28 C 331/2020-64 — Okresní soud Plzeň-město

1. Žalobkyně se žalobou podanou zdejšímu soudu dne 8. 9. 2020 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí částku 62 830 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že žalobkyně pohledávku za žalovaným nabyla na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 20. 12. 2019. Původní věřitel společnost [právnická osoba], [anonymizována tři slova] uzavřel se žalovaným dne 3. 12. 2018 smlouvu o revolvingovém úvěru, na jejímž základě žalovaný čerpal úvěr v konečné výši 62 830 Kč. Tento úvěr měl být splacen nejpozději do 20. 2. 2020. Žalovaný úvěr v poskytnuté výši čerpal, avšak poskytnuté peněžní prostředky nevrátil. Žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalovaného ověřoval původní věřitel výpočtem mezi doložitelnými příjmy a výdaji. Také byl žalovaný lustrován z veřejně dostupných databází, kdy na základě těchto skutečností nedošlo k důvodným pochybám ohledně platební schopnosti a bylo tak vyhověno žádosti o úvěr. Žalovaný poté, co se dostal do prodlení, byl ze strany právního předchůdce žalobkyně upomínán k plnění svých povinností, avšak dlužnou částku neuhradil. 2. K výzvě soudu žalobkyně opravila svá tvrzení tak, že žalovaný čerpal za dobu trvání smlouvy o revolvingovém úvěru úvěr v celkové výši 57 491 Kč s tím, že z této částky mu v době postoupení pohledávky zbývalo splatit ještě 44 999,49 Kč. Částka 62 830 Kč, kterou žalobkyně původně uvedla, se skládá ze smluvních úroků za období čerpání ve výši 17 207 Kč, poplatku za výběr ve výši 123,51 Kč a z náhrad účelně vynaložených nákladů ve výši 500 Kč. 3. K výzvě soudu dále žalobkyně v průběhu řízení sdělila, že žalovaný na úvěr uhradil celkem 41 028,68 Kč, která byla započítávána v souladu se smluvním ujednáním. 4. Žalovaný se k věci nevyjádřil. 5. Soud ve věci nařídil jednání na den 24. 11. 2021, ke kterému se žalobkyně ani žalovaný bez omluvy nedostavili. Soud tak jednal v jejich nepřítomnosti. 6. Z předložených listin má soud za prokázaný následující skutkový stav. Mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru, když celková výše spotřebitelského úvěru byla sjednána ve výši 50 000 Kč, když se jednalo o úvěrový limit. Mezi stranami bylo ujednáno, že tento úvěr bude žalovaný splácet formou splátek, kdy žalovaný se zavázal uhradit celkovou částku zahrnující poskytnutou jistinu, tak úroky a případné další náklady v celkové výši 141 081,98 Kč RPSN byla sjednána ve výši 262,91 % (standardní informace o spotřebitelském úvěru, obchodní podmínky [právnická osoba]). Soud má dále za prokázané, že žalovaný čerpal úvěr v celkové výši 57 491 Kč, když tato skutečnost vyplynula z potvrzení o provedených platbách. Žalovaný netvrdil, tudíž ani neprokazoval opak. Z tvrzení žalobkyně má soud dále za prokázané, že žalovaný v souvislosti s poskytnutím úvěru uhradil toliko částku 41 028,68 Kč Ani v tomto případě žalovaný tvrzení žalobkyně nesporoval. Soud má dále za prokázané, že původní věřitel společnost [právnická osoba] postoupila pohledávku za žalovaným žalobkyni, na základě smlouvy o postoupení pohledávek, když žalovaný byl o této skutečnosti informován dopisem ze dne 24. 7. 2020, který byl dán k poštovní přepravě téhož dne (oznámení o postoupení pohledávky, podací lístek). Žalovaný byl taktéž vyzýván k úhradě dlužné částky ještě před podáním žaloby předžalobní upomínkou ze dne 24. 7. 2020. 7. Po právním zhodnocení zjištěného skutkového stavu soud dospěl k závěru, že na předmětnou smlouvu je nutné hledět jako na smlouvu neplatnou, neboť není zřejmé, zda a jakým způsobem původní věřitel ověřil a posoudil úvěruschopnost žalovaného dle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010. Žalobkyně ani její právní zástupce se na nařízené jednání nedostavili, proto se připravili o možnost být v tomto směru ze strany soudu ve smyslu ustanovení § 118a) odst. 1, 3 o. s. ř. poučeni. S ohledem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 soud při absenci tvrzení a důkazů na straně žalobkyně vycházel z toho, že původní věřitel uvedenou povinnost nesplnil a na smlouvu o úvěru tak dopadá sankce absolutní neplatnosti. Z tohoto důvodu soud nárok žalobkyně vyhodnotil jako nárok z titulu bezdůvodného obohacení dle ustanovení § 2991 občanského zákoníku, když žalobkyně prokázala, že peněžní prostředky ve výši 67 491 Kč byly žalovanému skutečně poskytnuty. Současně bylo prokázáno, že žalovaný uhradil celkem částku 41 028,68 Kč, k uhrazení tak zbývá částka 16 462,32 Kč. Co se týče zákonného příslušenství, soud počátek prodlení určil ode dne 2. 8. 2020, když z předložených listinných důkazů vyplynulo, že poprvé byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky v rámci oznámení o postoupení pohledávky ze dne 24. 7. 2020, kdy současně bylo prokázáno, že tato písemnost byla dána k přepravě České pošty téhož dne. V souladu s ustanovením § 571 občanského zákoníku, pak výzva byla žalovanému doručena dne 29.7.2020 a nejpozději třetí den měl žalovaný plnit, tedy do 1. 8. 2020. Pokud tak neučinil, dostal se od 2.8.2020 do prodlení (§ 1970 občanského zákoníku). Ve zbývající části soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. 8. O nákladech řízení soud rozhodoval dle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř., když s ohledem na poměr úspěchu a neúspěchu účastníků ve věci by měl převážně úspěšný žalovaný právo na náhradu nákladů řízení. V řízení však nebylo zjištěno, že by žalovanému náklady vznikly, soud proto rozhodl, že žádný z účastníků na jejich náhradu právo nemá. 9. O lhůtě k plnění soud rozhodoval dle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř.