25 C 358/2023 — Okresní soud Plzeň-město

1. Žalobkyně se domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí částku 10 800 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 10 800 Kč od 27. 2. 2023 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně, společností , právnická osoba, , dne 20. 6. 2014 smlouvu o úvěru, na jejímž základě mu právní předchůdce žalobkyně poskytl peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč, jež žalovaný převzal v hotovosti, což potvrdil své podpisem smlouvy. Poskytnutý úvěr se žalovaný zavázal vrátit spolu s poplatkem ve výši 14 400 Kč, představující úroky ve výši 20 % z jistiny, tj. částku 4 000 Kč, úplaty ve výši 9 800 Kč a administrativního poplatku ve výši 600 Kč ve 13 měsíčních splátkách po 2 600 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na den 15. 7. 2015. Žalovaný své smluvní povinnosti nedostál, když neuhradil 4. splátku, splatnou dne 19. 10. 2014. Zaplatil na svůj závazek částku 600 Kč (administrativní poplatek) a 8 600 Kč. Tato částka v celkové výši 9 200 Kč byla započtena na jistinu. Dnem splatnosti poslední splátky (15. 7. 2015) nastala splatnost celého úvěru. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 19. 1. 2016 se stala věřitelem uvedené pohledávky společnost , právnická osoba, . Na základě projektu fúze sloučením došlo k fúzi zanikající společnosti , právnická osoba, . do nástupnické společnosti , právnická osoba, . Ani přes výzvu žalovaný dlužnou částku nezaplatil.2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. Listiny mu byly doručovány v souladu s ust. § 45 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) na adresu zapsanou v registru obyvatel. Podle § 115a o. s. ř. ve spojení s § 101 odst. 4 o. s. ř. soud ve věci nenařizoval jednání a rozhodl na základě předložených listinných důkazů.3. Z listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav. Žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně, společností , právnická osoba, , dne 20. 6. 2014 smlouvu o úvěru, v níž se původní věřitel zavázal žalovanému poskytnout úvěr ve výši 20 000 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit spolu s poplatkem ve výši 14 400 Kč (celkem 34 400 Kč) v pravidelných 13 měsíčních splátkách po 2 600 Kč. Výše výpůjční úrokové sazby činila 20 % z jistiny (citovaná smlouva, předpis splátek). Z tvrzení žalobkyně, proti nimž žalovaný žádným způsobem nebrojil, vyplynulo, že žalovaný celkem uhradil částku 9 200 Kč. Tato skutečnost vyplývá i z listiny nazvané zpráva klienta. Pohledávka za žalovaným byla společností , právnická osoba, postoupena společnosti , právnická osoba, . (smlouva o postoupení pohledávek ze dne 19. 1. 2016 včetně seznamu postupovaných pohledávek), přičemž z důvodu fúze sloučením se nástupkyní stala žalobkyně. K úhradě dlužné částky byl žalovaný vyzván dopisem zástupce žalobkyně ze dne 24. 2. 2023, který byl odesílán dne 27. 2. 2023 (předžalobní upomínka z uvedeného dne včetně podacího lístku). V řízení nebylo zjištěno, že by žalovaný svůj závazek vůči žalobkyni splnil.4. Podle ust. § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“) neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.5. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.6. Podle ust. § 2991 odst. 1, 2 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.7. Po právním zhodnocení soud dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně se žalovaným uzavřeli ve smyslu ust. § 2395 a násl. o.z. smlouvu o úvěru. Žalobkyně se stala v souladu s ust. § 1879 o.z. věřitelem pohledávky na základě smlouvy o postoupení pohledávek. Soud s ohledem na nově ustálenou judikaturu vyšších soudů přehodnotil své dosavadní stanovisko a při hodnocení platnosti této smlouvy přihlédl k výše citovaným zákonným ustanovením ve spojení se ustálenými judikaturními závěry. Podle ust. § 580 o.z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, k neplatnosti takového právního jednání soud přihlédne i bez návrhu (§ 588 o.z.). Pod sankcí absolutní neplatnosti je třeba posoudit i smlouvu, při jejímž uzavření někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany, když majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru. Takové jednání vykazuje znaky lichvy, jež nemůže požívat právní ochrany. Soud nepřehlédl, že žalovaný měl kromě poskytnutých peněžních prostředků ve výši 20 000 Kč vrátit za 13 měsíců rovněž i poplatek za poskytnutí úvěru v celkové výši 14 400 Kč. Ve své podstatě se jedná o odměnu za půjčení peněz, tedy úrok, což koresponduje s roční úrokovou sazbou ve výši 66,5 %. Tato částka je v hrubém nepoměru k výši poskytnuté jistiny a době splácení.8. Obdobnou problematikou se zabýval i Krajský soud v Plzni např. v rozsudku ze dne 9. 