ve smyslu s ustanovením § 2991 a n. o. z., jako bezdůvodné obohacení, když v rámci důkazního řízení bylo prokázáno, že ze strany žalobkyně byla žalovanému poskytnuta částka [částka], přičemž z dokazování dále vyplynulo, že žalovaný žalobkyni již uhradil částku ve výši [částka]. Soud proto výrokem pod bodem I. žalobu zamítl, neboť žalobkyni již bylo žalovaným zaplaceno vše, na co měla nárok, respektive dokonce ještě více a žaloba je tak z tohoto důvodu zcela zřejmě nedůvodná. 8. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy žalovaný, který byl ve věci zcela úspěšný, by měl právo na plnou náhradu nákladů účelně vynaložených v tomto řízení. Jelikož však žalovanému žádné náklady nevznikly (tento byl v řízení zcela nečinný), rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.