39 C 119/2020-287 — Okresní soud Plzeň-město

1. Žalobou doručenou Okresnímu soudu Plzeň-město 7. 5. 2021 se žalobce domáhal vydání rozhodnutí, kterým by bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru, které obdržel od svého zaměstnavatele 12. 3. 2020, je neplatné. Uvedl, že u žalované společnosti pracoval na základě pracovní smlouvy z 1. 11. 2018 na pozici Application inženýr na dobu neurčitou. Dne 12. 3. 2020 s ním byl rozvázán pracovní poměr okamžitým zrušením pro porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem podle § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce. Podle žalobce však nebyly splněny důvody pro okamžité zrušení pracovního poměru. On žalované oznámil 14. 4. 2020, že žádá o další zaměstnávání, na což žalovaná reagovala mailem ze dne 29. 4. 2020, že na jeho dopis nebude brán zřetel.. Ve svém následném podání žalobce, doplnil, že program, jehož užití je mu kladeno za vinu, spustil pouze jednorázově a dále jej neřešil. Program běžel na pozadí počítače bez zásahu a vědomí žalobce. Jednalo se tedy o jednání, které v žádném případě nedosahuje intenzity zvlášť hrubého porušení pracovních povinností. 2. Žalovaná se k žalobě vyjádřila podáním z 15. 6. 2020 a uvedla, že na okamžitém zrušení pracovního poměru trvá. Upozornila, že žalobce pracoval v oblasti vývoje a průmyslové komunikace, výhradně k výkonu práce mu byl svěřen notebook. Žalobce stejně jako ostatní zaměstnanci nechával notebooky v kanceláři po skončení pracovní doby. Žalobcův nadřízený si při svých pobytech v kanceláři po skončení obvyklé pracovní doby povšiml anomálie, kterou vykazoval pracovní notebook žalobce, dále pak dalších zaměstnanců – [příjmení] a [příjmení]. Všechny vykazovaly znaky vysoké zátěže (zahřívání), pro kterou v klidovém stavu nebylo opodstatnění. Protože tento stav trval delší dobu, vzniklo podezření, že notebooky mohou být využívány pro jiné než pracovní účely, případně mohou být terčem kyberútoku. Podezření na zneužívání majetku podpořila i skutečnost, že jak žalobce, tak jeho spolupracovníci se netajili tím, že se zabývají těžbou kryptoměn. Zmínili se také, že právě notebooky poskytnuté zaměstnavatelem jsou pro těžbu kryptoměn vhodné. Nadřízený tedy inicioval interní proces analýzy aktivit odehrávajících se na noteboocích shora uvedených osob, a to prostřednictvím vzdáleného přístupu. Bylo zjištěno, že všechny notebooky vykazovaly v dlouhodobém hledisku systematickou aktivitu spočívající v pravidelném a mnohočetném připojování se k adrese, která je určena pro těžbu kryptoměny. Aktivita byla vykazována například ve dnech 10. až 14. února, 17. až 26. února a 3. až 6. března 2020. Už z tohoto pohledu je nepřesvědčivý argument žalobce, že program spustil pouze jednorázově ze zvědavosti. Navíc, i kdyby to tak bylo, stále se jedná o hrubé porušení pracovních povinností, které nelze tolerovat. Ani pasivní tolerování činností neoprávněně instalovaného softwaru na pozadí svěřeného pracovního prostředku nelze přičítat žalobci k dobru. Upozorňuje však na to, že tvrzení žalobce nevěří. Software na těžbu kryptoměny běžel v prostředí Virtual Machine, toto prostředí se vypíná za situace, kdy je vypnutý počítač, po opětovném nastartování i tato musí být opětovně manuálně spuštěna. Je tedy evidentní, že pokud sledovaná aktivita vykazovala vícedenní přestávky, muselo nepochybně docházet po skončení těchto přestávek ke spuštění aktivní činností žalobce. Žalovaná upozornila také na významné bezpečnostní riziko, které jí vzniklo instalováním neschváleného softwaru a jeho spuštěním v IT prostředí žalované jako zaměstnavatele. Poté co žalovaná zjistila danou situaci, byl s těmito zjištěnými žalobce a pan [příjmení] konfrontován 12. 3. 2020 za přítomnosti nadřízených. Když oběma bylo vysvětleno, že žalovaná zjistila závažný bezpečnostní incident, žalobce reagoval tak, že on těží na Virtual Machine bitcoiny, aby vydělal peníze. Následně předvedl on i pan [příjmení] instalovaný software na těžbu kryptoměny, teprve pak byly notebooky zabavené. Po následné poradě nadřízených bylo rozhodnuto o okamžitém zrušení pracovního poměru. Podle žalované na ní nelze spravedlivě požadovat, aby nadále zaměstnávala žalobce, protože v něj ztratila důvěru. Proto nevyužila ani výpovědi, aby nemusela být naplněna dvouměsíční výpovědní lhůta, kdyby žalobce docházel na pracoviště. Žalovaná dále uvedla, že v neposlední řadě vzala v potaz i to, že žalobce spolu s dalšími kolegy 27. 11. 