10. 2018 č.j. 64 Co 247/2018, vycházeje přitom z ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR (viz níže). I v posuzované věci lze aplikovat judikaturní závěry, jež byly vysloveny při hodnocení smluv uzavřených za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „občanský zákoník“), a to i s přihlédnutím k zákonu o spotřebitelských úvěrech č. 257/2016 Sb., který na posuzovanou smlouvu rovněž dopadá, podle nichž případná neplatnost ujednání o úrocích (jejich výši) ve smlouvě o úvěru nezpůsobuje sama o sobě neplatnost smlouvy o úvěru jako celku (např. rozhodnutí NS ČR sp. zn. 29 Cdo 4498/2007 nebo 32 Cdo 3516/2009). Podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru je dle § 2395 o. z. vedle závazku úvěrujícího poskytnout úvěrovanému na jeho požádání v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a závazku úvěrovaného poskytnuté peněžní prostředky vrátit, i povinnost úvěrovaného zaplatit úroky. Úrok je odměnou úvěrujícího za poskytnutí peněžních prostředků. Bez sjednání této povinnosti se nejedná o smlouvu o úvěru. Sjednání výše úroků sice není podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru, avšak pokud by strany výši úroků nesjednaly, úvěrovaný je povinen platit úroky určené podle ust. § 1802 o. z. Právní předchůdce žalobkyně je podnikatelem, předmět jeho podnikání zahrnuje i poskytování úvěrů (včetně spotřebitelských), žalovaný nepochybně věděl, že sjednává tuto smlouvu s podnikatelem v rámci jeho podnikatelské činnosti. Závěr, že při neplatném sjednání výše úroků nemá úvěrovaný povinnost platit žádné úroky, neboť by se nejednalo o úvěr, by byl zcela v rozporu s vůlí smluvních stran, kterou projevily uzavřením posuzované smlouvy. Podmínce v případě neplatného ujednání o výši úroku, aby se úrok stanovil postupem podle ust. § 577 o. z. (§ 1802 o. z.), tj. ve výši úroku požadovaných obvykle za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka (úvěrovaného) v době uzavření smlouvy a požadavku na zaplacení úroku z úvěru, by nebylo možno zcela nevyhovět. V posuzované věci se žalovaný zavázal k placení úroku v roční výši 66,5 % (za 13 měsíců v částce 14 400 Kč). Danou výši však soud prvního stupně považuje za nepřiměřeně vysokou. Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 236/2005 vyslovil názor, podle něhož s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu včetně vyšší míry rizikovosti poskytovaného úvěr nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem obvyklé úrokové míry peněžních ústavů. Obvyklá míra úvěrů poskytovaných domácnostem však dle údajů zveřejňovaných ČNB na jejich internetových stránkách činila ke dni uzavření úvěrové smlouvy 14,07 % ročně, tuto sazbu úrok sjednaný mezi účastníky zcela zásadním způsobem převyšuje. Při hodnocení souladu smlouvy, z níž má vzniknout závazek k placení takto (extrémně) vysokého úvěru, s dobrými mravy, je nutno přihlédnout i k okolnostem, za kterých byla uzavřena a k jejímu dalšímu obsahu. Smlouva byla uzavřena adhézním způsobem, žalovaný akceptoval formulářovou dokumentaci vypracovanou právním předchůdcem žalobkyně, jíž obsah nemohl reálně nijak ovlivnit. Při respektování zásady smluvní volnosti a autonomie vůle, na níž je soukromé právo postaveno, nelze akceptovat takový obsah smlouvy, který je v rozporu s obecnou představou spravedlivého uspořádání vzájemných práv a povinností a vytváří jejich zřejmou nerovnováhu k tíži strany, která je při uzavírání smlouvy v objektivně slabším postavení a které i soukromé právo poskytuje zvýšenou právní ochranu. Smlouvu s takovým obsahem je nutné považovat za absolutně neplatnou, příčící se dobrým mravům, a to včetně ujednání o smluvní pokutě.9. Krajský soud v Plzni opakovaně dospěl k závěru, že úvěrové smlouvy za ob