14 C 313/2021-41 — Okresní soud Plzeň-město

1. Žalobou, doručenou soudu dne 31. 7. 2021, žalobkyně uplatnila postoupenou pohledávku v částce 8 000 Kč s úrokem z prodlení v částce 620 Kč, s úrokem v částce 1 179,86 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 8 000 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení a s úrokem ve výši 19,03 % ročně z částky 8 000 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení. Žaloba je odůvodněna tím, že pohledávka vznikla ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] kterou žalovaný uzavřel dne 16. 2. 2019 s právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ původní věřitel“). Na základě smlouvy původní věřitel poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 8 000 Kč, které žalovaný převzal hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit původnímu věřiteli částku 8 000 Kč a zaplatit úrok za dobu trvání smlouvy 1 600 Kč při roční sazbě 19,03 %, odměnu za administrativní činnost 1 600 Kč a za hotovostní inkaso splátek 3 200 Kč, to vše v 60 týdenních splátkách po 240 Kč, počínaje dnem 23. 2. 2019 a konče dnem 11. 4. 2020. Žalovaný své smluvní závazky nehradil řádně a včas, neboť do postoupení pohledávky žalobkyni zaplatil pouze 1 400 Kč Poslední platba proběhla 28. 5. 2019 Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 15. 1. 2021 původní věřitel postoupil pohledávku žalobkyni a zároveň oznámil postoupení pohledávky žalovanému dopisem ze dne 15. 1. 2021. Žalovaný ke dni postoupení dlužil jistinu úvěru 8 000 Kč, úrok 519,98 Kč, poplatek za administrativní činnost 1 600 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek 2 880,02 Kč, celkem 15 000 Kč. Žalobkyně nárokuje zaplacení dlužné jistiny 8 000 Kč, úroku 1 179,86 Kč (úrok z dlužné jistiny od 12. 4. 2020 do data postoupení pohledávky), úroku ve smluvní sazbě z částky dlužné jistiny ode dne následujícího po dni postoupení pohledávky, úroku z prodlení 620 Kč (úrok z prodlení v zákonné sazbě z dlužné jistiny od 12. 4. 2020 do data postoupení pohledávky) a úrok z prodlení v zákonné sazbě z částky dlužné jistiny ode dne následujícího po dni postoupení pohledávky. 2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. 3. Podle ust. § 115a o. s. ř. soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání a z předložených listinných důkazů zjistil skutečnosti, které odpovídají shora uvedeným tvrzením žalobkyně. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru soud zjistil, že původní věřitel uzavřel s žalovaným smlouvu o spotřebitelském úvěru, jejímž předmětem je peněžitá zápůjčka shora uvedených parametrů. Z karty zákazníka vyplývá, že žalovaný v den uzavření smlouvy sdělil příjmy a výdaje své domácnosti, ovšem není doloženo, jakým způsobem byly tyto údaje ověřeny, a dále zda a jak byly řádně zjištěny a ověřeny údaje o existenci a výši jiných závazků. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 15. 1. 2021, ve spojení s přílohou obsahující seznam postoupených pohledávek, došlo k postoupení předmětné pohledávky žalobkyni jako novému věřiteli. Původní věřitel oznámil postoupení pohledávky žalovanému dopisem ze dne 19. 2. 2021, který byl podle podacího lístku odeslán žalovanému dne 22. 2. 2021. Výzvou k plnění ze dne 13. 5. 2021 žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení před podáním žaloby. Jiné důkazy nebyly navrženy. 4. Žalobkyně je věřitelem pohledávky na základě jejího postoupení dle ust. § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Mezi původními účastníky byla uzavřena smlouva, která je sice označena jako smlouva o úvěru, odpovídá však pojmovým znakům smlouvy o zápůjčce dle ust. § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Na vztah mezi původními účastníky dále dopadá zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ z. s. ú.