30 C 254/2021-33 — Okresní soud Plzeň-město

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí smluvní pokutu ve výši 6 815,90 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 22. 6. 2021 do zaplacení. Návrh odůvodnila tím, že jako úvěrující uzavřela dne 11. 1. 2017 s žalovaným jako úvěrovaným smlouvu o úvěru [číslo] na základě které tomuto poskytla úvěr ve výši 20 000 Kč. S ohledem na skutečnost, že žalovaný úvěr neuhradil řádně a včas, došlo k zesplatnění úvěru, a to oznámením žalobkyně ze dne 17. 5. 2017, přičemž ke dni zesplatnění činila celková dlužná pohledávka 24 293 Kč. Žalovaný se mimo jiné v článku 5.1 smlouvy zavázal pro případ prodlení se splacením nové jistiny úvěru uhradit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny úvěru až do jejího zaplacení, přičemž žalobkyně se s žalovaným v článku [číslo] smlouvy dohodli, že souhrn výše všech ze strany žalobkyně uplatněných smluvních pokut nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a celkové výše poskytnuté finanční částky, nejvýše však 200 000 Kč. S ohledem na skutečnost, že žalovaný své závazky i přes výzvy žalobkyně jakkoliv neplnil, byla u zdejšího soudu uplatněna žaloba, o které bylo rozhodnuto rozsudkem zdejšího soudu ze dne 1. 2. 2018 č. j. 23 C 138/2017-50 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 8. 2018 č. j. 25 Co 145/2018-73. Ve shora uvedených rozhodnutích soudy mimo jiné rozhodly, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku představující smluvní pokuty dle článku 6.1 a 6.5 smlouvy, tedy částky ve výši 498 Kč a 2 186,10 Kč. [příjmení] ve výši 2 186,10 Kč pak představovala smluvní pokutu dle bodu 6.5 smlouvy ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru ve výši 24 293 Kč denně, a to za období v prodlení žalovaného s úhradou úvěru do 16. 8. 2017. Předmětnými rozhodnutími tedy bylo žalobě co do smluvní pokuty v plném rozsahu vyhověno. S ohledem na skutečnost, že prodlení žalovaného s úhradou nové jistiny trvá i po datu 16. 8. 2017, vzniklo tak žalobkyni právo na zaplacení smluvní pokuty dle bodu 6.5 smlouvy ve výši 0,1 % denně z nové dlužné jistiny úvěru i za následující období, v daném případě od 17. 8. 2017 do 31. 5. 2021 v celkové výši 6 815,90 Kč. Žalovaný i přes předžalobní výzvu zástupkyně žalobkyně na předmětný dluh dosud ničeho neuhradil. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Žalovanému byly listiny v tomto řízení řádně doručovány na základě tzv. fikce doručení v souladu s ustanovením § 45 a n. o. s. ř. na adresu místa trvalého pobytu uvedenou v centrální evidenci obyvatel. 3. Podle ustanovení § 115a o. s. ř. soud ve věci nenařizoval jednání a rozhodl na základě předložených listinných důkazů. 4. Po právním posouzení zjištěného skutkového stavu věci soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. 5. Předně je třeba odkázat na skutečnost, že ze strany Okresního soudu Plzeň-město jako nalézacího soudu i Krajského soudu v Plzni jako soudu odvolacího došlo k odklonu od původní rozhodovací praxe, kdy adhézní smlouvy o úvěrech, ve kterých vystupuje žalobkyně jako úvěrující, jsou shledávány jako absolutně neplatná právní jednání, kdy v této souvislosti soud odkazuje na ustálenou rozhodovací praxi jak zdejšího soudu, tak i Krajského soudu v Plzni – viz např. rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 8. 2020 č. j. 25 Co 184/2020-125 či rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 7. 2020 č. j. 64 Co 169/2020-106. 6. V této souvislosti je třeba odkázat na ustanovení § 2395 a n. občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014, ze kterého vyplývá, že podstatnými náležitostmi smlouvy o úvěru jsou: povinnost úvěrujícího poskytnout úvěrovanému na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a povinnost úvěrovaného poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úrok. Smlouva o úvěru nemůže být sjednána jako bezúročná, neboť závazek zaplatit úroky patří k pojmovým znakům smlouvy o úvěru. Je však nutno zdůraznit, že pokud účastníci ve smlouvě úrok sjednají, musí jít o úrok přiměřený, neboť dle judikatury Nejvyššího soudu ČR jedná v souladu s dobrými mravy ten věřitel (úvěrující), který poskytuje přiměřený úrok. