31 C 292/2022 — Okresní soud Plzeň-město

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu doručeným soudu dne [datum], ve znění jeho doplnění doručeném zdejšímu soudu [datum], se žalobkyně domáhá vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí částku 10 042,08 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení a náhradu nákladů řízení. Žaloba je odůvodněna tím, že pohledávku za žalovaným nabyla žalobkyně na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi společností [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa]. Žaloba je dále odůvodněna tím, že právní předchůdce žalobkyně uzavřel se žalovaným smlouvu o úvěru, a to dne [datum], na jejímž základě poskytl žalovanému úvěr ve výši 4 800 Kč, který měl být splacen nejpozději do [datum]. Úvěr byl sjednán prostřednictvím internetových stránek původního věřitele [webová adresa]. Původní věřitel prověřil úvěruschopnost žalovaného lustrací veřejně dostupných databází, dále při posouzení úvěruschopnosti žalovaného vycházel z prohlášení žalovaného, že tento má pravidelný měsíční příjem a potvrdil, že je schopen úvěr splatit. Původní věřitel žalovanému úvěr poskytl, tento jej však v uvedené lhůtě nevrátil. Žalovaný dlužnou částku neuhradil ani přes písemnou upomínku žalobkyně ze dne [datum]. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Žalobkyně při podání žaloby předložila soudu dostatek listinných důkazů, které mohly být podkladem pro rozhodnutí bez jednání dle ust. § 115a o. s. ř. Žalobkyně souhlasila s rozhodnutím věci bez nařízení jednání a žalovaný se k výzvě soudu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, nevyjádřil, soud tedy postupoval v souladu s ustanovením § 101 odst. 4 o. s. ř., její souhlas předpokládal, a ve věci jednání nenařizoval. 4. Soud ve věci provedl listinné důkazy a z nich má za prokázané, že mezi účastníky měla být dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru č. [anonymizováno], na jejímž základě měl být žalovanému původním věřitelem společností [právnická osoba] poskytnut úvěr ve výši 4 800 Kč, který se žalovaný zavázal uhradit ve lhůtě do [datum], když úroková sazba byla sjednána ve výši 40 % ročně, RPSN byla ve výši 9 202,60 %, spolu s poplatkem ve výši 2 002,08 Kč před slevou, a 5 242,08 Kč po slevě, tedy celkem částku 6 959,89Kč, resp. 10 199,89Kč. Z výpisu z účtu žalovaného má soud za prokázané, že na jeho účet byla dne [datum] původním věřitelem poukázána částka 4 800 Kč. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum], ve spojení s přílohou [číslo] seznam postupovaných pohledávek, má soud za prokázané, že původní věřitel postoupil pohledávku za žalovaným na žalobkyni. Z přípisu ze dne [datum] má soud za prokázané, že původní věřitel vyrozuměl žalovaného o postoupení pohledávek. Z výzvy ze dne [datum] má soud za prokázané, že žalobkyně vyzývala žalovaného k zaplacení dlužné částky. 5. Žalobkyně je věřitelem pohledávky na základě jejího postoupení dle ust. § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Mezi původními účastníky byly uzavřeny dvě smlouvy o zápůjčce ust. § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Na vztah mezi původními účastníky dále dopadá zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ z. s. ú.“). Podle ust. § 86 odst. 1 věty druhé z. s. ú., ve znění účinném od 1. 12. 2016, věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti schopen spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle ust. § 87 odst. 1 z. s. ú., poskytne-li poskytovatel spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná, přičemž námitku neplatnosti může spotřebitel uplatnit v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. 6. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18, nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Podle rozsudku Nejvyššího soudu z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. 7. V daném případě žalobkyně netvrdila a neprokazovala, zda a jakým způsobem původní věřitel s odbornou péčí posoudil a ověřil úvěruschopnost žalovaného, resp. v tom směru pouze tvrdila, že původní věřitel nahlédl do veřejně dostupných databází ISIR, [příjmení], CRKI, EUCB, když žádné další listiny nezkoumal a rovnou v žalobě uvedl, že žádné další důkazy k prokázání přezkumu úvěruschopnosti žalovaného nenavrhuje. rotože splnění uvedené povinnosti původního věřitele se nepodařilo zjistit, musel soud dospět k závěru, že původní věřitel nedostál své zákonné povinnosti dle ust. § 86 odst. 1 z. s. ú., a tudíž hodnotí smlouvu o spotřebitelském úvěru jako neplatnou. 8. Shora citované ust. § 87 odst. 1 z. s. ú. svým jazykovým výkladem vede k závěru, že porušení povinnosti dle ust. § 87 odst. 1 věty druhé z. s. ú. vyvolává relativní neplatnost smlouvy, kterou musí dlužník namítnout a soud ji z vlastní povinnosti nezkoumá. Tento výklad je však v rozporu s evropským právem, jak konstatoval rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne [datum] ve věci C [číslo] OPR-Finance, kde uvedl, že„ články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a  Rady 2008/48/ES ze dne [datum] o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ Z uvedeného jasně vyplývá, že je vlastní povinností soudu zabývat se otázkou, zda poskytovatel úvěru náležitě posoudil úvěruschopnost spotřebitele, a to i bez námitky dlužníka, a pokud poskytovatel úvěru této povinnosti nedostál, je povinností soudu z tohoto porušení dovodit následek stanovený vnitrostátním právem, tj. absolutní neplatnost smlouvy. Z výše uvedených důvodů proto soud tento závěr dovodil i v daném případě. 9. V důsledku závěru o absolutní neplatnosti smlouvy je nutno vztah mezi účastníky vypořádat podle pravidel o bezdůvodném obohacení dle ust. § 2991 o. z. Žalovaný tak má povinnost vrátit žalobkyni pouze částku, kterou přijal a dosud nesplatil. Žalobkyně poskytla žalovanému částku 4 800 Kč, z které žalovaný nezaplatil ničeho. V tomto rozsahu tedy soud žalobě vyhověl. Nárok na vydání bezdůvodného obohacení je splatný na výzvu ochuzeného, v tomto případě se jedná o výzvu ze dne [datum]. V tomto dopise byl žalovaný vyzván k úhradě do 3 dnů od data doručení. Dopis odeslaný [datum] lze považovat za doručený [datum] a lhůta 3 dnů tak uplynula [datum]. Počínaje dnem [datum] se proto žalovaný dostal do prodlení a je tak povinen uhradit žalobkyni úrok z prodlení dle ust. § 1970 o. z., který byl žalobkyni přiznán ve výši dle ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. V tomto rozsahu soud žalobě vyhověl a ve zbývajícím rozsahu tuto jako nedůvodnou zamítl. Lhůta k plnění byla určena obecná třídenní v souladu s ust. § 160 odst. 1 o.s.ř. 10. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 2 o. s. ř., a podle poměru úspěchu a neúspěchu rozhodl tak, jak je pod výrokem III. uvedeno a toto právo nepřiznal žádnému z účastníků.