14 C 287/2021-33 — Okresní soud Plzeň-město

1. Žalobou, doručenou soudu dne 17. 8. 2021, žalobkyně uplatnila dvě postoupené pohledávky v částce celkem 19 856,35 Kč s příslušenstvím, vzniklé ze smluv o zápůjčce, které žalovaná uzavřela s právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ původní věřitel“). 2. Na základě smlouvy o zápůjčce [číslo] ze dne 21. 2. 2019 původní věřitel poskytl žalované peněžní zápůjčku ve výši 12 000 Kč, kterou žalovaná převzala hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaná se zavázala vrátit původnímu věřiteli zápůjčku 12 000 Kč a zaplatit souhrnnou částku ve výši 10 600 Kč, tvořenou úrokem ve výši 2 146 Kč při sazbě 29 % ročně, odměnou za zpracování, doručení a administrativní činnost 4 916 Kč a částkou za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení 3 538 Kč, a to v 60 týdenních splátkách po 377 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná dne 16. 4. 2020. Žalovaná své smluvní závazky nehradila řádně a včas, za celou dobu uhradila pouze 2 720 Kč Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2020 původní věřitel postoupil pohledávku žalobkyni a zároveň postoupení pohledávky písemně oznámil žalované. Žalobkyně nárokuje zaplacení jistiny zápůjčky 10 795,45 Kč, úroku 2 139,30 Kč (úrok za dobu od 17. 4. 2020 do 18. 12. 2020) a úrok z prodlení 1 739,64 Kč (úrok z prodlení v zákonné sazbě za dobu od 4. 5. 2019 do 18. 12. 2020). 3. Na základě smlouvy o zápůjčce [číslo] ze dne 1. 11. 2018 původní věřitel poskytl žalované peněžní zápůjčku ve výši 14 000 Kč, kterou žalovaná převzala hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaná se zavázala vrátit původnímu věřiteli zápůjčku 14 000 Kč a zaplatit souhrnnou částku ve výši 12 283 Kč, tvořenou úrokem ve výši 2 504 Kč při sazbě 29 % ročně, odměnou za zpracování, doručení a administrativní činnost 5 652 Kč a částkou za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení 4 127 Kč, a to v 60 týdenních splátkách po 439 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná dne 26. 12. 2019. Žalovaná své smluvní závazky nehradila řádně a včas, za celou dobu uhradila pouze 9 107 Kč Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2020 původní věřitel postoupil pohledávku žalobkyni a zároveň postoupení pohledávky písemně oznámil žalované. Žalobkyně nárokuje zaplacení jistiny zápůjčky 9 060,90 Kč, úroku 2 613,06 Kč (úrok za dobu od 27. 12. 2019 do 18. 12. 2020) a úrok z prodlení 1 546,02 Kč (úrok z prodlení v zákonné sazbě za dobu od 30. 3. 2019 do 18. 12. 2020). 4. Žalovaná se ve věci nevyjádřila. 5. Podle ust. § 115a o. s. ř. soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání a z předložených listinných důkazů zjistil skutečnosti, které odpovídají shora uvedeným tvrzením žalobkyně. Smlouva dokládá, že původní věřitel a žalovaná jako dlužník uzavřeli dvě smlouvy o zápůjčce, podle nichž původní věřitel poskytl žalované zápůjčky ve výši 12 000 Kč a 14 000 Kč, které se žalovaná zavázala vrátit za výše popsaných podmínek. Ze zákaznických karet vyplývá, že žalovaná vždy v den uzavření smlouvy sdělila příjmy a výdaje své domácnosti, ovšem není doloženo, jakým způsobem byly tyto údaje ověřeny, a dále zda a jak byly řádně zjištěny a ověřeny údaje o existenci a výši jiných závazků. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2020, ve spojení s přílohou obsahující seznam postoupených pohledávek, došlo k postoupení předmětných pohledávek žalobkyni jako novému věřiteli. Původní věřitel oznámil postoupení pohledávky žalované dopisem ze dne 6. 1. 2021, podací lístek dokládá odeslání dopisu dne 25. 1. 2021. Výzvou k plnění ze dne 28. 6. 2021 žalobkyně vyzvala žalovanou k zaplacení před podáním žaloby. Jiné důkazy nebyly navrženy. 