30 C 189/2021-58 — Okresní soud Plzeň-město

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu doručeným zdejšímu soudu dne 6. 4. 2021 se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud žalovanému povinnost zaplatit jí částku 40 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 40 000 Kč od 11. 1. 2020 do zaplacení, kapitalizovaný úrok ve výši 21 715,28 Kč, náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 900 Kč a smluvní pokutu ve výši 17 899 Kč. Návrh odůvodnila tím, že jako úvěrující uzavřela s žalovaným jako úvěrovaným dne 11. 7. 2019 smlouvu o spotřebitelském úvěru [anonymizováno] půjčka [číslo] jejíž nedílnou součástí byly i všeobecné obchodní podmínky a formulář pro standartní informace o spotřebitelském úvěru. Seznámení a souhlas s podmínkami pak žalovaný stvrdil podpisem samotných všeobecných obchodních podmínek. Na základě předmětné smlouvy pak žalobkyně poskytla žalovanému v jeho prospěch spotřebitelský úvěr ve výši 40 000 Kč tak, jak vyplývá z potvrzení banky o provedení úhrady, když žalovaným byl úvěr čerpán dle článku II. bezhotovostně a jednorázově převodem na jeho běžný účet. Žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit včetně sjednaného úroku ve výši 111,33 % ročně v 30 měsíčních splátkách po 3 990 Kč. Žalovaný úvěr nehradil řádně a včas, čímž se dostával do prodlení se splácením úvěru. Žalobkyně pak byla v souladu s článkem VI. odst. 2 písm. a) všeobecných obchodních podmínek oprávněna při prodlení s jakoukoliv úhradou pravidelné měsíční splátky účtovat žalovanému za každou odeslanou upomínku částku 450 Kč a pro případ prodlení s úhradou pravidelné měsíční splátky rovněž smluvní pokutu ve výši 17 899 Kč. Dále pak byla žalobkyně oprávněna požadovat i smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně od data následujícího po zesplatnění z částky, s níž je žalovaný v prodlení. S ohledem na skutečnost, že žalovaný nehradil úvěr řádně a včas, žalobkyně celý úvěr ke dni 11. 8. 2019 zesplatnila a vyzvala žalovaného k jeho úhradě. Ke dni podání návrhu pak činí celková pohledávka 57 899 Kč, když tato sestává z nezaplacené jistiny ve výši 40 000 Kč představující zůstatek jistiny úvěru vyčíslený ke dni zesplatnění pohledávky, dále na smluvní pokutě částku 17 899 Kč a na nákladech spojených s uplatněním pohledávky částku 900 Kč. Dále pak žalobkyně požaduje i zaplacení kapitalizovaného úroku ve výši 21 715,28 Kč. Žalovaný i přes předžalobní výzvu zástupce žalobkyně na předmětný dluh dosud ničeho neuhradil. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Žalovanému byly listiny v tomto řízení řádně doručovány na základě tzv. fikce doručení v souladu s ustanovením § 45 a n. o. s. ř. na adresu místa trvalého pobytu uvedenou v centrální evidenci obyvatel, a to vhozením do schránky. 3. Podle ustanovení § 115 a o. s. ř. soud ve věci nenařizoval jednání a rozhodl na základě předložených listinných důkazů. 4. Po provedeném dokazování má soud za prokázaný následující skutkový stav. Z doložené úvěrové smlouvy [číslo] vyplynulo, že tato byla uzavřena dne 11. 7. 2019 mezi žalobkyní jako úvěrující a žalovaným jako úvěrovaným, a to prostřednictvím prostředků komunikace na dálku. Součástí předmětné smlouvy byly i všeobecné obchodní podmínky a formulář pro standartní informace o spotřebitelském úvěru. Ze smlouvy o úvěru soud dále zjistil, že na základě této se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 40 000 Kč, když úroková sazba byla sjednána ve výši 111,33 % ročně, přičemž žalovaný se úvěr zavázal uhradit v 30 měsíčních splátkách po 3 990 Kč, přičemž žalovaný se zavázal uhradit celkem částku 119 700 Kč. Z všeobecných obchodních podmínek bylo dále zjištěno, že žalobkyně byla oprávněna vyúčtovat žalovanému v případě jeho prodlení s úhradou jakékoliv platby upomínku, za kterou byla oprávněna požadovat částku 450 Kč. Pro případ prodlení žalovaného byť i s částí kterékoliv jednotlivé měsíční splátky byla žalobkyně oprávněna účtovat žalovanému smluvní pokutu, a to ve výši 499 Kč (maximálně však 2 999 Kč za rok pro případ prodlení s úhradou pravidelné měsíční splátky, když souhrn výše všech uplatněných smluvních pokut nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a celkové výše úvěru, (nejvýše však 200 000 Kč). Pro případ, že by nedošlo k úhradě dlužných částek ani plateb v dodatečně poskytnuté lhůtě, byla žalobkyně oprávněna účtovat žalovanému smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky, s níž je v prodlení. Z platební historie bylo zjištěno, že žalobkyně žalovanému poskytla úvěr v plné výši, a to bezhotovostně převodem na účet žalovaného č. [bankovní účet] a to dne 15. 