17 C 248/2025-59 — Okresní soud Plzeň-město

1. Žalobkyně se po žalovaném u zdejšího soudu domáhala zaplacení částky 14 760 Kč s příslušenstvím, a to s odůvodněním, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně (společností , právnická osoba, ) a žalovaným byla dne 12. 12. 2023 prostřednictvím elektronických prostředků uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 12 000 Kč. Žalovaný však poskytnutý úvěr nevrátil a nezaplatil ani sjednaný úrok ve výši 2 760 Kč ke dni splatnosti. Žalovanému byla zaslána dne 18. 7. 2024 předžalobní upomínka, ten však na ni nereagoval.2. Žalovaný se k věci i přes výzvu soudu nevyjádřil. Rozhodnuto bylo bez jednání, jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů, a to podle § 115a o. s. ř. ve spojení s ust. § 101 odst. 4 o. s. ř.3. Ze smlouvy o úvěru , hodnota, bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 12. 12. 2023 smlouvu o úvěru, na jejímž základě se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému na bankovní účet , č. účtu, částku ve výši 12 000 Kč. Žalovaný se zavázal žalobkyni vrátit poskytnuté peněžní prostředky do 11. 1. 2024 spolu se smluveným úrokem, celkem částku 14 760 Kč.4. Z výpisu z účtu právní předchůdkyně žalobkyně u , právnická osoba, soud zjistil, že žalobkyně dne 12. 12. 2023 poukázala na bankovní účet , č. účtu, částku ve výši 12 000 Kč pod , var. symbol, . Variabilní symbol platby odpovídá číslu úvěrové smlouvy a bankovní účet je účtem, který uvedl žalovaný ve smlouvě o úvěru. Z potvrzení , právnická osoba, . soud zjistil, že bankovní účet, na který byla částka 12 000 Kč vyplacena je účtem žalovaného, který k němu měl v rozhodné době výlučné dispoziční oprávnění.5. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 6. 12. 2023 a z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 18. 7. 2024, bylo zjištěno, že pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni a že žalovaný byl o tomto informován.6. Z předžalobní výzvy ze dne 18. 7. 2024 a z podacího lístku ze stejného dne bylo zjištěno, že žalovaný byl vyzván k úhradě dluhu do tří dnů.7. Žalobkyně soudu i přes jeho výzvu nepředložila důkazy, z kterých by mohl soud usuzovat, že právní předchůdce žalobkyně posoudil s odbornou péčí úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy o úvěru. V tomto směru žalobkyně k výzvě soudu pouze doplnila, že právní předchůdkyně postupovala v souladu se svými obchodními podmínkami, kdy žalovaný dal souhlas k jeho vyhledání v různých registrech, ale kromě obchodních podmínek žalovaná žádné důkazy k prokázání postupu souladného s ust. § 86 z. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru neoznačila, resp. uvedla, že těmto důkazy nedisponuje.8. Žalovaný zůstal v řízení zcela pasivní a netvrdil žádné skutečnosti.9. Na základě skutkových zjištění dospěl soud k následujícímu právnímu hodnocení věci. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Není pochyb o tom, že žalovaný vstupoval do vztahu s právní předchůdkyní žalobkyně v pozici spotřebitele.10. Podle § 86 odst. 1, odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 31. 12. 2023 poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.11. Dle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.12. V případě porušení povinnosti úvěrujícího dostatečně zkoumat úvěruschopnost spotřebitele před poskytnutím úvěru je smlouva o úvěru uzavřená v režimu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru neplatná absolutně, soud k této neplatnosti přihlíží i bez návrhu. V tomto směru žalobkyně sice uvedla určitá tvrzení o tom, že její právní předchůdkyně úvěruschopnost řádně posoudila, ale neposkytla k těmto tvrzením jediný důkaz. Žalobkyně tak neprokázala, že skutečně a případně jak konkrétně ověřovala výdělkové poměry žalovaného, zda měl či má žalovaný dluhy, exekuci či případně vystupuje jako dlužník v insolvenčním řízení, jaké má příjmy a výdaje apod.13. Vzhledem k výše uvedenému soud nemohl dojít k jinému závěru, než posoudit předmětnou úvěrovou smlouvu jako absolutně neplatnou a vypořádat vztah mezi účastníky řízení pouze za použití ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru.14. Právní předchůdkyně žalobkyně žalované poskytla částku 12 000 Kč, přičemž jí ani žalobkyni dosud žalovaný nevrátil ničeho. V daném případě se žalovaný na úkor žalobkyně, na kterou byla pohledávka postoupena, co do částky 12 000 Kč bezdůvodně obohatil a je povinen plnění v rozsahu bezdůvodného obohacení, tedy částku 12 000 Kč představující nesplacenou jistinu, vrátit. S ohledem na pasivitu žalovaného v řízení nemohl soud využít ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru a stanovit lhůtu k vrácení částky v době jiné, než-li v době tří dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o.s.ř.), neboť soudu nejsou známy (majetkové) možnosti žalovaného.15. Splatnost dluhu je dána výzvou věřitele ve smyslu ust. § 1958 odst. 2 o. z. Vedle práva na zaplacení jistiny vznikl žalobkyni dle ust. § 1968 o. z. ve spojení s § 1970 o. z. a nařízením vlády č. 351/2013 Sb., též nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení. Zákonný úrok z prodlení byl žalobkyni přiznán od 27. 7. 2024. V případech bezdůvodného obohacení je pro určení splatnosti vydat bezdůvodné obohacení rozhodné doručení výzvy k vydání bezdůvodného obohacení, popř. uplynutí lhůty, která je v této výzvě uvedena (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32Cdo 4179/2007). Žalobkyně soudu doložila odeslání (doručení) výzvy ze dne 18. 7. 2024 s určením data splatnosti do 3 dnů. Výzva byla žalovanému za užití ust. § 573 o. z. doručena dne 23. 7. 2024 a ode dne uplynutí 3 dnů, tedy od 27. 7. 2024, je žalovaný v prodlení.16. V ostatních částech musela být žaloba zamítnuta, neboť žalobkyni kromě nároku na vydání bezdůvodného obohacení nesvědčí právo na úhradu jakékoliv neplatně smluvené částky.17. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož žalobkyni náleží náklady řízení podle míry jejího úspěchu ve sporu. V případě plného úspěchu by byly náklady řízení tvořeny odměnou advokáta určenou dle vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu ve znění účinném do 31. 12. 2024, a to za tři úkony právní služby po 300 Kč (výzva k plnění, příprava a převzetí věci, sepis žaloby) v souladu s § 14b odst. 1 a 4 advokátního tarifu, náhradou hotových výdajů advokáta za tři zmíněné úkony právní služby po 100 Kč podle § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu, DPH ve výši 21 % z obou zmíněných částek a zaplaceným soudním poplatkem 800 Kč, celkem 2 252 Kč. Jelikož úspěch žalobkyně představuje v dané věci 81,30 % a má tak právo na náhradu nákladů v rozsahu 62,60 % (81,30 %-18,70 %), je jí žalovaný povinen uhradit 1 410 Kč. Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. je žalovaný povinen náklady zaplatit k rukám právního zástupce žalobkyně.