31 C 143/2021-53 — Okresní soud Plzeň-město

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu doručeným zdejšímu soudu dne 27.1.2021, se žalobkyně domáhá vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 56 093 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 56 093 Kč od 25.5.2020 do zaplacení, jakož i náhrady nákladů řízení. Žaloba je odůvodněna tím, že žalobkyně nabyla pohledávku za žalovaným na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 27.1.2020 mezi společností [právnická osoba], [anonymizována tři slova], [země], jako postupitelem a původním věřitelem a žalobkyní jako postupníkem a novým věřitelem. Původní věřitel je českou společností, jejímž předmětem podnikání je poskytování nebo zprostředkování spotřebitelských úvěrů. Původní věřitel uzavřel se žalovaným dne 24.4.2019 smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytl žalovanému úvěr ve výši 56 092,67Kč, který měla být splacen nejpozději do 24.5.2020. Žalovaný úvěr čerpal, avšak tento nevrátil. Původní věřitel uzavřel smlouvu o úvěru prostřednictvím své webové stránky www.ferratum.cz, na který se žalovaný nejprve zaregistroval, po dokončení registrace zaslal žádost o poskytnutí konkrétního úvěru, když po prověření schopností žalovaného úvěr splácet, mu byl zaslán návrh konkrétní úvěrové smlouvy a následně úvěr poskytnut. Žalovaný dlužnou částku ve výši 56 093 Kč neuhradil ani přes předžalobní upomínku ze dne 13.1.2021. 2. Podáním doručeným soudu 22.7.2021 žalobkyně doplnila, že žalovaný čerpal úvěr ve výši 15 000 Kč dne 24.4.2019, ve výši 15 500 Kč dne 23.7.2019, ve výši 1500 Kč dne 23.10.2019, ve výši 10 029 Kč dne [číslo] Celkem žalovaný načerpal částku 42 029 Kč. Žalobkyě pak požaduje po žalovaném k zaplacení částku 56 092,67 Kč sestávající se z dlužné jistiny ve výši 42 029 Kč, smluvních úroků ve výši 14 498,40 Kč dle čl. II a čl. IV smlouvy a z úhrady účelně vynaložených nákladů dle čl. VI smlouvy ve výši 750 Kč. 3. Ve věci byl zdejším soudem vydán elektronický platební rozkaz, který se však nepodařilo žalovanému doručit do vlastních rukou, a proto byl v souladu s ustanovením § 173 odst. 2 ve spojení s ustanovením § 174a odst. 3 o. s. ř. zrušen. 4. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 5. Žalobkyně při podání žaloby předložila soudu dostatek listinných důkazů, které mohly být podkladem pro rozhodnutí bez jednání dle ust. § 115a o. s. ř. Žalobkyně souhlasila s rozhodnutím věci bez nařízení jednání a žalovaný se k výzvě soudu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, nevyjádřil, soud tedy postupoval v souladu s ustanovením § 101 odst. 4 o. s. ř., jeho souhlas předpokládal, a ve věci jednání nenařizoval. 6. Soud ve věci provedl listinné důkazy a z nich má za prokázané, že mezi účastníky měla být dne 24.4.2019 uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě měl být žalovanému původním věřitelem společností [právnická osoba] poskytnut úvěr do výše úvěrového limitu 80 000 Kč, který měl být poskytnut dne 24.4.2019, se žalovaný zavázal uhradit společně s poplatky, tedy v celkové výši 134 808,62 Kč ve lhůtě do 24.5.2020, když úroková sazba byla sjednána ve výši 10,50 % ročně, RPSN 231,39%. Z přípisu ze dne 2. 2. 2021 má soud za prokázané, že původní věřitel vyrozuměl žalovaného o postoupení pohledávek. Z výzvy ze dne 13.1.2021 má soud za prokázané, že žalobkyně vyzývala žalovaného k zaplacení dlužné částky. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 20. 12. 