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně převyšuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaný bankami při poskytování úvěrů či půjček (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Odo 234/2005). Z předmětné smlouvy o úvěru pak plyne, že úrok byl sjednán ve výši 132,44 % ročně, kdy soud nepřistoupil na argumentaci žalobkyně týkající se přepočtu„ efektivního úroku“, když pokud jde o úrok 132,44 % ročně, pak tento je v úvěrové smlouvě jednoznačně sjednán jako pevná výpůjční úroková sazba, kdy pokud je ve smlouvě v bodě 2.1 uvedeno, že úroky se počítají jako efektivní úroková míra, pak se bere v potaz toliko přesný počet dnů v měsíci s tím, že délka každého roku je 365 dnů. O shora uvedeném úroku nelze v žádném případě uvažovat jako úroku přiměřeném, když soudu je s jeho rozhodovací činnosti známé, že v roce 2018 se úroková míra bank pohybovala okolo 20 % ročně a žalobkyně požaduje úrokovou míru více než šestinásobnou), a z tohoto pohledu úvěrujícím požadovaný úrok se jeví jako nepřiměřený. Pokud v daném období byly bankami poskytovány úvěry a půjčky, kdy se úroková sazba pohybovala okolo 20 % za jeden rok, tak i v případě, že by soud vzal v úvahu, že se může jevit přiměřenou i úroková sazba o polovinu vyšší než ta, která je poskytována bankami, s přihlédnutím ke skutečnosti, že může jít o dlužníka, který by na bankovní produkt nedosáhl, neboť by nevyhověl požadavkům banky ohledně svojí kredibility (bonity), je možné jako přiměřený úrok hodnotit úrokovou sazbou okolo 30 % za rok. V daném případě ji však sjednaná úroková sazba několikanásobně překračuje. Ke shora uvedenému pak soud dále doplňuje, že jako neplatné shledává i ujednání o smluvních pokutách, kdy tyto jsou kumulovány v podstatě za tatáž prodlení, kdy výše smluvní pokuty se odvíjí toliko od délky prodlení úvěrovaného (žalovaného), kdy i náhradu nákladů v souvislosti s prodlením s úhradou splátek soud ve své podstatě považuje za smluvní pokutu. Rovněž tato ujednání soud shledává jako nepřiměřená a nemravná. 7. S ohledem na shora uvedené proto nelze než uzavřít, že celý závazkový vztah nelze zhodnotit jinak než jako nemravný, tudíž absolutně neplatný, byť zde jsou určité úvahy o tom, že žalovaný si měl počínat zodpovědněji při uzavírání takto koncipované smlouvy o úvěru. Nicméně soud má za to, že úvěrujícímu, který zneužívá tísně klienta a požaduje nepřiměřené částky, nelze přiznat soudní ochranu. Berouc v potaz závěry vyjevené výše tedy soud zhodnotil smlouvu o úvěru jako absolutně nesplatnou ve smyslu ustanovení § 588 občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014. K tomu pak soud dále doplňuje, že obsah daných ujednání specifikovaných shora nelze hodnotit jinak, než jako nerovnováhu vzájemných práv a povinností, přičemž tato nerovnováha je tak významná a ujednání jsou tak nepřiměřená, že dochází k poškozování práv klientů (žalovaného). Ujednání smlouvy jsou zneužívající, obecně nespravedlivé a rozporné s dobrými mravy jako systémem uznávaných pravidel slušnosti. Z tohoto úhlu hodnocení je zásadně třeba poukázat, že obecná ustanovení občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014, vyjádřená v hlavě I., je nutné používat vždy a musí mít přednost před ostatními ustanoveními zákona. Soud pak nad rámec shora uvedeného doplňuje, že úrok do jisté míry může představovat znaky lichvy ve smyslu ustanovení § 1796 občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014. Na závěru o nemravnosti úroku způsobujícím absolutní neplatnost smlouvy nemění nic ani skutečnost, že se žalovaný lichvy nedovolával. Dále soud uvádí, že získání vysoké odměny za půjčení peněžních prostředků ve formě úroku a dosažení zisku prostřednictvím dalších smluvních ujednání je podstatou a základem sjednaného obchodu a žalobkyně by předmětnou částku žalovanému nepůjčila a smlouvu by neuzavřela, pokud by žalovaný na její podmínky nepřistoupil. Z tohoto pohledu je třeba smlouvu hodnotit jako celek a jednotlivá ujednání posuzované smlouvy nelze od sebe oddělovat. Jestliže jsou právní jednání posuzována jako zcela nemorální, nejedná se o otázku přezkumu ceny, ale o komplexní hodnocení celého úvěrového vztahu. V zásadě lze hodnotit podstatu podnikání úvěrujícího jako podnikání poškozující zájem společnosti, kdy k legalizaci takového podnikání nelze zneužít soudní řízení. Věřiteli, který zneužívá tísně klienta a požaduje nepřiměřené částky, pak nelze přiznat právní ochranu. S ohledem na shora uvedené tedy soud shledal smluvní pokutu stejně jako celou úvěrovou smlouvu neplatně ujednanou, a proto žalobu zamítl tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku. 8. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy žalovaný, který byl ve věci zcela úspěšný, by měl právo na plnou náhradu nákladů účelně vynalože