31 C 523/2018-203 — Okresní soud Plzeň-město

1. Žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 13. 12. 2018 se žalobkyně domáhá vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalované zaplatit žalobkyni z titulu nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím při výkonu veřejné moci částku 300 000 Kč, doplněním doručeným zdejšímu soudu dne 15. 6. 2020 povinnost zaplatit žalobkyni částku 145 256 Kč představující majetkovou újmu a dále doplněním doručeným zdejšímu soudu dne 13. 3. 2021 (č. l. 184) včetně příslušenství, a to zákonného úroku z prodlení z částky 300 000 Kč od 21. 1. 2019 a z částky 128 563,50 Kč od 21. 1. 2019 do zaplacení, jakož i náhradu nákladů řízení. Žaloba je odůvodněna tím, že proti žalobkyni bylo dne 29. 3. 2016 vydáno Policií ČR, Krajským ředitelstvím policie [příjmení] kraje usnesení [číslo jednací], na základě kterého bylo zahájeno trestní stíhání žalobkyně dle § 160 odst. 1 tr. řádu a dalších dvou obviněných osob. Žalobkyni v tomto usnesení bylo kladeno za vinu, že jako odpovědná úřednice orgánu územní samosprávy zařazená na pozici referenta oddělení investic odboru výstavby [anonymizována tři slova] [obec a číslo] a v této spojitosti nadaná pravomocí v souvislosti s přípravou a realizací veřejné zakázky [číslo] [anonymizována tři slova] [ulice] [obec] - [část obce] - [anonymizována tři slova] [anonymizováno], se dopustila protiprávního jednání, která naplňovalo skutkovou podstatu trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele dle § 158 odst. 1 písm. c) odst. 2 písm. c) trestního zákona č. 140/1961 Sb., ve znění účinném ke dni 31. 12. 2009. Na základě výše uvedeného usnesení po skončení přípravného řízení dne 20. 12. 2016 podal státní zástupce Krajského státního zastupitelství v [obec] dle § 176 odst. 1 tr. řádu proti žalobkyni obžalobu č.j. [číslo jednací] ke Krajskému soudu v Plzni pod sp. zn. [spisová značka]. Po provedeném hlavním líčení vydal Krajský soud v Plzni dne 26.10.2017 pod č.j. [číslo jednací] rozsudek, kterým dle § 226 písm. b) tr. řádu byla žalobkyně zproštěna obžaloby Krajského státního zastupitelství v [obec] ze dne 14.12.2016 sp. zn. [spisová značka], podle které žalobkyně v období od 27. 10. 2009 do 18. 12. 2009 jako osoba v postavení úředníka orgánu územní samosprávy zařazená na pozici referentky oddělení investic odboru výstavby [anonymizována tři slova] [obec a číslo] a v této spojitosti nadána pravomocemi v souvislosti s přípravou a realizací veřejné zakázky [číslo] v rámci zjednodušeného podlimitniho řízení, jejímž zadavatelem byl [příjmení] [obec a číslo] nazvané [anonymizována tři slova] [ulice] [obec] - [část obce] – [anonymizována tři slova] [anonymizováno], [anonymizováno]“ se měla dopustit úmyslného trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. cj. odst. 2 písm. c) trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009. Proti tomuto rozhodnutí podal státní zástupce Krajského státního zastupitelství v [obec] odvolání v neprospěch žalobkyně a dalších obžalovaných. Na základě tohoto odvolání pak Vrchní soud v Praze v neveřejném zasedání, konaném dne 25.5.2018, vydal usnesení pod sp.zn. [spisová značka], ve kterém napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a z důvodu uvedeném v ust. § 223 odst. 1 tr. řádu a § 11 odst. 1 písm. b) tr. řádu rozhodl tak, že se trestní stíhání žalobkyně pro uvedený skutek zastavuje, a to z důvodu promlčení. Toto usnesení bylo doručeno právní zástupkyni žalobkyně do datové schránky dne 18.6.2018 Ode dne doručení tohoto usnesení tak plynula žalobkyni promlčecí lhůta ohledně nároků o náhradu škody a nemajetkové újmy. Vrchní soud v Praze se jednak ztotožnil se závěrem Krajského soudu v Plzni, tedy že jednání žalobkyně nenaplňovalo všechny znaky skutkové podstaty trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele dle § 158 odst. 1 písm. c) odst. 2. písm. c) tr. zákoníku, a to pro absenci subjektivní stránky tohoto úmyslného trestného činu (viz bod 22 a 36 odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu). Dále pak Vrchní soud vyslovil právní názor, že v uvedeném jednání žalobkyně by mohl být spatřován jiný trestný čin, a to trestný čin maření úkolu úřední osoby z nedbalosti dle ust. § 159 zákona č. 140/1969 Sb., tr. zákona, nicméně v době, kdy bylo vydáno shora uvedené usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání žalobkyně, bylo trestní stíhání žalobkyně již promlčeno. Proti rozhodnutí Vrchního soudu podal Nejvyšší státní zástupce dovolání, o kterém nebylo ke dni podání žaloby rozhodnuto. Žalobkyně žalobou uplatnila nárok