14 C 289/2021-33 — Okresní soud Plzeň-město

1. Žalobou, doručenou soudu dne 17. 8. 2021, žalobkyně uplatnila postoupenou pohledávku v částce 10 259,63 Kč s příslušenstvím, vzniklou ze smlouvy o zápůjčce [číslo] kterou žalovaný uzavřel dne 2. 4. 2019 s právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ původní věřitel“). Na základě smlouvy původní věřitel poskytl žalovanému peněžní zápůjčku ve výši 14 000 Kč, kterou žalovaný převzal hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit původnímu věřiteli zápůjčku 14 000 Kč a zaplatit souhrnnou částku ve výši 12 283 Kč, tvořenou úrokem ve výši 2 504 Kč při sazbě 29 % ročně, odměnou za zpracování, doručení a administrativní činnost 5 652 Kč a částkou za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení 4 127 Kč, a to v 60 týdenních splátkách po 439 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná dne 26. 5. 2020. Žalovaný své smluvní závazky nehradil řádně a včas, za celou dobu uhradil pouze 8 000 Kč Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2020 původní věřitel postoupil pohledávku žalobkyni a zároveň postoupení pohledávky písemně oznámil žalovanému. Žalobkyně nárokuje zaplacení jistiny zápůjčky 10 259,63 Kč, úroku 1 702,53 Kč (úrok za dobu od 27. 5. 2020 do 18. 12. 2020) a úrok z prodlení 1 328,05 Kč (úrok z prodlení v zákonné sazbě za dobu od 10. 9. 2019 do 18. 12. 2020. 2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. 3. Podle ust. § 115a o. s. ř. soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání a z předložených listinných důkazů zjistil skutečnosti, které odpovídají shora uvedeným tvrzením žalobkyně. Smlouva dokládá, že původní věřitel a žalovaný jako dlužník uzavřeli smlouvu o zápůjčce, podle níž původní věřitel poskytl žalovanému zápůjčku ve výši 14 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit za výše popsaných podmínek. Ze zákaznické karty vyplývá, že žalovaný v den uzavření smlouvy sdělil příjmy a výdaje své domácnosti, ovšem není doloženo, jakým způsobem byly tyto údaje ověřeny, a dále zda a jak byly řádně zjištěny a ověřeny údaje o existenci a výši jiných závazků. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2020, ve spojení s přílohou obsahující seznam postoupených pohledávek, došlo k postoupení předmětné pohledávky žalobkyni jako novému věřiteli. Původní věřitel oznámil postoupení pohledávky žalovanému dopisem ze dne 6. 1. 2021, podací lístek dokládá odeslání dopisu dne 25. 1. 2021. Výzvou k plnění ze dne 28. 6. 2021 žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení před podáním žaloby. Jiné důkazy nebyly navrženy. 4. Žalobkyně je věřitelem pohledávky na základě jejího postoupení dle ust. § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Mezi původními účastníky byla uzavřena smlouva o zápůjčce ust. § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). 5. Na vztah mezi původními účastníky dále dopadá zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ z. s. ú.“). Podle ust. § 86 odst. 1 věty druhé z. s. ú., ve znění účinném od 1. 12. 2016, věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti schopen spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 6. Podle ust. § 87 odst. 1 z. s. ú., poskytne-li poskytovatel spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná, přičemž námitku neplatnosti může spotřebitel uplatnit v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. 7. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 8. Podle rozsudku Nejvyššího soudu z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. 