6. Žalobkyně je věřitelem pohledávek na základě jejich postoupení dle ust. § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Mezi původními účastníky byly uzavřeny smlouvy o zápůjčce ust. § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). 7. Na vztah mezi původními účastníky dále dopadá zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ z. s. ú.“). Podle ust. § 86 odst. 1 věty druhé z. s. ú., ve znění účinném od 1. 12. 2016, věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti schopen spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 8. Podle ust. § 87 odst. 1 z. s. ú., poskytne-li poskytovatel spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná, přičemž námitku neplatnosti může spotřebitel uplatnit v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. 9. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 10. Podle rozsudku Nejvyššího soudu z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. 11. V daném případě žalobkyně netvrdila a neprokazovala, zda a jakým způsobem původní věřitel s odbornou péčí posoudil a ověřil úvěruschopnost žalované, v tom směru pouze tvrdila, že původní věřitel vycházel z údajů sdělených žalovanou, odkázala na zákaznickou kartu, z ní však prokazatelné ověření údajů nevyplývá, a dále odkázala na prohlášení žalované, podle něhož poskytla původnímu věřiteli úplné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení úvěruschopnosti, takové prohlášení je však z pohledu povinností poskytovatele úvěru nedostatečné a splnění jeho povinností nenahrazuje. Protože splnění uvedené povinnosti původního věřitele se nepodařilo zjistit, musel soud dospět k závěru, že původní věřitel nedostál své zákonné povinnosti dle ust. § 86 odst. 1 z. s. ú., a tudíž je smlouva neplatná. 12. Shora citované ust. § 87 odst. 1 z. s. ú. svým jazykovým výkladem vede k závěru, že porušení povinnosti dle ust. § 87 odst. 1 věty druhé z. s. ú. vyvolává relativní neplatnost smlouvy, kterou musí dlužník namítnout a soud ji z vlastní povinnosti nezkoumá. Tento výklad je však v rozporu s evropským právem, jak konstatoval rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 OPR-Finance, kde uvedl, že„ články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a  Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ Z uvedeného jasně vyplývá, že je vlastní povinností soudu zabývat se otázkou, zda poskytovatel úvěru náležitě posoudil úvěruschopnost spotřebitele, a to i bez námitky dlužníka, a pokud poskytovatel úvěru této povinnosti nedostál, je povinností soudu z tohoto porušení dovodit následek stanovený vnitrostátním právem, tj. absolutní neplatnost smlouvy. Z výše uvedených důvodů proto soud tento závěr dovodil i v daném případě. 13. Dále se soud z vlastní povinnosti zabýval úvahou, zda nejsou uvedené smlouvy absolutně neplatné i z jiného důvodu. Při tom soud přihlédl k částkám 12 000 Kč a 14 000 Kč, které byly žalované poskytnuty, a částkám 10 600 Kč a 12 283 Kč, které se žalovaná zavázala splatit jako úroky a poplatky v 60 týdenních splátkách. Ačkoli jsou uvedené nároky označeny jako odměna nebo poplatek, ve své podstatě se jedná o odměnu za půjčení peněz, tedy o úrok, který ovšem v součtu činí 88 % jistiny ročně. Smlouvy o zápůjčce za daných podmínek jsou absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy dle ust. § 588 o. z. Smlouva o zápůjčce může být ujednána jako bezúročná anebo lze sjednat úrok, ovšem úrok musí být přiměřený, což platí zejména ve spotřebitelských vztazích. Podle ustálené judikatury jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně převyšuje úrokovou sazbou, kterou obvykle uplatňují banky při poskytování úvěrů či půjček. Pokud úroková sazba takovou míru výrazně přesahuje, a to dokonce několikanásobně, nejedná se o úrok sjednaný v souladu s dobrými mravy. Tak je tomu i v daném případě. Jestliže obvy