11 C 124/2022-64 — Okresní soud Plzeň-město

1. Žalobkyně se žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne [datum] domáhala proti žalovanému vydání soudního rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 30 679 Kč s úrokem z prodlení. Svou žalobu odůvodnila tím, že žalovaný uzavřel se žalobcem smlouvu o úvěru [číslo] dne [datum], na základě které žalobce poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč. K vyplacení úvěru žalovanému došlo dne [datum], žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr a úrok ve výši efektivní úrokové sazby 129,7% ročně splácet ve 48 měsíčních splátkách ve výši 2 233 Kč, splatných k 20. dni každého kalendářního měsíce, počínaje měsícem červen 2019. V důsledku prodlení žalovaného došlo automaticky k zesplatnění celého úvěru k datu [datum]. Za dobu do zesplatnění žalovaný uhradil celkem částku 55 825 Kč, po zesplatnění částku 10 500 Kč. Žalobce se v tomto řízení domáhal úhrady částky označené jako nová jistina ve výši 19 535,34 Kč, zahrnující i úrok za poskytnutí úvěru přirostlý ke dni zesplatnění úvěru, dále smluvní pokutu ve výši 2 495 Kč, náhradu nákladů vzniklý v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši 2 000 Kč, smluvní pokutu ve výši 0,1% denně z dlužné nové jistiny, celkem ve výši 6 649,20 Kč a roční úrokovou sazbu ve výši 86,11% ročně. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, k jednání soudu se bez řádné a včasné omluvy nedostavil, a soud proto věc projednal v jeho nepřítomnosti a vycházel z obsahu spisu a provedených důkazů. 3. Na základě žalobkyní předložených listinných důkazů má soud v tomto sporu za zjištěné, že žalovaný měl v úmyslu dne [datum] s žalobcem uzavřít smlouvu o úvěru [číslo]. Z této úvěrové smlouvy byla zjištěna smluvní ujednání, jak je žalobce popsal v podané žalobě a jak jsou uvedena výše, ohledně sjednání úvěru ve výši 30 000 Kč, splatného po 48mi měsíčních splátkách s úrokovou sazbou a RPSN ve výši 129,7% ročně a rovněž s dalšími sankčními ujednáními ohledně smluvních pokut. Poskytnutí úvěru žalobcem na účet žalovaného číslo: 0 [bankovní účet] bylo doloženo výpisem při pohybu na účtu ke dni [datum]. Žalobce dále doložil listiny označené, jako Informace pro klienta poskytované zprostředkovatelem úvěru, Hodnocení klienta, Předsmluvní formulář, výzvy k zaplacení dlužných plateb z úvěru datované [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], dále oznámení z [datum] o zesplatnění úvěru a výzvu k okamžité úhradě. Z listiny označené jako Karta klienta na jméno žalovaného byla znovu potvrzena výše vyplacené částky 30 000 Kč a částka zaplacená žalovaným ve výši 66 325 Kč. Sám žalovaný netvrdil ani nedokládal žádnou úhradu na žalovanou částku. 4. Po zhodnocení uvedených skutkových zjištění, dospěl soud k závěru, že mezi žalovaným a společností původního věřitele nevznikl závazek v podobě úročného úvěru podle ust. § 2395 občanského zákoníku ve spojení se zákonem č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru na základě tvrzené úvěrové smlouvy. Strany uvedené smlouvy zamýšlely uzavření takového druhu závazku, což je soudem dovozováno z obsahu smlouvy. Soud však dospěl k závěru o neplatnosti závazku – smlouvy o úvěru, kterou soud dovozuje jednak z nedodržení podmínek dostatečného zjištění úvěruschopnosti žalovaného v době jeho poskytování a z nemravnosti dané smlouvy. 5. Soud se zabýval tím, zda byla splněna povinnost poskytovatele úvěru prověřit schopnost dlužníka splácet poskytnutý úvěr či zápůjčku podle zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru a zda vůbec došlo k uzavření smlouvy. Soud pro zjednodušení ohledně posuzování úvěruschopnosti odkazuje na závěry plynoucí z rozhodnutí vyšších soudů, a to z nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 z [datum], rozsudků Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 z 25. 7. 2018, Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015, Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 33 Cdo 201/2018 a dále pak z rozhodnutí Soudního dvora EU, sp. zn. C [číslo]. Ze zákonných ustanovení a citovaných rozhodnutí plyne, že obecně je povinností poskytovatele úvěru při prověřování schopnosti žadatele o spotřebitelský úvěr prověření, zda tento úvěr v budoucnu bude žadatel schopen splácet. Při tom musí vycházet především z porovnání příjmů žadatele o úvěr a jeho výdajů, ale také z plnění dosavadních dluhů žadatelem. