25 C 9/2023-17 — Okresní soud Plzeň-město

Žalobkyně se domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalované povinnost zaplatit jí shora uvedenou částku s úrokem z prodlení v zákonné sazbě. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaná jako cestující použila dopravní prostředek městské dopravy provozované žalobkyní a na výzvu pověřené osoby se dne 12. 8. 2021 na lince [číslo] ([anonymizováno]) a dne 2. 2. 2021 na lince [číslo] ([anonymizováno]) neprokázala platným jízdním dokladem či Plzeňskou kartou. Žalované tak vznikla povinnost zaplatit žalobkyni 2x přirážku k jízdnému v částce á 1 500 Kč a 1x jízdné 10 Kč a 1x jízdné 20 Kč. Žalovaná dlužnou částku dosud nezaplatila. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Listiny jí byly doručovány v souladu s § 45 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) na adresu zapsanou v Centrální evidenci obyvatel ČR. Podle § 115a o. s. ř. ve spojení s § 101 odst. 4 o. s. ř. soud ve věci nenařizoval jednání a rozhodl na základě předložených listinných důkazů. Z listinných důkazů soud zjistil skutečnosti, které korespondují se skutkovými tvrzeními žalobkyně. Ze záznamů o provedené přepravní kontrole vyplývá, že žalovaná, jako cestující v MHD, se neprokázala platným jízdním dokladem podle § 18a odst. 2 písm. c) zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě a dle § 37 odst. 4 písm. d) zákona č. 266/1994 Sb., o drahách, čímž jí vznikla povinnost zaplatit žalobkyni 2x jízdné a 2x přirážku k jízdnému, jejíž výše nepřesahuje zákonem stanovenou částku. Vedle dlužné jistiny má žalobkyně nárok na zaplacení úroku z prodlení podle ust. § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) ve výši určené dle ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky dopisem ze dne 5. 11. 2021 (předžalobní upomínka, dodejka). V řízení nebylo prokázáno, že by žalovaná dlužnou částku žalobkyni zaplatila. Soud s ohledem na výše zjištěné skutečnosti posoudil nárok žalobkyně s přihlédnutím k § 2550 a násl. o. z. jako důvodný, neboť žalovaná tím, že využila ke své přepravě dopravní prostředek žalobkyně, konkludentně uzavřela dvě jednotlivé smlouvy o přepravě ve smyslu výše citovaného § 2550 a násl. o. z., její povinností je zaplatit jízdné upravené v přepravním řádu žalobkyně a dále za porušení své povinnosti i přirážku stanovenou v přepravním řádu žalobkyně, jež nepřevyšuje výši určenou v ust. § 18a odst. 3 zákona č. 111/1994 Sb. a v ust. § 37 odst. 6 zákona č. 266/1994 Sb. Soud proto žalobě zcela vyhověl, přičemž lhůtu k plnění stanovil v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. jako běžnou třídenní. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142a o. s. ř. Žalobkyni, která byla ve věci zcela úspěšná, náleží právo na plnou náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které se sestávají toliko ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 400 Kč a dále z náhrady hotových výdajů žalobkyně v paušální výši ve smyslu ust. § 151 odst. 3 o. s. ř. za 2 úkony (výzva k plnění, sepis žaloby) po 100 Kč dle ust. § 2 odst. 1 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a podle § 89a exekučního řádu Celkem tedy žalobkyni náleží náhrada nákladů řízení ve výši 600 Kč. I tato uložená povinnost je splatná v zákonné třídenní lhůtě dle § 160 odst. 1 o. s. ř.