17 C 42/2021-50 — Okresní soud Plzeň-město

1. Žalobkyně se domáhala po žalované zaplacení částky 25 536 Kč s příslušenstvím tak, jak je uvedeno ve výroku I., respektive ve výroku II. tohoto rozsudku. Žalobu odůvodnila tím, že právní předchůdce žalobkyně, společnost [právnická osoba], uzavřel se žalovanou dne 30. 10. 2019 smlouvu o revolvingovém úvěru, na jejímž základě žalovaná čerpala úvěr v konečné výši 25 536,42 Kč. Žalovaná se zavázala úvěr splatit nejpozději dne 30. 4. 2020. Žalovaná poskytnuté finanční prostředky do data splatnosti nevrátila. [právnická osoba] pohledávku za žalovanou převedla na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 20. 12. 2019. Žalobkyně po žalované požadovala zaplacení dlužné jistiny ve výši 18 377,50 Kč, úroku ve výši 6 908,80 Kč, úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 25 536 Kč od 1. 5. 2020 do zaplacení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 250 Kč. Dopisem ze dne 3. 8. 2020 byla žalovaná vyzvána k úhradě dluhu, ta však na výzvu nereagovala a dluh neuhradila. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, přestože jí listiny byly řádně doručeny. V souladu s § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) ve spojení s § 101 odst. 4 o.s.ř. soud rozhodl bez jednání. 3. Po provedeném dokazování soud zjistil následující skutečnosti. Žalovaná a původní věřitel, společnost [právnická osoba], uzavřeli dne 30. 10. 2019 smlouvu o revolvingovém úvěru, na základě které byl žalované poskytnut úvěr až do výše úvěrového limitu 80 000 Kč. Ve smlouvě strany sjednaly úrokovou sazby ve výši 10,50 % měsíčně. Úvěr společně s úroky a poplatkem za čerpání se žalovaná zavázala splácet pravidelnými měsíčními splátkami ve výši 11 % nesplaceného úvěru, resp. alespoň ve výši 1 000 Kč. V čl. VI. odst. 1 písm. a) smlouvy si strany ujednaly povinnost žalované uhradit žalobkyni náhradu účelně vynaložených nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením se splácením kterékoliv částky ve výši 250 Kč. Žalovaná byla rovněž dle smlouvy povinna zaplatit v případě prodlení smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky, ohledně níž je v prodlení. Byť smlouva nebyla fyzicky žalovanou podepsána, soud nemá pochybnosti o to, že byla žalovanou uzavřena pomocí prostředků komunikace na dálku, žalovaná její obsah stvrdila a poskytla věřiteli své osobní údaje jak je zřejmé z [jméno] [anonymizováno] info i smlouvy samotné. Z výpisů z účtu bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobkyně odeslal žalované v 5 platbách od 30. 10. 2019 do 30. 1. 2020 celkem částku 19 500 Kč. Ke dni 30. 4. 2020 pak žalovaná dlužila částku 25 536,42 Kč. Pohledávka za žalovanou byla dne 27. 1. 2020 postoupena na žalobkyni. Podle statistických údajů České národní banky dostupných na www.cnb.cz v říjnu 2019 průměrné úrokové sazby při spotřebě domácností a fixaci do jednoho roku činily průměrně 9,96 % ročně. Předžalobní upomínkou ze dne 3. 8. 2020, byla žalovaná vyzvána k zaplacení svého dluhu ve lhůtě 3 dnů. Žalovaná netvrdila, tím spíše neprokázala, že by dlužnou částku zaplatila. 4. Podle § 580 odst. 1 OZ neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 5. Podle § 2991 odst. 1 OZ, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 téhož paragrafu bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plnění bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 6. Soud po právním zhodnocení dospěl k závěru, že nárok žalobkyně je jen částečně důvodný, a to pokud jde o částku 18 377,50 Kč, představující nesplacenou část jistiny. Soud shledal úvěrovou smlouvu absolutně neplatnou podle § 580 OZ, jelikož tato smlouva je právním jednáním, které se příčí dobrým mravům. Žalovaná, ktera vystupovala jako spotřebitel, uzavřela smlouvu, u níž sjednaná výše úroku a utvrzení v