39 C 64/2021-92 — Okresní soud Plzeň-město

1. Žalobou podanou Okresnímu soudu Plzeň-město dne 23. 3. 2021 a následně doplněnou 4. 6. 2021 se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, kterým by žalovanému bylo uloženo uhradit částku 18 903 Kč se zákonným úrokem z prodlení. Žaloba byla odůvodněna tím, že 11. 12. 2020 došlo k dopravní nehodě, kterou zavinil žalovaný. Ten řídil vozidlo tov. zn. Škoda Felicia [registrační značka], poškodil vozidlo žalobkyně Škoda Fabia [registrační značka]. V důsledku dopravní nehody si žalobkyně byla nucena půjčit náhradní vozidlo v půjčovně [jméno] [příjmení], toto měla v době od 14. 12. 2020 do 4. 1. 2021 půjčeno za denní sazbu 950 Kč. Za dobu užívání 22 dnů tak mělo být hrazeno 20 900 Kč. Pojistitel žalovaného informoval žalobkyni o vyřízení pojistné události dopisem z 28. 12. 2020, uvedl, že likvidace pojistné události byla provedena formou totální škody. Obvyklá cena poškozeného vozidla před dopravní nehodou byla stanovena částkou 30 000 Kč a hodnotou zbytků vozidla 8 100 Kč. Rozdíl byl žalobkyni vyplacen. Žalobkyně se ale rozhodla poškozené vozidlo opravit, když zjistila, že oprava bude hospodárná. Oprava vedla k uvedení vozidla do stavu před dopravní nehodou, trvala obvyklou dobu, o provedení opravy informovala pojistitele žalovaného. Ten konstatoval přípisem z 8. 1. 2021, že bude kompenzovat i zapůjčení náhradního vozidla, ovšem pouze za dobu tří dnů v denní sazbě 550 Kč bez DPH. Žádným způsobem nebylo vysvětleno krácení pojistného plnění, které bylo vypočteno ve vztahu ke kompenzaci půjčení náhradního vozidla na částku 1 997 Kč. Žalobkyně s tímto postupem nesouhlasí, náhradní vozidlo měla zapůjčené pouze po dobu opravy poškozeného vozidla, ta trvala obvyklou dobou. Také účtovaná denní sazba (950 Kč) je v místě a čase obvyklá. Žalobkyně tedy vyzvala přímo žalovaného jakožto viníka dopravní nehody k zaplacení s dodatečnou lhůtou do 15. 3. 2021, ten však nereagoval. Pokud byla žalobkyně vyzvána k doplnění, uvedla, že náhradní vozidlo si zapůjčila 14. 12. 2020, neboť její vozidlo bylo nepojízdné od 11. 12. 2020 (pátek). Technik pojišťovny provedl prohlídku vozidla 16. 12. 2020. Žalobkyně zjistila, že oprava je možná, neboť vozidlo bylo před nehodou ve velmi dobrém technickém stavu a bez koroze. Proto obratem opravu poškozeného vozidla zajistila. K otázce potřeby náhradního vozidla uvedla, že denně dojíždí do zaměstnání do [obec], syna dováží do základní školy ve [anonymizováno], jiné volné vozidlo v rodině není. Navíc se jednalo o období Vánoc a před Vánoci, kdy žalobkyně samozřejmě obstarávala nákupy pro svoji rodinu a rodiče, se kterými následně chtěla strávit také vánoční svátky, přičemž rodiče bydlí v obci [obec]. Vozidlo bylo opraveno 4. 1. 2021, pojistné plnění obdržela žalobkyně 5. 1. 2021. Délka opravy činila 11 pracovních dnů. Co se týče ceny za pro použití náhradního vozidla, s ohledem na časovou tíseň nesháněla nejlevnější půjčovnu, ale obrátila se na autopůjčovnu [jméno] [příjmení] v důsledku výborných referencí. Žalobkyni bylo zapůjčeno srovnatelné vozidlo značky Toyota Yaris. I zpětně částku 950 Kč považuje za naprosto obvyklou, pokud zjišťovala ceny u jiných autopůjčoven, ty půjčují auta řádově i za částku přesahující 1 000 Kč na den. V podání doručeném soudu 4. 6. 2021 žalobkyně doplnila, že od začátků měla enormní zájem vyřešit spor mimosoudně prostřednictvím své právní zástupkyně, k dohodě však nedošlo. Odkázala na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3831/17, dále pak sp. zn. I. ÚS 2932/20 a sp. zn. I. ÚS 3204/18. Žalobkyně k výzvě soudu dne 14. 6. 2021 upřesnila, že musela používat náhradní vozidlo k dopravě syna do školy ve [anonymizováno], dále pak navštěvovala svoji matku, která bydlí v [anonymizováno], okres [okres]. Také ke svému pracovnímu zařazení a nutnosti používat vozidlo k dopravě do zaměstnání předložila pracovní smlouvu, včetně dodatků. Upozornila také, že není vlastníkem jiného vozidla, které by mohlo být po dobu poškození automobilu použito. K prokázání svého tvrzení o oprávněnosti účtování denní sazby doložila výpisy z ceníků u některých autopůjčoven. 2. Ve věci byl dne 21. 4. 