21 C 165/2025-51 — Okresní soud Plzeň-město

1. Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu dne 10. 3. 2025 domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí částku ve výši 26 768,22 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že mezi právním předchůdcem žalobkyně společností , právnická osoba, ., IČO , IČO, a žalovaným byla dne 2. 8. 2018 uzavřena smlouva o úvěru č. , hodnota, , na základě které byly žalovanému v den uzavření smlouvy poskytnuty finanční prostředky ve výši 20 000 Kč v hotovosti. V souvislosti s poskytnutím úvěru se žalovaný zavázal uhradit taktéž částku ve výši 1 925 Kč představující úrok za půjčené peněžní prostředky, dále částku 9 800Kč za poskytnutí úvěru a dále odměnu za administrativní zpracování úvěru ve výši 1 859 Kč a náklady za hotovostní inkaso splátek ve výši 3 600 Kč. Celkovou částku úvěru ve výši 37 184 Kč se žalovaný zavázal uhradit v hotovosti v 14měsíčních splátkách po 2 656 Kč. Žalovaný však splátky řádně a včas nehradil. Právnímu předchůdci žalobkyně tak vzniklo právo na uhrazení celé zbývající dosud neuhrazené části celkové dlužné částky, která činila na dlužné jistině částku 9 260 Kč a na poplatku částku 7 159,75 Kč. Mezi týmiž subjekty byla dne 1. 7. 2018 uzavřena smlouva o úvěru č. , hodnota, , na základě které byly žalovanému v den uzavření smlouvy poskytnuty finanční prostředky ve výši 15 000 Kč v hotovosti. V souvislosti s poskytnutím úvěru se žalovaný zavázal uhradit taktéž částku ve výši 1 444 Kč představující úrok za půjčené peněžní prostředky, dále částku 7 650Kč za poskytnutí úvěru a dále odměnu za administrativní zpracování úvěru ve výši 1 394 Kč a náklady za hotovostní inkaso splátek ve výši 2 700 Kč. Celkovou částku úvěru ve výši 27 888 Kč se žalovaný zavázal uhradit v hotovosti v 14měsíčních splátkách po 1 992 Kč. Žalovaný však splátky řádně a včas nehradil. Právnímu předchůdci žalobkyně tak vzniklo právo na uhrazení celé zbývající dosud neuhrazené části celkové dlužné částky, která činila na dlužné jistině částku 5 871,14 Kč a na poplatku částku 4 476,61 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 14. 10. 2024 byla pohledávka postoupena žalobkyni, o čemž byla žalovaný informován.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Soud v této věci postupoval v souladu s ustanovením § 115a občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) a k projednání věci samé nenařídil jednání, neboť tuto bylo možné rozhodnout jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů a tato s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasila již v podaném návrhu. Žalovaný se v rámci lhůty stanovené soudem ve výzvě doručené mu do vlastních rukou v tomto směru nevyjádřil, ačkoliv byl poučen o tom, že pokud tak neučiní, soud bude předpokládat, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí (ustanovení § 101 odst. 4 o. s. ř.)4. Po provedeném dokazování má soud za prokázaný následující skutkový stav. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla uzavřena dne 2. 8. 2018 uzavřena smlouva o úvěru č. , hodnota, , na základě které byly žalovanému v den uzavření smlouvy poskytnuty finanční prostředky ve výši 20 000 Kč v hotovosti. Žalovaný se v souvislosti s poskytnutým úvěrem zavázal uhradit poplatek ve výši 17 184Kč, úvěr měl být splacen ve formě 14měsíčních splátkách po 2 656 Kč. Nedílnou součástí smlouvy byly smluvní podmínky uvedené na zadní straně formuláře. V těchto byla v případě sjednání úhrady formou 43 splátek sjednána výpůjční úroková sazba ve výši 15 % ročně. A stanovena RPSN pro tuto variantu splátek ve výši 272,44 %. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla uzavřena dne 1. 7. 2018 uzavřena smlouva o úvěru č. , hodnota, , na základě které byly žalovanému v den uzavření smlouvy poskytnuty finanční prostředky ve výši 15 000 Kč v hotovosti. Žalovaný se v souvislosti s poskytnutým úvěrem zavázal uhradit poplatek ve výši 12 888Kč, úvěr měl být splacen ve formě 14měsíčních splátkách po 1 992 Kč. Nedílnou součástí smlouvy byly smluvní podmínky uvedené na zadní straně formuláře. V těchto byla v případě sjednání úhrady formou 43 splátek sjednána výpůjční úroková sazba ve výši 15 % ročně. A stanovena RPSN pro tuto variantu splátek ve výši 272,44 %. Ze smlouvy o postoupení pohledávek a z oznámení o postoupení pohledávky soud zjistil, že pohledávka byla postoupena žalobkyni, o čemž byl žalovaný informován oznámením. Z předžalobní upomínky soud zjistil, že žalovaný