2019 založili obchodní společnost se shodným předmětem podnikání jako má žalovaná. Zde soud předesílá, že k tomuto nebyly prováděny žádné důkazy už z toho důvodu, že toto tvrzené porušení povinností nebylo předmětem okamžitého zrušení pracovního poměru. Žalovaná odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2596/2011 týkající se přímého či nepřímého útoku na majetek zaměstnavatele, či na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 21 Cdo 1496/2013, v němž se uvádí, že při útoku zaměstnance na majetek zaměstnavatele není rozhodující ani tak výše způsobené škody, jako samostatná závažnost podstaty jednání zaměstnance. V následném podání žalovaná doplnila, že jakékoliv připojení kteréhokoliv zaměstnance k neověřeným webovým stránkám představuje potenciální bezpečnostní riziko, obecný problém s neautorizovaným softwarem spočívá v tom, že ten může do IT sítě přinést zranitelná místa umožňující zneužití sítě. 3. Na vyjádření žalované a výzvu soudu reagoval žalobce podáním ze 13. 7. 2020 a opětovně, konstatoval,, že program, jehož instalace je žalobce vytýkána, běžel na pozadí, žádným způsobem se neprojevoval na chodu notebooku, nijak ho neomezoval, žalobce řádně vykonával své pracovní povinnosti. Program byl jednorázově spuštěn v prostředí virtuálního počítače, ovšem tento používali zaměstnanci žalovaného běžně pro pracovní účely. Při zapnutí hlavního počítače bylo třeba zapnout i Virtual Machine, čímž se ovšem automaticky spustil i program na pozadí. Žalobce, doplnil, že žádným způsobem neměnil nastavení svěřeného notebooku do režimů "never sleep". Žalobce běžně nechával notebook zapnutý i přes noc, například když ke své práci potřeboval stáhnout větší soubory, případně když měl spuštěno více programů, v nichž pracoval. Vyloučil, že by jeho notebook vykazoval jakékoliv anomálie i během noci, spuštění programu podle jeho názoru nemělo pro žalovanou žádné negativní důsledky. Dále upozornil na to, že zaměstnancům žalované bylo povoleno používat pracovní notebooky i k soukromým účelům. Zaměstnanci byli například vysíláni na pracovní cesty, při kterých právě notebooky soukromým účelům běžně užívali, stejně tak užívali i v době přestávky v práci s tím, že čas strávený odpočinkem či soukromými aktivitami se nezapočítával do pracovní doby. Tuto praxi nadřízený žalobce pan [příjmení] nejen toleroval, ale přímo povoloval používat notebook k soukromým účelům. Žalovaná nepřijala ani žádná omezení ohledně stahování či instalování programů, neexistoval seznam povolených programů, neexistovalo jakékoliv omezení pro jejich instalaci. Upozornil také na skutečnost, že opětovně spouštění Virtual Machine nesouviselo se spuštěním programu na těžbu kryptoměn, ale pouze s pracovními účely. K přerušení běhu samotného programu mohlo docházet, například v důsledku výpadku připojení k internetu a podobně. K noční aktivitě notebooku ještě doplnil, že zaměstnancům bylo doporučeno stahovat věci mimo pracovní dobu kvůli rychlosti připojení k internetu tak, aby se omezil počet neproduktivních hodin, kdyby pracovníci čekali v pracovní době na stažení programu a souborů. V souvislosti s otázkou intenzity porušení pracovních povinností kdy žalovaná odkázala, například na rozsudek sp. zn. 21 Cdo 1496/2013 upozornil na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6. 2. 2001, sp. zn. 21 Cdo 379/2000, podle kterého je třeba uvažovat v širším kontextu, včetně toho, k čemu dalšímu má být přihlíženo. Upozornil na to, že na práci žalobce si nikdo nestěžoval, naopak za rok 2019 mu byly vyplaceny odměny v plné výši, ačkoliv se jedná o variabilní složku mzdy, jeho hodnocení bylo vždy kladné. Žalobce se domnívá, že důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru nebyl instalovaný software, ale snaha žalovanému snížit počet zaměstnanců, kdy společnost dávala najevo snahu ušetřit. Podle jeho názoru se navíc sama žalovaná není jista intenzitou závažnosti údajného porušení pracovních povinností, když dne 1. 7. 2020 do datové schránky právního zástupce žalobce byla doručena výpověď z pracovního poměru datovaná 22. 6. 2020, kdy výpovědní důvod vymezen totožně jako v okamžitém zrušení pracovního poměru. Dále upozornil na to, že důvod okamžitého zrušení pracovního poměru nesmí být dodatečně měněn, žalovaná však bezpečnostní riziko namítá až ve svém vyjádření ze dne 15. 6. 2020. Toto tvrzení by tedy nemělo být vnímáno jako důležité pro otázku důvodnosti zrušení pracovního poměru okamžitě. Žalobce také upozornil, že s během počítačového programu musela být žalovaná seznámena rozhodně dří