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k požadavku na doložení těchto tvrzení žadatelem. Poskytovatel by tak měl při zjišťování informací od spotřebitele provádět prověřování sdělovaných údajů z jemu dostupných zdrojů alespoň v určitém rozsahu a trvat na jejich spolehlivém a objektivním doložení žadatelem (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek či jiného příjmu, doložením výpisu z účtu žadatele apod.). Pokud pak některé informace není poskytovatel úvěru schopen zjistit (prověřit) jinak než z tvrzení spotřebitele, lze považovat za vhodné, aby byl spotřebitel v zájmu pravdivosti zjišťovaných údajů a v zájmu předcházení jejich zkreslení poskytovatelem alespoň přiměřeně poučen též o možných trestně právních následcích, tj. o tom, že pokud by uvedl nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčel, mohl by se tím spotřebitel dopustit úvěrového podvodu. Je sice pravdou, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů, a tedy nelze od něj očekávat nějaké hlubší systematické až detektivní prověřování pravosti a pravdivosti všech spotřebitelem poskytnutých informací. Nicméně pokud má být zachován smysl a účel normy, a alespoň elementární míra požadovaného odborného přístupu ze strany poskytovatele, nelze uvažovat o tom, že posouzení úvěruschopnosti bylo řádné, pokud proběhlo bez zjištění (prověření či doložení) spotřebitelem poskytnutých tvrzení. Mělo by tedy dojít k porovnání příjmů a výdajů spotřebitele poskytovatelem úvěru a způsobu plnění dosavadních dluhů na základě konkrétních a v daném případě určitých skutečností plynoucích ze žadatelem uvedených údajů a předložených listin či jiných důkazů. V prvé řadě by pozornost věřitele měla směřovat ke zjištění reálných příjmů spotřebitele na jedné straně (např. z výplatních pásek či mzdových listů za delší časový úsek v závislosti na výši úvěru a délce jeho splácení) a současně jeho výdajů na straně druhé. S výdaji pak souvisí i druhá návazná oblast, a to zkoumání způsobu plnění dosavadních dluhů zahrnující jak zjištění dosavadního zatížení spotřebitele dalšími závazky, jejich rozsahem, výší a délkou dalšího předpokládaného splácení, tak dosavadní historií jejich plnění, zejména pokud se jedná o závazky již ve fázi vymáhání či exekuce. Z předložených dokumentů (listina Hodnocení klienta) vyplývá, že by si poskytovatel úvěru informace od žalovaného zjišťoval spíše formálně a tyto zřejmě dále neprověřoval, když ohledně výdajů žalovaného jsou zohledněny pouze položky označené jako životní minimum 3 410 Kč a náklady na bydlení 1 000 Kč měsíčně, tedy výdaje, které bez dalšího ověření nelze považovat s ohledem na jejich výši za věrohodně zjištěné. Smlouvu o úvěru ze dne [datum], o kterou opírá v rámci svých žalobních tvrzení žalobkyně svůj nárok, je proto nutno hodnotit jako absolutně neplatnou pro rozpor s § 87 zákona o spotřebitelských úvěrech č. 257/2016 Sb. 6. Soud se dále zabýval i tím, zda nebyla smlouva neplatná pro rozpor s dobrými mravy s ohledem na výši úroku. Uzavřená smlouva o úvěru uvádí výši úroku 129,7% p.a., RPSN ve stejné výši. Jedná se o úrok ve smyslu ust. § 2395 občanského zákoníku, tedy formu úplaty za poskytnuté finanční prostředky. Předchůdce žalobkyně je společností, která se zabývá v rámci svého podnikání poskytováním peněžitých zápůjček a spotřebitelských úvěrů a úrok je sjednáván za účelem generování jejího zisku, nekryje individuálně odůvodněné finančně náročnější či rizikovější obchody, které by byly z pohledu právní úpravy akceptovatelné. Výše uvedené ujednání o výši úroku a RPSN je dle názoru soudu ujednáním neplatným dle § 588 obč. zák. pro zjevný rozpor s dobrými mravy. Pro zjednodušení odůvodnění těchto závěrů lze rovněž odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, v němž je vyřčen názor na rozpor určité výše úroků sjednaných ve smyslu ust. § 658 odst. 1 občanského zákoníku v porovnání s úrokovou mírou obvyklou v době jejich sjednání, tj. s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Lze tedy dovodit, že za přiměřený úrok by bylo možno ještě považovat úrok v sazbě, která by nepřevyšovala trojnásobek obvyklého úroku poskytovaného bankami, pokud by zde neexistovaly jiné mimořádné okolnosti v době uzavření smlouvy o zápůjčce. Jelikož je v daném případě již na první pohled ve smlouvách vyjádřen úrok, zjišťoval soud průměrnou výši úrokových sazeb korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v České republice v témže období, kdy bylo zjištěno, že tato sazba nepřesahovala 10% ročně [webová adresa], systém časových řad [příjmení]). Soud v daném případě nezjistil ani žá