28 C 353/2022-39 — Okresní soud Plzeň-město

1. Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu Plzeň - sever dne 8. 7. 2022 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí částku 32 680,97 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že mezi právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba] a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru č. [anonymizováno] – refinancování. Na základě této smlouvy byla žalovanému poskytnuta jistina úvěru ve výši 35 000 Kč tak, že částka ve výši 10 397,93 Kč byla poukázána ke splacení stávajícího závazku žalovaného u původního věřitele a zůstatková jistina ve výši 24 602,07 Kč byla žalovanému poukázána bezhotovostně na jeho účet. Žalovaný se zavázal úvěr splatit formou 12 pravidelných měsíčních splátek ve výši 4 951 Kč. Žalovaný se spolu s jistinou úvěru zavázal uhradit poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 22 183,51 Kč a smluvní úrok z úvěru ve výši 2 230,20 Kč. Žalovaný však poskytnutý úvěr ke dni splatnosti poslední splátky řádně nesplatil, když žalovaný uhradil na svůj závazek toliko částku 6 714,34 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 11. 10. 2021 byla pohledávka postoupena žalobkyni, o čemž byl žalovaný písemně informován dopisem ze dne 27. 10. 2021. Žalobkyně dále uvedla, že ode dne postoupení pohledávky uhradil žalovaný částku 1 500 Kč. Žalobkyně dále uvedla, že s ohledem na prodlení žalovaného se domáhá smluvní pokuty ve výši 0,1 % z dlužné částky a to za každý den prodlení, kdy žalobkyně požadovala smluvní pokutu za období od 2. 2. 2020 do 11. 2. 2020 ve výši 503,49 Kč. 2. Usnesením Okresního soudu Plzeň – sever ze dne 26. 8. 2022 byla věc postoupena soudu zdejšímu jako soudu místně příslušnému. 3. K výzvě soudu žalobkyně doplnila svá tvrzení ohledně řádného prověření úvěruschopnosti žalovaného, kdy k tomuto uvedla, že právní předchůdce žalobkyně ověřil schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr na základě výpisu z běžného účtu, kdy s ohledem na výši příjmů a výši úvěrů vyhodnotil právní předchůdce žalobkyně žalovaného jako způsobilého ke splácení úvěru formou 12 měsíčních splátek po 4 951 Kč. 4. Z předložených listin má soud za prokázaný skutkový stav, který koresponduje s tvrzeními žalobkyně obsaženými v žalobě, když tyto skutečnosti vyplynuly ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, standardních informací o spotřebitelském úvěru, sazebníku poplatků a předpisu splátek, ze které soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému úvěr ve výši 35 000 Kč a to za poplatek ve výši 22 183,51 Kč dne 8. 2. 2019, zápůjční úroková sazba byla uvedena 12 % ročně, kdy žalovaný se zavázal celkovou dlužnou částku uhradit formou 12 měsíčních splátek po 4 951 Kč. Celková částka, kterou se žalovaný zavázal uhradit, byla ve výši 59 413,71 Kč. S ohledem na to, že soud shledává uzavřenou smlouvu jako absolutně neplatnou, viz.níže, soud se podrobněji nezabýval dalšími smluvními ujednáními v této smlouvě. Soud má taktéž za prokázané, že částka ve výši 35 000 Kč byla žalovanému poskytnuta a to tak, že částka 24 602,07 Kč mu byla zaslána na jeho účet (potvrzení o platbě) a částka 10 397,93 Kč byla použita na splacení stávajícího závazku žalovaného u právního předchůdce žalobkyně (ujednání ve smlouvě). Aktivní věcná legitimace žalobkyně byla prokázána smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 11. 10. 2021 s tím, že žalobkyně taktéž prokázala, že žalovaného o postoupení pohledávky písemně informovala (oznámení o postoupení pohledávky ze dne 27. 10. 2021 včetně podacího lístku ze dne 29. 10. 2021). Z předžalobní upomínky ze dne 3. 2. 2022 vyplynulo, že žalobkyně se domáhala plnění ze strany žalovaného před podáním žaloby. K prokázání úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně toliko označilo a soudu předložila výpis z účtu žalovaného a to za období květen roku 2018 a ledna 2019, ze kterého vyplynulo, že ze strany společnosti [právnická osoba] byla žalovanému měsíčně vyplácena částka 25 až 30 000 Kč měsíčně. 5. Podle ustanovení § 86 odst. 1,2 zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 6. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 7. V daném případě soud dospěl k závěru, že na předmětnou smlouvu je nutno nahlížet jako na absolutně neplatnou, kdy právní předchůdce žalobkyně nesplnil svoji povinnost dle ustanovení § 86 a následujících zákona o spotřebitelském úvěru řádně ověřit úvěruschopnost žalovaného hradit poskytnutý úvěr. V souvislosti s tímto soud poukazuje například na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Právní předchůdce žalobkyně nedostál povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti žalovaného jako spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, pokud žalovaného vyhodnotil jako osobu, která je schopná splácet částku 4 951 Kč měsíčně. Soud považuje za zcela nedostatečné, pokud právní předchůdce žalobkyně se pouze spokojil s předloženým výpisem z účtu, ze kterého vyplynuly příjmy žalovaného z jeho zaměstnání, aniž by se zabýval tím, jaké má žalovaný výdaje. Za této situace je zřejmé, že nelze dojít k závěru, že by právní předchůdce žalobkyně postupoval v souladu s ustanovením § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016, o čemž svědčí ostatně i skutečnost, že žalovaný řádně a včas úvěr nesplácel. Smlouva tak byla posouzena jako absolutně neplatné právní jednání a nárok žalobkyně byl posouzen pouze jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu ustanovení § 2991 občanského zákoníku. V řízení bylo prokázáno, že žalovanému byla poskytnuta jistina ve výši 35 000 Kč, kdy žalovaný v souvislosti s poskytnutím těchto peněžních prostředků uhradil toliko částku 6 714,34 Kč a částku 1 500 Kč. Soud tak vyhověl co do částky 26 785,66 Kč s tím, že žalobkyni přiznal i úrok z prodlení od data následujícího po uplynutí lhůty, která byla žalovanému po výzvě k úhradě stanovena tedy od 14. 11. 2021 kdy z podacího archu vyplynulo, že výzva k úhradě do 10-ti dnů byla zaslána dne 29. 10. 2021, domněnka dojití pak nastala 3. 11. 2021 v souladu s ust. § 573 obč. zák. dne, nejpozději do 13. 11. 2021 měl žalovaný plnit, pokud tak neučinil, dostal se od 14. 11. 2021 do prodlení (§ 1970 občanského zákoníku). 8. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů nepřiznal. Žalovaný byl ve věci převážně úspěšný (soud přihlížel i k požadovanému příslušenství kapitalizovanému ke dni vyhlášení rozsudku), nebylo však prokázáno, že by žalovanému nějaké náklady vznikly. 9. O lhůtě k plnění soud rozhodoval dle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř.