13 C 51/2026-55 — Okresní soud Plzeň-město

1. Žalobou podanou dne 16. 1. 2026 se žalobkyně domáhá vydání rozhodnutí, kterým by tím byla žalované uložena povinnost zaplatit jí částku 16 636 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení, a to z titulu nesplaceného spotřebitelského úvěru poskytnutého žalobkyní žalované. žalobkyně a žalovaná uzavřeli dne 19.4.2023 Smlouvu o spotřebitelském úvěru CKL č. , hodnota, , na základě které se žalobkyně zavázala žalované poskytnout úvěr a žalovaná se zavázala úvěr splácet v pravidelných měsíčních splátkách. Žalovaná své povinnosti ze smlouvy porušila, když uhradila toliko 24 147 Kč. Žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky ve lhůtě 30 dnů. Jelikož žalovaná přes tuto výzvu neuhradila svůj dluh, rozhodla se žalobkyně v souladu se smlouvou přistoupit k odstoupení od smlouvy dopisem. V souladu s částí 3 odst. 8 smlouvy je odstoupení doručeno nejpozději uplynutím 10 kalendářních dnů ode dne odeslání zásilky. Žalobkyně považuje pohledávku za splatnou ke dni 16.1.2025. Žalovaná po odstoupení od smlouvy neuhradila ničeho. Žalovaná je tak dle smlouvy povinna zaplatit žalobkyni částku 17 590 Kč, sestávající z jistiny ve výši 13 986 Kč, smluvních poplatků ve výši 2 100 Kč, pojistného ve výši 550 Kč, smluvního úroku z jistiny ve výši 954 Kč a úrok z prodlení.2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Žalované byly listiny v tomto řízení řádně doručovány na základě tzv. fikce doručení v souladu s ustanovením § 45 a n. o. s. ř. na adresu místa skutečnéhjo pobytu žalované.3. Podle ustanovení § 115a o. s. ř. soud ve věci nenařizoval jednání a rozhodl na základě předložených listinných důkazů, ze kterých vyplývají skutečnosti, které zcela korespondují se skutkovými tvrzeními obsaženými v žalobě., právnická osoba, případě smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou se soud z úřední povinnosti v souladu se zněním § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru zabýval otázkou, zda žalobkyně coby poskytovatel úvěru posoudila dostatečným způsobem úvěruschopnost žalované coby spotřebitele. Z provedených listinných důkazů, bylo prokázáno, že žalobkyně zjistila majetkové poměry žalované, když z výpisu z účtu žalované bylo prokázáno, že v měsících únoru a březnu roku 2023, tedy v měsících předcházejících uzavření smlouvy o úvěru dosahovala žalovaná příjmu ze závislé činnosti ve výši 17 628 respektive 13 627 Kč. Splátka úvěru tak představovala 10,73 % průměrného měsíčního příjmu žalované. Z výpisu z účtu žalované za měsíce únor a březen roku 2023 nevyplývá, že by žalovaná měla nějaké mimořádné pravidelné měsíční výdaje, které by jí neumožňovaly splátku úvěru hradit. Při právním hodnocení otázky splnění povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele v souladu s právní úpravou obsaženou v § 86 z. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru pak soud vycházel z aktuální judikatury Nejvyššího soudu obsažené v rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 1819/2023 ze dne 27. 9. 2023, podle něhož smlouvu o spotřebitelském úvěru nelze považovat za neplatnou jen proto, že nebyla řádně posouzena úvěruschopnosti spotřebitele; musí být postaveno najisto, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet (respektive, že mu úvěr neměl být poskytnut). V souladu s citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu posuzuje poskytovatel úvěru schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Za určitých okolností může zohlednit i hodnotu spotřebitelova majetku. Rozdíl mezi příjmy a mandatorními výdaji žalované byl žalobkyní zjištěn ve výši 10 627 Kč. S odkazem na shora citovanou judikaturu tak z provedeného dokazování vyplývá, že žalobkyně měla informace odůvodňující závěr, že je žalovaná schopna splátky úvěru hradit, přičemž soud vzal v úvahu i skutečnost, že žalovaná po určitou dobu úvěr hradila, takže na straně žalující nebyly důvodné pochybnosti o schopnosti žalované spotřebitelský úvěr splácet, z čehož soud dovodil, že své povinnosti podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb. žalobkyně dostála.5. Ze smlouvy č. , hodnota, ze dne 19.4.2023 a výpisu z účtu žalobkyně bylo prokázáno, že žalovaná čerpala od žalobkyně na úvěr dne 24.4.2023 částku ve výši 30 000 Kč. Dle žalobních tvrzení žalovaná uhradila žalobkyni částku ve výši 24 147 Kč. Úrok za poskytnutí úvěru byl sjednán ve výši 22,68 % ročně, což je úrok sice vyšší, než byl obvyklý v době uzavření smlouvy, ale jeho výše nezakládá absolutní neplatnost smlouvy podle § 588 občanského zákoníku a žalovaná v řízení nenamítala relativní neplatnost smlouvy o úvěru pro rozpor s dobrými mravy. Žalovaná pro svou pasivitu v řízení netvrdila ani neprokazovala, že by uhradila na předmětný úvěr vyšší částku, než jakou tvrdila žalobkyně. Ze smlouvy vyplývají i nároky na úhradu plateb za služby žalobkyně popsané v podané žalobě, nárok na zaplacení nákladů účelně vynaložených v souvislosti s prodlením žalované se splácením úvěru, jejichž výše není sjednána v rozporu s § 122, z.č. 257/2016 Sb. Soud proto výrokem pod bodem I. žalobě vyhověl v celém jejím rozsahu. Protože se žalovaná dostala do prodlení s plněním svého peněžitého závazku, má žalobkyně dále právo i na zaplacení úroku z prodlení, a to ve smyslu ustanovení § 1970 občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014, jehož výše je určena v souladu s ustanovením § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Lhůta k plnění byla stanovena jako třídenní v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.6. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy žalobkyně byla v řízení úspěšná v celém rozsahu. Žalobkyně tedy má vůči žalovanému právo na plnou náhradu nákladů účelně vynaložených v tomto řízení. Náklady řízení žalobkyně pak sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 000 Kč, čtyř úkonů právní služby po 1 780 Kč (tj. 7 120 Kč) dle § 7 ve spojení s § 11 vyhlášky č. 177/1996 Sb., za přípravu a převzetí zastoupení, sepis žaloby, doplnění žaloby a zaslání kvalifikované výzvy k plnění, čtyř režijních paušálů po 450 Kč dle § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a 21% DPH ve smyslu ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 1 873,20 Kč. Celkem tak náklady řízení žalobce představuje částka 11 793,20 Kč. Lhůta pro zaplacení náhrady nákladů řízení byla stanovena ve smyslu ustanovení § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.