podobě sjednaných smluvních pokut a dohodnuté poplatky v souhrnu tvoří zřejmou nerovnováhu k tíži žalovaného, který byl při uzavření smlouvy v objektivně slabším postavení. Soud vycházel z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci 21 Cdo 1484/2004, příp. 33 Odo 234/2005, a přihlédl k tomu, že sjednaný úrok více než dvanáctkrát převyšuje průměrné úrokové sazby v rozhodné době, což je již za hranou, kterou vymezil ve své judikatuře Nejvyšší soud. Navíc poskytovatel úvěru závazek zatížený nepřiměřeně vysokým úrokem ještě utvrdil ujednáním o smluvních pokutách. To vše v souhrnu lze považovat za jednání neplatné ve smyslu § 580 OZ, k němuž soud přihlíží z úřední povinnosti podle § 588 OZ. Nebyla-li smlouva uzavřena platně, nicméně žalobkyni se podařilo prokázat, že žalované poskytla peněžní prostředky minimálně výši 19 500 Kč, a dále ji vyzvala předžalobní výzvou, aby dlužnou částku vrátila, bylo žalobě vyhověno v té části, která odpovídá nevrácené jistině. Na straně žalované totiž došlo k bezdůvodnému obohacení ve smyslu § 2991 odst. 2 OZ, jelikož obdržela plnění bez právního důvodu s ohledem na neplatnost smlouvy a v souladu s § 2991 odst. 1 OZ je tak povinna toto bezdůvodné obohacení vrátit, a to spolu se zákonným úrokem z prodlení v souladu s § 1970 OZ ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Byť byla uzavřená smlouva neplatná, bylo z ní zřejmé, do kdy má žalovaný poskytnuté peněžní prostředky vrátit. Nebylo tak zapotřebí další výzvy k vyvolání splatnosti poskytnutého bezdůvodného obohacení, jelikož okamžik, do kdy má žalovaný peníze vrátit, mu byl znám již od jejich poskytnutí. Lhůta ke splnění povinnosti uložené tímto rozsudkem byla stanovena v délce 3 dnů v souladu s § 160 odst. 1 o.s.ř. 7. Ve zbytku nezbylo soudu, než žalobu zamítnout, ať už se jednalo o nárok na smluvený úrok ve výši 6 908,82 Kč, na úrok z prodlení z částky 7 158,50 Kč, která netvoří jistinu pohledávky, či nárok označený žalobkyní za náklady spojené s uplatněním pohledávky. K těm je vhodné ještě poznamenat, že po první stránce shledal soud tento nárok ve výši 250 Kč jako smluvní pokutu ve smyslu § 2048 OZ, jelikož dle obsahu smluvního ujednání jejich účelem je trestat prodlení žalované. Žádnému z těchto nároků nemohlo být vyhověno, jelikož bez platnosti primárně sjednaného závazku v podobě úvěrové smlouvy nemohla být platná ani vedlejší ujednání, z nichž žalobkyně tyto nároky odvozuje. 8. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o.s.ř., podle něhož žalobkyni náleží náklady řízení podle poměru úspěchu k neúspěchu ve sporu. O odměně advokáta bylo rozhodnuto podle § 151 odst. 2 o.s.ř. věty prvé za středníkem, neboť zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb., která upravovala paušální odměnu advokátů, nálezem Ústavního soudu ke dni 7. 5. 2013, lze považovat za zvláštní okolnost, která užití vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu při stanovení odměny advokáta odůvodňuje. Náklady řízení by v případě plného úspěchu byly tvořeny odměnou advokáta za tři úkony právní služby po 2 140 Kč (příprava a převzetí věci, sepis žaloby, výzva k plnění) v souladu s § 7 advokátního tarifu, náhradou hotových výdajů advokáta za tři zmíněné úkony právní služby po 300 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, DPH ve výši 21 % z obou zmíněných částek a vyměřeným soudním poplatkem 1 022 Kč. V případě plného úspěch by tak žalobkyně měla právo na náhradu nákladů řízení ve výši 9 879,20 Kč. Jelikož byla žalobkyně úspěšná pouze v rozsahu 71,97 % a neúspěšná v rozsahu 28,03 %, po odečtení těchto dvou hodnot má tak žalobkyně právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 43,94 %, tedy v částce 4 340,92 Kč. Podle § 149 odst. 1 o.s.ř. je žalovaná povinna náklady zaplatit k rukám zástupce žalobkyně.