14 C 269/2023 — Okresní soud Plzeň-město

1. Žalobkyně se žalobou domáhala proti žalovanému vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 138 563 Kč s úrokem z prodlení. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaný uzavřel se žalobkyní smlouvu o úvěru [číslo] dne 21. 12. 2021, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 92 000 Kč a to jejich vyplacením na účet žalovaného téhož dne. Žalovaný se ve smlouvě zavázal vrátit poskytnuté úvěrové prostředky ve 48 měsíčních splátkách ve výši 5 426 Kč včetně sjednaného úroku ve výši 54,82 % ročně. V těchto splátkách byla zahrnuta i měsíční úhrada pojistného ve výši 665 Kč za pojištění schopnosti žalovaného splácet úvěr. Žalovaný však neplnil řádné podmínky smlouvy a ocitl se v prodlení s úhradou splátek. Do data zesplatnění úvěru žalovaný zaplatil toliko částku 5 430 Kč dne 17. 1. 2022, částku 5 426 Kč dne 31. 3. 2022, částku celkem 5 426 Kč dne 4. 4. 2022, a částku 5 422 Kč dne 10. 5. 2022 Celkem tak žalovaný poskytl žalobci částečné platby v celkové výši 21 704 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaný neplnil řádně závazky vyplývající pro něj z této úvěrové smlouvy, došlo k zesplatnění celého úvěru ke dni 23. 10. 2022. Celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru se staly součástí nové jistiny úvěru s tím, že tuto novou jistinu úvěru ve výši 101 801,43 Kč byl žalovaný povinen zaplatit žalobci nejpozději v den zesplatnění úvěru. Dále dle bodu 6.5. smlouvy bylo dohodnuto, že jestliže žalovaný po zesplatnění úvěru neuhradí novou jistinu v den zesplatnění úvěru, vzniká mu povinnost zaplatit žalobci smluvní pokutu 0,1 % denně z dlužné nové jistiny za každý den prodlení s úhradou, tj. v daném případě ode dne 25. 10. 2022 až do úplného zaplacení. Žalobce však uplatnil žalobou pouze nárok na zaplacení dlužné nové jistiny ve výši 101 801,43 Kč, dále smluvní pokuty 1 497 Kč (3x 499 Kč za každé prodlení žalovaného se splácením delší než 30 dnů, což nastalo v případě splátky [číslo]), dále náhradu nákladů dle bodu 6.2. smlouvy ve výši 1 000 Kč (200 Kč za každou splátku, u které se žalovaný ocitl v prodlení delším než 15 dnů – v případě splátek [číslo]), smluvní pokutu ve výši 32 270,60 Kč dle článku 6. 5. smlouvy, tj. smluvní pokutu vypočtenou ke dni podání žaloby, dále úrok za poskytnutí úvěru ve výši 54,82 % ročně z částky 89 611,65 Kč (tj. požadovaný z původní dlužné jistiny úvěru) od 25. 10. 2022 do 17. 11. 2022 vyčísleného částkou 3 161,04 Kč a úrok ve výši 15 % ročně z částky 89 611,65 Kč od 18. 11. 2022 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 25. 10. 2022 dosáhne částky 274 233 Kč. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, k jednání soudu se bez řádné a včasné omluvy nedostavil, a soud proto věc projednal v jeho nepřítomnosti a vycházel z obsahu spisu a provedených důkazů. 3. Na základě žalobkyní předložených listinných důkazů má soud v dané věci za zjištěné, že strany měly v úmyslu uzavřít dne 21. 12. 2021 smlouvu o úvěru [číslo]. Z uvedené úvěrové smlouvy soud zjistil smluvní ujednání tak, jak je žalobkyně popsala v podané žalobě a jak jsou uvedena výše. Žalovaný se zavázal vrátit mimo poskytnuté peněžní prostředky ve výši 92 000 Kč ve 48 měsíčních splátkách po 5 426 Kč, žalobkyni též úrok, přičemž úroková sazba byla sjednána jako pevná po celou dobu splácení úvěru v sazbě 54,82 % ročně. RPSN činila dle smlouvy 70,93 %. V případě prodlení žalovaného byla sjednána smluvní pokuta v článku 6.5 smlouvy, a to v sazbě 0,1 % denně z nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou, a to ode dne následujícího po zesplatnění úvěru až do úplného zaplacení. [příjmení] jistinou úvěru se pak ve smyslu článku 6.4 téže smlouvy rozuměla částka sestávající z celé dosud neplacené jistiny s veškerými dosud nezaplacenými úroky za poskytnutí úvěru přirostlými ke dni zesplatnění úvěru. Žalobkyně oznámila žalovanému zesplatnění úvěru dopisem ze dne 23. 