31 C 213/2021-47 — Okresní soud Plzeň-město

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu doručeným soudu dne 11.5.2021, žalobkyně uplatnila úvěrovou pohledávku v částce 12 316 Kč s úrokem z prodlení v částce 130,84 Kč za období od 22.3.2021 do 7.5.2021, a s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 12 316 Kč od 8.5.2021 do zaplacení. Žaloba je odůvodněna tím, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 17.8.2020 smlouvu o poskytnutí úvěru prostřednictvím internetových stránek [webová adresa] v chráněném internetovém prostředí přístupném po zadání hesla a přístupového kódu, na základě níž žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 10 000 Kč. Před uzavřením smlouvy byla řádně prověřena úvěruschopnost žalovaného. Žalovaný se zavázala úvěr spolu s poplatkem ve výši 330 Kč splatit do 30 dnů ode dne čerpání. Poplatek za expres výplatu byl sjednán ve výši 199 Kč (úvěr byl žalovanému poskytnuto do 60 minut od okamžiku ověření identity), poplatek za bezpečností splátku byl sjednán ve výši 99 Kč a umožňoval žalovanému odložit splatnost úvěru o 30 dnů z důvodů uvedených ve smlouvě. Za prodlužování splatnosti byla žalovanému účtována částka 990 Kč. Žalovaný uhradil za účelem prodloužení splatnosti částku 1 Kč. Žalovaný se se splácením dostal do prodlení. Žalovanému byly účtovány účelně vynaložené náklady dne 23.9.2020 ve výši 100 Kč, dne [číslo] ve výši 100 Kč a dne 29.1.2021 ve výši 100 Kč. Dále je po žalovaném uplatněna smluvní pokuta ve výši 300 Kč jako jednorázová sankce ve výši 3% z nezaplacené jistiny úvěru. Žalobkyně tak požaduje zaplatit z titulu neuhrazené jistiny částku ve výši 9 999Kč, poplatku za poskytnutí úvěru částku ve výši 330 Kč, poplatku za expres výplatu částku ve výši 199Kč, poplatků za bezpečnou splátku částku ve výši ve výši 198Kč, poplatku za prodloužení splatnosti„ korunovým odkladem“ v celkové výši 990Kč, účelně vynaložených nákladů v celkové výši 300 Kč, ze smluvních pokut v celkové výši 300Kč. Kapitalizovaný úrok z prodlení za období od 22.3.2021 do 7.5.2021 výši 130,84 Kč. 2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. 3. Žalobkyně při podání žaloby předložila soudu dostatek listinných důkazů, které mohly být podkladem pro rozhodnutí bez jednání dle ust. § 115a o.s.ř. Žalobkyně souhlasila s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, žalovaný se k výzvě soudu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání nevyjádřil, soud tedy jeho souhlas předpokládal a postupoval dále v souladu s ustanovením § 101 odst. 4 o.s.ř. a ve věci jednání nenařizoval. 4. Soud ve věci provedl důkaz předloženými listinami a zjistil z nich skutečnosti, které odpovídají tvrzením žalobkyně, a to s výjimkou tvrzení o prověření úvěruschopnosti žalované. Dne [číslo] uzavřeli žalobkyně a žalovaný úvěrovou smlouvu, v níž ohledně posouzení úvěruschopnosti žalovaného bylo uvedeno, že byla využita databáze SOLUS a Nebankovní registr klientských informací. Mezi stranami bylo ujednáno poskytnutí bezúčelového úvěru ve výši 10 000 Kč s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 330 Kč, s roční úrokovou sazbou 48,30 %, který byl splatný do 30 dnů ode dne poskytnutí. Dále žalobkyně předložila soudu úvěrové podmínky, výpis čerpání úvěru, sazebník platný od 8.4.2018 a předžalobní upomínku ze dne 19.2.2021. Z potvrzení [právnická osoba] ze dne 9.8.2021 má soud za zjištěné, že majitelem účtu, na který byla částka 10 000 Kč poskytnuta byl žalovaný. Žádný jiný důkaz prokazující ověření a posouzení úvěruschopnosti žalované nebyl soudu předložen. 5. Mezi účastnicemi byla uzavřena smlouva o úvěru dle ust. § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). 6. Na vztah mezi účastnicemi dále dopadá zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ z. s. ú.“). Podle ust. § 86 odst. 1 věty druhé z. s. ú., ve znění účinném od 1. 