2021 vydán platební rozkaz, proti kterému podal žalovaný prostřednictvím své právní zástupkyně odpor. Žalovaný učinil nesporným, že způsobil dopravní nehodu, poškozenou byla žalobkyně. On nebyl vlastníkem automobilu, vlastník automobilu, jeho dědeček, měl uzavřenou řádnou pojistnou smlouvu se společností [právnická osoba] Pojistná událost byla této pojišťovně řádně oznámena. Stejně tak byla dopravní nehoda nahlášena Policii České republiky. Ví o tom, že žalobkyni byla vyplacena částka pojistného plnění za opravu automobilu a za zapůjčení náhradního vozidla, jedná se tedy o veškeré nároky uplatněné na pojišťovně. Žalovaného žalobkyně nikdy nekontaktovala s tím, že plnění pojišťovny považuje za nedostatečné. Nekontaktovala jej telefonicky, pokud zasílala upomínky, zasílala je na adresu trvalého pobytu, ačkoliv věděla, že tam žalovaný nebydlí. Má také za to, že předžalobní upomínku nelze považovat za kvalifikovanou výzvu, žaloba je předčasná. On má za to, že žalobkyně používala náhradní vozidlo neúměrně, on tuto skutečnost nemohl nějak ovlivnit. Bylo by také třeba zabývat se tím, jakou si vybrala opravnu, jaká zde byla délka opravy, zda se žalobkyně chovala ekonomicky tak, aby šetřila i právo druhé strany sporu. Pokud žalovaný kontaktoval žalobkyni po doručení platebního rozkazu s návrhem nějakého kompromisního řešení, obdržel pouze návrh na uznání dluhu a jeho plnění ve splátkách, což nemohl akceptovat. Navrhuje proto o zamítnutí žaloby. 3. Podáním ze dne 10. 5. 2021 navrhla [právnická osoba] svůj vstup do řízení jako vedlejší účastník na straně žalované. Žádný z účastníků proti tomuto postupu nebrojil, soud tedy konstatuje, že [právnická osoba] se stala v řízení vedlejším účastníkem na straně žalované. Pokud se vedlejší účastník k žalobě vyjádřil podáním z 24. 5. 2021, navrhl zamítnutí žaloby s konstatováním, že žalovaný prostřednictvím [právnická osoba] splnil veškeré povinnosti, které v souvislosti s uzavřenou pojistnou smlouvou byly. Ke genezi sporu uvedl vedlejší účastník, že škodní událost byla nahlášena 15. 12. 2020, přestože se tak mělo stát již 11. 12. 2020. Následující den bylo poškozené vozidlo prohlédnuto technikem, ten zdokumentoval poškození vozidla, pořídil fotografie a sepsal, jaké díly by bylo třeba vyměnit, opravit, jakou práci by to vyžadovalo. Již tento technik informoval žalobkyni, že oprava vozidla pravděpodobně není ekonomická. Tento názor potvrdil i likvidátor, 17. 12. 2020 byla žalobkyně informována o tom, že likvidace proběhne formou ekonomické totální škody, žalobkyně byla zcela jasně poučena o dalším postupu. Lze tedy uzavřít, že nejpozději 17. 12. 2020 věděla žalobkyně o tom, že další náklady na zapůjčení náhradního vozidla nejsou účelné, byla informována, že pouze do 17. 12. 2020 budou náklady spojené s náhradním vozidlem hrazeny. Není tedy pravdou, že by se o likvidaci formou totální škody žalobkyně dozvěděla až 28. 12. 2020. Proto jí byla následně vyplacena náhrada za užívání vozidla pouze za dny 15. 12. 2020 až 17. 12. 2020 v denní sazbě 550 Kč bez, dále jí bylo vyplaceno pojistné plnění 21 900 Kč představující rozdíl mezi obecnou cenou vozidla a hodnotou použitelných zbytků. Právní zástupce vedlejšího účastníka pak odkázal na právní rámec nároků na náklady spojené s pronajmutím náhradního vozidla včetně nároků na provedení likvidace pojistné události, kdy zmínil, že v podstatě shodná náhrada škody by byla i v případě, kdy z by se pojišťovna nerozhodla pro řešení formou totální škody, kdy i za situace, kdy poškození chce vozidlo opravit, má právo na náhradu škody, která se rovná ceně vozidla před poškozením po odečtení obvyklé ceny zbytků vozidla. Vedlejší účastník akcentoval, že je třeba zásadně vycházet z předpokladu, že po prohlášení o totální škodě je pronájem náhradního vozidla nadále neúčelný, což bylo mnohokrát judikováno. Zásadně pak náklady nájmu náhradního vozidla lze považovat za účelné pouze do doby, kdy je jisté, že oprava prováděna nebude. Vedlejší účastník je si vědom poslední závěrů Ústavního soudu ČR, který uvedl, že je třeba zohlednit i skutečnost, že ne každý poškozený je natolik solventní, aby si mohl dovolit zakoupit nové vozidlo, bez toho aniž by čekal na zaslání finančních prostředků od pojišťovny. Toto však není daný případ. Navíc poukazuje na to, že Ústavní soud ČR nikterak nekonkretizoval, jak má být postupováno v řešení otázky poskytování náhradních vozidel, a to i ve světle posledních rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, například sp. zn. 25 Cdo 1455/2019 (opět účelnost vynaložených nákladů). Vedlejší účastník následně podáním doručeným soudu 15. 6. 2021, doplnil, že naprosto nesouhlasí s tím, že by žalobkyně měla nárok na náhradu náhradního vozidla tak, jak uvedla. Odkázal na to, že nároky uplatňován z titulu povinného odpovědnostního pojištění, rozsah náhrad však není nikterak rozšířen, nároky jsou kryty v rozsahu stanoveném podle občanského zákoníku. Není tedy