9. V daném případě žalobkyně netvrdila a neprokazovala, zda a jakým způsobem původní věřitel s odbornou péčí posoudil a ověřil úvěruschopnost žalovaného, v tom směru pouze tvrdila, že původní věřitel vycházel z údajů sdělených žalovaným, odkázala na zákaznickou kartu, z ní však prokazatelné ověření údajů nevyplývá, a dále odkázala na prohlášení žalovaného, podle něhož poskytl původnímu věřiteli úplné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení úvěruschopnosti, takové prohlášení je však z pohledu povinností poskytovatele úvěru nedostatečné a splnění jeho povinností nenahrazuje. Splnění povinnosti původního věřitele posoudit úvěruschopnost žalovaného není zjištěno, soud proto musel dospět k závěru, že původní věřitel nedostál své zákonné povinnosti dle ust. § 87 odst. 1 věty druhé z. s. ú., a tudíž je úvěrová smlouva neplatná. 10. Shora citované ust. § 87 odst. 1 z. s. ú. svým jazykovým výkladem vede k závěru, že porušení povinnosti dle ust. § 87 odst. 1 věty druhé z. s. ú. vyvolává relativní neplatnost smlouvy, kterou musí dlužník namítnout a soud ji z vlastní povinnosti nezkoumá. Tento výklad je však v rozporu s evropským právem, jak konstatoval rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C [číslo] OPR-Finance, kde uvedl, že„ články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a  Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ Z uvedeného jasně vyplývá, že je vlastní povinností soudu zabývat se otázkou, zda poskytovatel úvěru náležitě posoudil úvěruschopnost spotřebitele, a to i bez námitky dlužníka, a pokud poskytovatel úvěru této povinnosti nedostál, je povinností soudu z tohoto porušení dovodit následek stanovený vnitrostátním právem, tj. absolutní neplatnost smlouvy. Z výše uvedených důvodů proto soud tento závěr dovodil i v daném případě. 11. Dále se soud z vlastní povinnosti zabýval úvahou, zda není uvedená smlouva absolutně neplatná i z jiného důvodu. Při tom soud přihlédl k podmínkám půjčky, jak jsou popsány shora v tvrzeních žalobkyně a takto jsou zjištěny z předložené smlouvy. Ačkoli jsou některé nároky původního věřitele označené jako poplatek, ve své podstatě se jedná o odměnu za půjčení peněz, tedy o úrok, který ovšem se zohledněním smluvních podmínek a ročního úročení sjednanou sazbou činí 87,7 % jistiny ročně. Smlouva o zápůjčce za daných podmínek je absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy dle ust. § 588 o. z. Smlouva o zápůjčce může být ujednána jako bezúročná anebo lze sjednat úrok, ovšem úrok musí být přiměřený, což platí zejména ve spotřebitelských vztazích. Podle ustálené judikatury jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně převyšuje úrokovou sazbou, kterou obvykle uplatňují banky při poskytování úvěrů či půjček. Pokud úroková sazba takovou míru výrazně přesahuje, a to dokonce několikanásobně, nejedná se o úrok sjednaný v souladu s dobrými mravy. Tak je tomu i v daném případě. Jestliže obvyklá úroková sazba bank v případě úvěrů na spotřebu dle časových řad ARAD evidovaných Českou národní bankou v období dubna 2019 činila 8,36 % ročně, pak sazba 87,7 % ročně představuje desetinásobek (!) obvyklé sazby, jde tedy o smluvní podmínky zjevně nemravné. 12. V důsledku závěru o absolutní neplatnosti smlouvy je nutno vztah mezi účastníky vypořádat podle pravidel o bezdůvodném obohacení dle ust. § 2991 o. z. Žalovaný tak má povinnost vrátit žalobkyni pouze částku, kterou přijal a dosud nesplatil, což je suma 6 000 Kč. Pouze v rozsahu této částky lze žalobě vyhovět, ve zbývajícím rozsahu jistiny včetně úroku soud žalobu zamítl. Nárok na vydání bezdůvodného obohacení je splatný na výzvu ochuzeného, v tomto případě se jedná o oznámení o postoupení pohledávek ze dne 6. 1. 2021. Dopis odeslaný 25. 1. 2021 lze považovat za doručený 28. 1. 2021 a lhůta k plnění v délce 10 dnů v něm uvedená uplynula dne 8. 2. 2021. Nejdříve dnem 9. 2. 2021 se proto žalovaný dostal do prodlení a je tak povinen uhradit žalobkyni úrok z prodlení dle ust. § 1970 o. z., přičemž žalobou uplatn