byl vyzýván k úhradě dlužné částky. Z tvrzení žalobkyně má soud za prokázané, že žalovaný v souvislosti s poskytnutým úvěrem uhradil celkem v případě toho prvního částku ve výši 20 763 Kč a v případě toho druhého částku17 540,24Kč.5. Po zhodnocení shora uvedených skutkových zjištění dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná, a to ani z části, neboť shledal shora uvedenou smlouvu o úvěru za absolutně neplatnou. Závěr o její neplatnosti soud dovozuje z ujednání o výši úroků, kdy žalovaný měl vedle poskytnuté jistiny ve výši 20 000 Kč (15 000Kč v druhém případě) uhradit dále částku 17 184 Kč (12 888Kč v druhém případě), označenou jako poplatek. Tento je sice ve smlouvě rozdělen na části (poplatek za úrok, za poskytnutí úvěru, administrativní činnost a hotovostní inkaso), nic to ale nemění na tom, že poplatek tak představuje skrytý úrok a nikoli platbu za služby, i když toto zdání se snažil navodit právní předchůdce žalobkyně. Takto požadovaný nárok zastírá další úročení peněz vedle již sjednaných úroků a slouží toliko pouze ke generování dalšího zisku, neboť zjevně nekryje individuálně finančně náročnější či rizikovější obchody. Kdy zde nutno říci, že toto je také patrné z té skutečnosti, že ač žalovaný neuhradil část splátek, poplatek za hotovostní inkaso je žalobkyní požadován v celé výši, tedy i za inkaso splátek, které vůbec neproběhlo a právní předchůdce žalobkyně, tak s těmito neměl vůbec žádné náklady. S ohledem na shora uvedené skutečnosti tak soud považuje celý nárok z titulu poplatku jako ujednání o úrocích. Toto však ve svém součtu vyjádřeném v procentech v porovnání s jistinou představuje úrok ve výši 73,6 % a jedná se tak dle ustanovení § 588 občanského zákoníku (dále jen o. z.) o ujednání neplatné pro zjevný rozpor s dobrými mravy, když při přepočtu na roční sazbu úroku se jedná jen dle smlouvy o 272,44 %. Soud v souvislosti s tímto odkazuje na závěry Nejvyššího soudu uvedené v rozhodnutí pod sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, kdy s poukazem na citované rozhodnutí lze dovodit, že za přiměřený úrok by bylo možno ještě považovat úrok v sazbě, která by nepřevyšovala trojnásobek obvyklého úroku poskytovaného bankami, pokud by zde neexistovaly jiné mimořádné okolnosti v době uzavření smlouvy o zápůjčce. Soud zjišťoval průměrnou výši úrokových sazeb v korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v České republice v témže období, kdy bylo zjištěno, že tato sazba v roce 2018 činila cca 12 % ročně. Soud v daném případě nezjistil žádné mimořádné okolnosti, pro které by bylo možné takto vysokou sazbu úroků akceptovat. Ujednání o úrocích pak nelze oddělit od ostatního obsahu smlouvy, neboť právní předchůdce žalobkyně by zcela jistě úvěr bez ujednání o úrocích neposkytl, kdy se navíc jednalo o adhezní smlouvu (formulářovou), která neumožňuje, aby byla jakýmkoli způsobem měněna na základě dohody stran oproti již předvyplněnému formuláři. Vzhledem k výše uvedenému, kdy je nemravná převážná část ujednání smlouvy, je nutno jako na nemravnou nahlížet na smlouvu jako celek. Ostatně ke stejnému závěru dospěl opakovaně i Krajský soud v Plzni (viz například rozsudek tohoto ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. 25 Co 183/2017).6. S ohledem na shora uvedené by tak měla žalobkyně právo na vrácení půjčené jistiny s přihlédnutím, k již uhrazeným platbám. Z hlediska právního posouzení by se jednalo o bezdůvodné obohacení ve smyslu ustanovení § 2291 odst. 2 občanského zákoníku, když dle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku platí, že kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Žalovaný se tak poskytnutím peněžité hotovosti obohatil o částku 20 000 Kč a 15 000Kč. Po provedeném dokazování vyplynulo, že žalovaný před postoupením pohledávky uhradil částku 20 763,5Kč na první úvěr, a částku 17 540,24 Kč na ten druhý. Je tak zřejmé, že žalobkyni již uhradil vše, co měl. Proto soudu s ohledem na shora uvedené závěry nezbylo než žalobu jako nedůvodnou zamítnout (dluh žalovaného byl již zaplacen).7. Výrok II. tohoto rozsudku o náhradě nákladů řízení vychází z ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., podle něhož by měl v řízení zcela úspěšný žalovaný právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Ze spisu však nevyplynulo, že by v průběhu řízení žalovanému vůbec nějaké náklady vznikly, proto soud rozhodl tak, jak je výše uvedeno a žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.