10. 2022, z něhož soud zjistil, že k tomuto dni činila dlužná částka po zesplatnění úvěru 106 293 Kč. Žalobkyně odeslala žalovanému předžalobní upomínku dne 8. 3. 2023, v níž žalovaného vyzvala k zaplacení dlužné částky nejpozději do 15 dnů od data odeslání této upomínky. 4. Po zhodnocení učiněných skutkových zjištění dospěl soud k závěru, že mezi žalovaným a žalobkyní nevznikl závazek v podobě úročného úvěru podle § 2395 občanského zákoníku na základě žalobkyní předložené úvěrové smlouvy. Smluvní strany zamýšlely uzavření takového druhu závazku, což je soudem dovozováno z obsahu smlouvy. Soud se z úřední povinnosti zabýval platností samotné smlouvy a dospěl k závěru, že úvěrová smlouva [číslo] ze dne 21. 12. 2021 je absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 588 občanského zákoníku. Nemravnost soud shledává ve výši sjednané úplaty za poskytnutí peněžních prostředků, to jest v ujednání o úroku, který činil 54,82 % ročně z částky poskytnutého úvěru. Pro zjednodušení odůvodnění těchto závěrů soud odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, v němž je formulován názor na rozpor určité výše úroků ujednaných ve smyslu § 658 odst. 1 občanského zákoníku v porovnání s úrokovou mírou obvyklou v době jejich sjednání, tj. s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Lze proto dovodit, že za přiměřený úrok by bylo možno v dané věci považovat ještě úrok v sazbě, která by nepřevyšovala trojnásobek obvyklého úroku poskytovaného bankami, pokud by zde neexistovaly jiné mimořádné okolnosti v době uzavření smlouvy o úvěru. V prosinci 2021, tj. v době uzavřené předmětné smlouvy, činila průměrná úroková sazba za úvěry poskytované bankami domácnostem cca 8 % ročně (s úrokovou fixací na 1 rok až 5 let), jak soud zjistil z výpisu ČNB – systému časových řad [příjmení] dostupného na webových stránkách ČNB. V daném případě byla sjednána úroková sazba 54,82 % ročně, což je téměř sedminásobek úrokové sazby, která by ještě byla akceptovatelná v souladu se závěry konstantní judikatury Nejvyššího soudu ČR ohledně přiměřené výše úroku. Ze základních skutkových náležitostí smlouvy o úvěru je navíc zřejmé, že úročení je podstatnou náležitostí daného závazku, ujednání o úrocích proto nelze oddělit od ostatního obsahu smlouvy, neboť jeho pojmovým znakem je ujednání o úrocích a nelze tak posuzovat, zda je alespoň část smlouvy platná. Z tohoto důvodu z absolutně neplatné úvěrové smlouvy nemohla žalovanému vzniknout žádná jiná povinnost, než vrátit žalobkyni poskytnuté peněžní prostředky (92 000 Kč). Žalovaný částečnými platbami uhradil žalobkyni dle jejích tvrzení v souhrnu částku 21 704 Kč, pročež žalovanému vznikla vůči žalobkyni pouze povinnost vydat jí bezdůvodné obohacení ve smyslu ust. § 2991 občanského zákoníku a to včetně úroku z prodlení dle § 1970 o. z. ve výši, která je v souladu s ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. (výrok I.) Ve zbytku soud žalobu s ohledem na výše v odůvodnění uvedené závěry zamítl, jelikož všechny ostatní nároky uplatněné žalobou vycházely z absolutně neplatné smlouvy (výrok II.). 5. Žalovaný byl v tomto řízení úspěšný a měl by tak podle § 142 odst. 1 o.s.ř. právo na náhradu nákladů tohoto řízení. Vzhledem k tomu, že žalovanému však v daném řízení žádné náklady nevznikly, rozhodl soud tak, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.