12. 2016, věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti schopen spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 7. Podle ust. § 87 odst. 1 z. s. ú., poskytne-li poskytovatel spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná, přičemž námitku neplatnosti může spotřebitel uplatnit v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. 8. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 9. Podle rozsudku Nejvyššího soudu z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. 10. V daném případě žalobkyně tvrdila, že pracovníci žalobkyně interním postupem zjistili kreditní skóre žalované, což nebylo ničím prokázáno a z hlediska uvedeného ustanovení zákona to samo o sobě nepředstavuje splnění povinnosti prověřit a posoudit úvěruschopnost žalované. Dále žalobkyně tvrdila, že nahlížela do„ externích úvěrových registrů“, neuvedla ovšem do jakých registrů a jaké informace tím získala, a především toto své tvrzení ničím neprokazovala. Úvěrová smlouva obsahuje pouze údaj o tom, jakým způsobem měla být úvěruschopnost žalovaného prověřena, aniž by bylo zřejmé, k jakým výsledkům žalobkyně dospěla a zda tyto údaje byly ověřeny, a dále také, zda žalobkyně prověřila. Splnění povinnosti žalobkyně posoudit úvěruschopnost žalované se pro absenci tvrzení a především důkazů nepodařilo soudu zjistit, soud proto musel dospět k závěru, že žalobkyně nedostála své zákonné povinnosti dle ust. § 87 odst. 1 věty druhé z. s. ú., a tudíž je úvěrová smlouva neplatná. 11. Shora citované ust. § 87 odst. 1 z. s. ú. svým jazykovým výkladem vede k závěru, že porušení povinnosti dle ust. § 87 odst. 1 věty druhé z. s. ú. vyvolává relativní neplatnost smlouvy, kterou musí dlužník namítnout a soud ji z vlastní povinnosti nezkoumá. Tento výklad je však v rozporu s evropským právem, jak konstatoval rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C [číslo] [anonymizováno], kde uvedl, že„ články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a  Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ Z uvedeného jasně vyplývá, že je vlastní povinností soudu zabývat se otázkou, zda poskytovatel úvěru náležitě posoudil úvěruschopnost spotřebitele, a to i bez námitky dlužníka, a pokud poskytovatel úvěru této povinnosti nedostál, je povinností soudu z tohoto porušení dovodit následek stanovený vnitrostátním právem, tj. absolutní neplatnost smlouvy. Z výše uvedených důvodů proto soud tento závěr dovodil i v daném případě. 12. V důsledku závěru o absolutní neplatnosti smlouvy je nutno vztah mezi účastnicemi vypořádat podle pravidel o bezdůvodném obohacení. Žalovaný tak má povinnost vrátit žalobkyni pouze částku, kterou přijal a dosud nesplatil. Dle žalobních tvrzení a předložených listin žalovaná čerpala na úvěru celkem 10 000 Kč a splatila celkem 1 Kč. Žalovaný tak svou povinnost vrátit plnění přijaté bez právního důvodu dosud nesplnil v částce 9 999 Kč, v tomto rozsahu je proto žaloba důvodná z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení dle ust. § 2991 o. z., a soud žalobě v tomto rozsahu vyhověl. Protože žalovaný na výzvu žalobkyně uvedenou částku nevrátil, dostal se do prodlení a dle ust. § 1970 o. z. je povinen zaplatit úrok z prodlení z uvedené částky, a to v sazbě dle ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Za dobu od 22.3.2021 do 7.5.2021 úrok z prodlení v sazbě 8,25 % ročně z uvedené částky činí 106,22 Kč, a dále v uvedené roční sazbě z částky 9 999 Kč od 8.5.2021 do zaplacení je úrok z prodlení rovněž důvodný, soud proto žalobě v tomto rozsahu vyhověl a k plnění určil běžnou lhůtu dle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř. Ve zbývajícím rozsahu se žalobní nároky opírají o smlouvou, pro její neplatnost tak soud žalobě v tomto rozsahu nemohl vyhovět a žalobu částečně zamítl. K plnění soud určil běžnou t