31 C 177/2023-37 — Okresní soud Plzeň-město

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu doručeným zdejšímu soudu dne [datum] se žalobkyně domáhá vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 125 649,35 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 125 649,35 Kč od [datum] do zaplacení, jakož i náhradu nákladů řízení. Žaloba je odůvodněna tím, že žalobkyně nabyla pohledávku za žalovaným na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne [datum] mezi společností [právnická osoba], se sídlem [adresa], [PSČ] [obec a číslo], [IČO] jako postupitelem a původním věřitelem a žalobkyní jako postupníkem a novým věřitelem. Původní věřitel uzavřel se žalovaným dne [datum] smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytl žalovanému úvěr ve výši 23 200 Kč, který měl být splacen nejpozději do [datum]. Žalovaný úvěr čerpal, avšak tento nevrátil. Žalobkyně se tak domáhá zaplacení částky 23 200 Kč a dále nesplaceného poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 102 449,35 Kč, který byl rovněž splatný dne [datum]. Původní věřitel uzavřel smlouvu o úvěru prostřednictvím své webové stránky [webová adresa], na který se žalovaný nejprve zaregistroval, po dokončení registrace zaslal žádost o poskytnutí konkrétního úvěru, když po prověření schopností žalovaného úvěr splácet, mu byl zaslán návrh konkrétní úvěrové smlouvy a následně úvěr ve výši 23 200 Kč dne [datum] poskytnut. Žalobkyně uvedla, že žalovaný byl lustrován ve veřejných databází ISIR, CEE,CRKI,BRKI, z informací dle těchto registrů byla vyhodnocena úvěruschopnost žalovaného a úvěr mu byl poskytnut. Pro případ, že by soud dospěl k závěru, že není možné přiznat žalobkyni její nárok z titulu smlouvy o úvěru, žalobkyně navrhla, aby byl nárok žalobkyně posouzen z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení, když na účet žalovaného č.ú. [bankovní účet] byla částka 23 200 Kč zaslána a z této žalovaný nevrátil ničeho. Žalovaný dlužnou částku neuhradil ani přes písemnou upomínku ze dne [datum]. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Žalobkyně při podání žaloby předložila soudu dostatek listinných důkazů, které mohly být podkladem pro rozhodnutí bez jednání dle ust. § 115a o. s. ř. Žalobkyně souhlasila s rozhodnutím věci bez nařízení jednání a žalovaný se k výzvě soudu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, nevyjádřil, soud tedy postupoval v souladu s ustanovením § 101 odst. 4 o. s. ř., jeho souhlas předpokládal, a ve věci jednání nenařizoval. 4. Soud ve věci provedl listinné důkazy a z nich má za prokázané, že mezi účastníky měla být dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě měl být žalovanému původním věřitelem společností [právnická osoba] poskytnut úvěr ve výši 23 200 Kč, který se žalovaný zavázal uhradit ve lhůtě do [datum], když úroková sazba nebyla mezi účastníky sjednána, spolu s poplatkem ve výši 102 449,35 Kč, tedy celkem částku 125 649,35Kč, RPSN byla stanovena ve výši 433,40 %. Z potvrzení předloženého žalobkyní, má soud za prokázané, že původní věřitel měl odeslat žalovanému částku 23 200 Kč. Z přípisu ze dne [datum] má soud za zjištěné, že původní věřitel vyrozuměl žalovaného o postoupení pohledávky na žalobkyni. Z výzvy ze dne [datum] má soud za zjištěné, že žalobkyně žalovaného o zaplacení dlužné částky upomínala. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum], ve spojení s přílohou [číslo] seznam postupovaných pohledávek, má soud za prokázané, že původní věřitel postoupil pohledávku za žalovaným na žalobkyni. Z potvrzení [právnická osoba] ze dne [datum] má soud za prokázané, že na účet žalovaného byla v listopadu 2019 připsána částka 23 200 Kč. 5. Po zhodnocení provedeného dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Z předložených listin není zřejmé, zda mezi původními účastníky byla uzavřena smlouva a jakého obsahu. Zjištěno bylo pouze to, že žalovaný poskytl původnímu věřiteli své osobní údaje a dále, že původní věřitel vyhotovil formulář smlouvy, ovšem není zřejmé, zda a jak ji žalovaný akceptoval. Vůbec není zřejmé, zda mezi původními účastníky byla uzavřena smlouva a jakého obsahu, zjištěno bylo pouze to, že žalovaný poskytl původnímu věřiteli své osobní údaje a dále že původní věřitel vyhotovil formulář smlouvy. Vůbec není zřejmé, zda a jak původní věřitel ověřil a posoudil úvěruschopnost žalovaného dle ust. § 86 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 1. 12. 2016, kdy žalobkyně pouze tvrdila, že nahlédla do veřejně dostupných registrů a žádné jiné důkazy k prokázání prověření úvěruschopnosti žalovaného nedisponuje. S ohledem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, publikovaný v Právních rozhledech [číslo] na s. 757, při absenci tvrzení a důkazů na straně žalobkyně soud vychází z toho, že původní věřitel uvedenou povinnost nesplnil a na smlouvu o úvěru tak dopadá sankce absolutní neplatnosti (k otázce absolutní neplatnosti srov. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne [datum] ve věci C [číslo] OPR-Finance). V daném případě tak není zjištěno, zda byla mezi původními účastníky uzavřena smlouva, je ovšem zřejmé, že původní věřitel poukázal na účet žalovaného částku 23 200 Kč, z níž žalovaný nevrátil ničeho, tedy o částku 23 200 Kč se žalovaný bezdůvodně obohatil ve smyslu ust. § 2991 občanského zákoníku, a je povinen částku takto získaného plnění vrátit. Protože se žalovaný dostal do prodlení, podle ust. § 1970 občanského zákoníku je dále povinen zaplatit žalobkyni úrok z prodlení v sazbě dle ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. a to od [datum], když v řízení bylo prokázáno, že žalobkyně vyzývala žalovaného k jejímu zaplacení výzvou ze dne [datum] Počátek prodlení žalovaného stanovený žalobkyní není v rozporu s provedeným dokazováním. Žalobkyně je věřitelem pohledávky na základě jejího postoupení dle ust. § 1879 občanského zákoníku. V tomto rozsahu soud žalobě vyhověl, byť z jiného právního důvodu, ve zbývajícím rozsahu je žaloba nedůvodná, soud ji proto částečně zamítl. 6. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř., a podle poměru úspěchu a neúspěchu ve věci, když to byl žalovaný, kdo by měl právo na náhradu nákladů řízení, avšak z obsahu spisu soud nemá za prokázané, že by žalovanému náklady řízení vznikly. Soud proto rozhodl tak, že nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků. 7. O lhůtách a způsobu splnění veškerých povinností z tohoto rozsudku soud rozhodoval podle § 160 odst. 1 o. s. ř. a stanovil pro splnění povinnosti třídenní lhůtu, když neshledal důvody pro jiný postup.