7. 2019. Z přehledu plateb bylo dále zjištěno, že žalovaný na úvěr neuhradil ničeho. Z dopisu žalobkyně ze dne 11. 8. 2019 má soud dále za prokázané, že tato úvěr ke shora uvedenému dni zesplatnila a vyzvala žalovaného k jeho úhradě. 5. Po právním posouzení zjištěného stavu věci soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná toliko částečně. Primárně soud uvádí, že smlouvou uzavřenou mezi žalobkyní jako úvěrujícím a žalovaným jako úvěrovaným kvalifikuje dle jejího obsahu jako smlouvu o úvěru ve smyslu s ustanovením § 2395 a n. občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014. Z předmětného ustanovení vyplývá, že podstatnými náležitostmi smlouvy o úvěru jsou: povinnost úvěrujícího poskytnout úvěrovanému na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a povinnost úvěrovaného poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úrok. Smlouva o úvěru nemůže být sjednána jako bezúročná, neboť závazek zaplatit úroky patří k pojmovým znakům smlouvy o úvěru. Je však nutno zdůraznit, že pokud účastníci ve smlouvě úrok sjednají, musí jít o úrok přiměřený, neboť dle judikatury Nejvyššího soudu ČR jedná v souladu s dobrými mravy ten věřitel (úvěrující), který poskytuje přiměřený úrok. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně převyšuje úrokovou míru pro sjednání obvyklou, stanovenou zejména pak k přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovanými bankami při poskytování úvěru či půjček (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Odo 234/2005). Z předmětné smlouvy o úvěru pak plyne, že úrok byl sjednán ve výši 111,33 % ročně. O takto stanoveném úroku nelze v žádném případě uvažovat jako o úroku přiměřeném, když soudu z jeho rozhodovací činnosti je známé, že v roce 2019 se úroková míra bank pohybovala mezi 18- 20 % ročně a žalobkyně požaduje úrokovou míru více než sedminásobnou, z tohoto pohledu úvěrujícím požadovaný úrok se jeví jako nepřiměřený. Pokud v daném období byly bankám poskytované úvěry a jeho půjčky, kdy se úroková sazba průměrně pohybovala okolo 19 % za rok, tak i v případě, že by soud vzal v úvahu, že se může jevit přiměřenou i úroková sazba o polovinu vyšší než ta, která je poskytována bankami, s přihlédnutím ke skutečnosti, že může jít o dlužníka, který by na bankovní produkt nedosáhl, neboť by nevyhověl požadavkům banky ohledně svojí kredibility (bonity), je možné jako přiměřený úrok hodnotit úrokovou sazbu okolo 20 % za rok. V daném případě výše sjednaná úroková sazba několikanásobně převyšuje. V této souvislosti soud odkazuje i na ustanovenou rozhodovací praxi Krajského soudu v Plzni – viz např. rozsudek ze dne 8. 7. 2018 č. j. 25 Co 141/2018-92 či rozsudek ze dne 4. 9. 2019 č. j. 25 Co 270/2019-83. Ke shora uvedenému pak soud dále doplňuje, že jako neplatné shledává i ujednání o smluvních pokutách kdy tyto jsou kumulovány v podstatě za tatáž prodlení, kdy výše smluvní pokuty se mění toliko v závislosti na délce prodlení úvěrovaného (žalovaného). Rovněž tato ujednání soud shledává jako nepřiměřená a nemravná. 6. S ohledem na shora uvedené proto nelze než uzavřít, že celý shora specifikovaný závazkový vztah nelze hodnotit jinak než jako nemravný, i když nelze ponechat stranou ani kumulaci smluvních pokut, která způsobuje významnou nerovnováhu mezi právy žalobkyně jako podnikatele a žalovaného jako spotřebitele, i když zde mohou být jisté úvahy o tom, že žalovaný si měl počínat zodpovědněji při uzavírání takto koncipované smlouvy o úvěru, nicméně soud má za to, že úvěrujícímu, který zneužívá tísně klienta, požaduje nepřiměřené částky, zajištění a smluvní pokuty nelze přiznat soudní ochranu. S ohledem na skutečnost, že soud hodnotil smlouvu o úvěru jako absolutně neplatnou ve smyslu s ustanovením § 588 občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014, kdy zároveň bylo v rámci důkazního řízení prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému částku ve výši 40 000 Kč, má tato nárok na vrácení jistiny poskytnutého úvěru jako bezdůvodné obohacení ve smyslu s ustanovením § 2991 a n. občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014. Protože se žalovaný dostal do prodlení s plněním svého peněžitého závazku, má žalobkyně dále právo i na zaplacení úroku z prodlení, a to ve smyslu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014, jehož výše je určena ve smyslu s ustanovením § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Lhůta k plnění byla stanovena jako třídenní v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř. 7. Výrok o náhradě nákladů