na nemajetkovou újmu způsobenou jí v příčinné souvislosti s vedením neoprávněného a nezákonného trestního řízení, a to v penězích, neboť nemajetkovou újmu není v daném případě možné nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva není z pohledu daného případu dostačující. Žalobkyně uvedla, že trestní řízení obecně představuje při důsledném respektování presumpce neviny významný zásah do soukromého a osobního života trestně stíhaného a negativně se dotýká jeho cti a dobré pověsti. Takový zásah je o to intenzivnější, prokáže-li se následně, že skutek, z něhož byl jednotlivec obviněn a obžalován, nebyl trestným činem. Kompenzace za trestní stíhání žalobkyně, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, jí tedy jistotně náleží. Je tedy samozřejmé a zcela logické, že každé trestní řízení je obecně pro obviněného značně stresující a významnou měrou zasahuje do každodenního života obviněného. Pokud je obviněný nevinný, tak jako v tomto případě, je dopad vedení trestního řízení na psychiku obviněného mnohem zásadnější. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění je tedy mimo jiné potřebné zohlednit především skutečnost, že žalobkyně byla již od roku 2001 (a dosud je) úřednici orgánu územní samosprávy, v současnosti zařazená na pozici vedoucí hospodářského oddělení odboru Správního a vnitřních věcí Úřadu městského obvodu [obec a číslo] a byť se její pracovní zařazení postupem času měnilo, vždy tak byla a díky svému současnému zařazení především je, v denním kontaktu nejen s dalšími zaměstnanci úřadu, ale především s širokou veřejností. Vzhledem ke skutečnosti, kdy od počátku byla tato trestní věc podrobena enormnímu zájmu médií a to po celou dobu trvání trestního řízení, byla tak žalobkyně od počátku nucena čelit pravidelným narážkám, invektivám a nemístným či jinak nevhodným poznámkám nejen svých kolegů, ale i zcela cizích osob. Každodenní kontakt s ostatními pracovníky a veřejností za těchto okolností žalobkyni způsobil psychické vypětí takového rázu, že postupně žalobkyně se začala svých kolegů stranit a uzavřela se do sebe, přestože do té doby byla značně komunikativní a přítomnost svých kolegů měla ráda. Do dnešní doby i přes zprošťující rozhodnutí žalobkyně vnímá určitou nedůvěru svých kolegů, jejich pochybnosti, a především pak pohrdlivě narážky ostatních občanů, se kterými pravidelně přichází žalobkyně do styku. Lze tedy uzavřít, že značnou měrou utrpěla dobrá pověst jinak zcela bezúhonné úřednice, jak vyplývá i z obsahu trestního spisu, a její dobré jméno je na velmi dlouhou dobu díky neúnosné medializaci zdiskreditováno, a to vše jen díky vedení nezákonného trestního řízení. Neustálý obrovský stres a emoční vypětí žalobkyně, které po celou dobu vedení trestního řízení prožívala, se podepsalo nejen na jejím pracovním životě a jeho kvalitě, kdy žalobkyni stálo mnohem více sil se soustředit na řádný výkon své práce, ale i na jejím rodinném životě. Žalobkyně má v péči nezletilé dítě, ale stará se i o své již zletilé dítě, kteří s ní oba žijí ve společné domácnosti a taktéž tedy byli vystavení zcela obdobnému stresu, a to nejen proto, že s ní vše prožívali po celou dobu trvání řízení, ale především pak žili ve strachu o osud žalobkyně jako jejich matky a tedy v obavách o výsledek trestího řízení. Žalobkyně se tak v důsledku tohoto dostala do situace, že se styděla nejen před veřejností, ale i před svou rodinou. Děti žalobkyně byly např. dlouhodobě vystaveny verbálním narážkám ze strany ostatních spolužáků ve školním prostředí a mezi svými kamarády, kdy zejm. u mladšího syna bohatá medializace případu naprosto otřásla důvěrou nezletilého v žalobkyni jako rodiče. Žalobkyně se pak v důsledku zahájení trestního stíhání musela také podrobit odebrání otisků, odběru DNA a fotodokumentaci její osoby. Je pochopitelné, že tímto došlo k takovému ponížení žalobkyně, což se zapsalo jako dosud nejhorší období jejího života. Následkem vedení trestního řízení, došlo ke značnému narušení psychiky žalobkyně, ke snížení její schopnosti ovládat se při sebemenším problému, ke značnému snížení jejího sebevědomí a vše významně přispělo ke zvýšené nedůvěře v orgány činné v trestním řízení. Žalobkyně tedy v žalobě uvedla, že jí přísluší nárok na zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, která vznikla v příčinné souvislosti s neoprávněným a nezákonným trestním řízením v penězích, neboť nemajetkovou újmu není možné v daném případě nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva není z daného případu dostačující. Žalobkyně tak považuje částku odpovídající nemajetk