“). Podle ust. § 86 odst. 1 věty druhé z. s. ú., ve znění účinném od 1. 12. 2016, věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle ust. § 87 odst. 1 z. s. ú., poskytne-li poskytovatel spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná, přičemž námitku neplatnosti může spotřebitel uplatnit v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. 5. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Podle rozsudku Nejvyššího soudu z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. 6. V daném případě žalobkyně netvrdila a neprokazovala, zda a jakým způsobem původní věřitel s odbornou péčí posoudil a ověřil úvěruschopnost žalovaného, v tom směru pouze tvrdila, že původní věřitel vycházel z údajů sdělených žalovaným a nahlédl do blíže neoznačených„ databází“ a odkázala na kartu zákazníka, z ní však způsob zjištění a ověření údajů nevyplývá, krom údajného nahlédnutí do pracovní smlouvy, výplatní pásky a nájemní smlouvy. Protože splnění uvedené povinnosti původního věřitele se nepodařilo zjistit, musel soud dospět k závěru, že původní věřitel nedostál své zákonné povinnosti dle ust. § 86 odst. 1 z. s. ú., a tudíž je smlouva neplatná. 7. Shora citované ust. § 87 odst. 1 z. s. ú. svým jazykovým výkladem vede k závěru, že porušení povinnosti dle ust. § 87 odst. 1 věty druhé z. s. ú. vyvolává relativní neplatnost smlouvy, kterou musí dlužník namítnout a soud ji z vlastní povinnosti nezkoumá. Tento výklad je však v rozporu s evropským právem, jak konstatoval rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C [číslo] [anonymizováno], kde uvedl, že„ články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a  Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ Z uvedeného jasně vyplývá, že je vlastní povinností soudu zabývat se otázkou, zda poskytovatel úvěru náležitě posoudil úvěruschopnost spotřebitele, a to i bez námitky dlužníka, a pokud poskytovatel úvěru této povinnosti nedostál, je povinností soudu z tohoto porušení dovodit následek stanovený vnitrostátním právem, tj. absolutní neplatnost smlouvy. Z výše uvedených důvodů proto soud tento závěr dovodil i v daném případě. 8. Dále se soud z vlastní povinnosti zabýval úvahou, zda není uvedená smlouva absolutně neplatná i z jiného důvodu. Při tom soud přihlédl k částce 8 000 Kč, která byla žalovanému poskytnuta, a částce 6 400 Kč, kterou se žalovaný zavázal splatit jako úroky a poplatky v 60 týdenních splátkách. Ačkoli jsou uvedené nároky označeny jako poplatek, ve své podstatě se jedná o odměnu za půjčení peněz, tedy o úrok, který ovšem v součtu činí 80 % jistiny ročně. Smlouva o zápůjčce za daných podmínek je absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy dle ust. § 588 o. z. Smlouva o zápůjčce může být ujednána jako bezúročná anebo lze sjednat úrok, ovšem úrok musí být přiměřený, což platí zejména ve spotřebitelských vztazích. Podle ustálené judikatury jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně převyšuje úrokovou sazbou, kterou obvykle uplatňují banky při poskytování úvěrů či půjček. Pokud úroková sazba takovou míru výrazně přesahuje, a to dokonce několikanásobně, nejedná se o úrok sjednaný v souladu s dobrými mravy. Tak je tomu i v daném případě. Jestliže obvyklá úroková sazba bank v případě úvěrů na spotřebu dle časových řad ARAD evidovaných Českou národní bankou v období června 2019 činila 8,45 % ročně, pak sazba 80 % ročně představuje devítinásobek obvyklé sazby, jde tedy o smluvní podmínky zjevně nemravné. 9. V důsledku závěru o absolutní neplatnosti smlouvy je nutno vztah mezi účastníky vypořádat podle pravidel o bezdůvodném obohacení dle ust. § 2991 o. z. Žalovaný tak má povinnost vrátit žalobkyni pouze částku, kterou přijal a dosud nesplatil. Porovnáním částky přijaté a částky splacené je z