2019, žalobkyni ve spojení s přílohou [číslo] seznam postupovaných pohledávek, má soud za prokázané, že původní věřitel postoupil pohledávku za žalovaným na žalobkyni. Z přípisu ze dne 13.1.2021 má soud za prokázané, že původní věřitel vyrozuměl žalovaného o postoupení pohledávky. Z potvrzení [právnická osoba] [příjmení] a.s. ze dne 4.6.2021 má soud za prokázané, že žalovaný byl majitelem účtu uvedeným ve smlouvě o spotřebitelském úvěru. Z historie transakcí na účtu žalovaného má soud za prokázané pohyby na tomto účtu. 7. Žalobkyně je věřitelem pohledávky na základě jejího postoupení dle ust. § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Mezi původními účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru dle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku. Na vztah mezi původními účastníky dále dopadá zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ z. s. ú.“). Podle ust. § 86 odst. 1 věty druhé z. s. ú., ve znění účinném od 1. 12. 2016, věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle ust. § 87 odst. 1 z. s. ú., poskytne-li poskytovatel spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná, přičemž námitku neplatnosti může spotřebitel uplatnit v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. 8. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. [ústavní nález], nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Podle rozsudku Nejvyššího soudu z 25. 7. 2018, sp. zn. [spisová značka], věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. 9. V daném případě žalobkyně netvrdila a neprokazovala, zda a jakým způsobem původní věřitel s odbornou péčí posoudil a ověřil úvěruschopnost žalované, v tom směru pouze tvrdila, že původní věřitel ověřoval tuto výpočty mezi doložitelnými příjmy a výdaji, dále lustroval žalovaného v různých„ databázích“, avšak způsob zjištění a ověření údajů neprokázal. Protože splnění uvedené povinnosti původního věřitele se nepodařilo zjistit, musel soud dospět k závěru, že původní věřitel nedostál své zákonné povinnosti dle ust. § 86 odst. 1 z. s. ú., a tudíž je smlouva neplatná. 10. Shora citované ust. § 87 odst. 1 z. s. ú. svým jazykovým výkladem vede k závěru, že porušení povinnosti dle ust. § 87 odst. 1 věty druhé z. s. ú. vyvolává relativní neplatnost smlouvy, kterou musí dlužník namítnout a soud ji z vlastní povinnosti nezkoumá. Tento výklad je však v rozporu s evropským právem, jak konstatoval rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C [číslo] [anonymizováno], kde uvedl, že„ články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a  Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ Z uvedeného jasně vyplývá, že je vlastní povinností soudu zabývat se otázkou, zda poskytovatel úvěru náležitě posoudil úvěruschopnost spotřebitele, a to i bez námitky dlužníka, a pokud poskytovatel úvěru této povinnosti nedostál, je povinností soudu z tohoto porušení dovodit následek stanovený vnitrostátním právem, tj. absolutní neplatnost smlouvy. Z výše uvedených důvodů proto soud tento závěr dovodil i v daném případě. 11. Podle § 2991 odst. 1,2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 12. Nárok žalobkyně je tedy nezbytné s ohledem na shora uvedené posoudit dle ustanovení o bezdůvodném obohacení ve smyslu ustanovení § 2991 občanského zákoníku, kdy veškeré nároky žalobkyně s výjimkou vrácení jistiny jsou nedůvodné. Je však evidentní, že žalovanému byla poskytnuta částka 42 029 Kč, o kterou se žalovaný bezdůvodně obohatil ve smyslu ust. § 2991 občanského zákoníku, a je povinen částku takto získaného plnění vrátit. Protože se žalovaný dostal do prodlení, podle ust. § 1970 občanského zákoníku je dále povinen zaplatit žalobkyni úrok z prodlení v sazbě dle ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. a to od 20.1.2021, neboť žalobkyně v řízení neprokázala, že by žalovaného o zaplacení dlužné částky dříve vyzvala. V tomto