14 C 308/2025-50 — Okresní soud Plzeň-město

1. Žalobkyně se žalobou podanou u Obvodního soudu pro , adresa, dne 24. 4. 2025 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí částku 26 500 Kč spolu s částkou 1 540 Kč odpovídající nákladům spojeným s uplatněním pohledávky, a rovněž příslušenství v podobě zákonného úroku z prodlení. Žalobu odůvodnila tím, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena dne 14. 12. 2023 smlouva o zápůjčce, na základě které byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč na jeho účet č. ú. , č. účtu, téhož dne. Dne 17. 12. 2023 uzavřel žalovaný s žalobkyní žádost o navýšení půjčky o 10 000 Kč, které byly žalovanému zaslány na jeho účet dne 18. 12. 2023. Žalovaný se zavázal za poskytnutí zápůjčky uhradit poplatek ve výši 6 500 Kč s tím, že jistina a poplatek byly splatné ke dni 13. 1. 2024. Žalobkyně tak požadovala po žalovaném zaplacení částky 20 000 Kč představující poskytnuté peněžní prostředky a poplatek za poskytnutí zápůjčky 6 500 Kč, a dále částku 1 540 Kč představující účelně vynaložené náklady v souvislosti s prodlením žalovaného. Žalovaný na svůj dluh uhradil 11 000 Kč.2. Usnesením Obvodního soudu pro , adresa, ze dne 4. 9. 2025 č.j. , spisová značka, byla věc postoupena Okresnímu soudu , adresa, -město jako soudu místně příslušnému.3. Žalovaný se k žalobě vyjádřil podáním ze dne 1. 7. 2025 (odpor proti elektronickému platební rozkazu, který byl ve věci původně vydán), v němž uvedl, že se pokoušel s žalobkyní domluvit splátkový kalendář, leč bezúspěšně. Požádal o možnost splátek ve výši 2 000 Kč až 2 200 Kč, a to s ohledem na svou tíživou finanční situaci. Dále žalovaný v podání ze dne 13. 1. 2026 soudu sdělil, že od žalobkyně si půjčil částku 20 000 Kč, přičemž 11 000 Kč již uhradil. Aktuálně po něm však žalobkyně požaduje více než 26 000 Kč plus úrok od roku 2024, což mu připadá neadekvátní a nehorázné. Z tohoto důvodu žádá soud o posouzení a vystavení splátkového kalendáře.4. Soud v dané věci nařídil ústní jednání, z něhož se jak žalobkyně, tak i žalovaný včas omluvili. Soud proto projednal věc v jejich nepřítomnosti v souladu s ust. § 101 odst. 3 o.s.ř., neboť věc bylo možné rozhodnout jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů.5. Na základě předložených listinných důkazů má soud v tomto sporu za zjištěné, že žalovaný uzavřel dne 14. 12. 2023 s žalobkyní smlouvu, na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta částka 10 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal zaplatit spolu s poplatkem za poskytnutí půjčky ve výši 3 250 Kč do 13. 1. 2024. Úrok byl ve smlouvě sjednán ve výši 0 %, roční procentní sazba nákladů činila 740 %. Dne 17. 12. 2023 poté strany uzavřely dodatek k této smlouvě, na jehož základě byly žalovanému zapůjčeny další finanční prostředky ve výši 10 000 Kč, a to za poplatek 3 250 Kč, při úrokové sazbě 0 % a RPSN 4 389 %. Celkem tak žalovaný měl uhradit 20 000 Kč nejpozději do 13. 1. 2024. Upomínkami ze dne 20. 1 2024, 27. 1. 2024, 3. 2. 2024, 12. 2. 2024 a 27. 2 2024 byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky. Skutečnost, zda žalobkyně tyto výzvy skutečně odeslala, není zřejmá. Skutečnost, že žalovanému byly poskytnuty peněžní prostředky v celkové výši 20 000 Kč je zřejmá ze zprávy banky na č.l. 45, z níž je patrné i to, že účet je veden na jméno žalovaného. Předžalobní upomínkou ze dne 30. 1. 2025 byl žalovaný zástupkyní žalobkyně vyzván k zaplacení dlužné částky.6. Podle ustanovení § 2390 občanského zákoníku, přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.7. Podle § 2392 odst. 1 občanského zákoníku lze při peněžité zápůjčce ujednat úroky8. Podle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním správního důvodu, který odpadl, proti právním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.9. Z předložených listinných důkazů soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. Posoudil totiž uzavřenou smlouvu jako neplatné právní jednání s odkazem na ustanovení § 580 občanského zákoníku s přihlédnutím k § 6 a 8 téhož předpisu. Soud dospěl k závěru, že ačkoliv je ve smlouvě uváděno, že úrok činil je 0%, jedná se o ujednání, které neodpovídá realitě. Za poskytnutí finančních prostředků byl sjednán jednorázový poplatek ve výši 2x 3 250 Kč (celkem tedy 6 500 Kč), což představuje téměř jednu třetinu půjčené částky. Z pohledu soudu se tak jedná fakticky o skryté ujednání o úroku, neboť nebylo žádným způsobem specifikováno, za jaké konkrétní úkony by poplatek měl být vybírán. Soudu je z úřední činnosti známa činnost žalobkyně, která poskytuje finanční prostředky za účelem generování zisku, jakýkoliv další poplatek, který přirůstá k placené jistině, je tedy třeba chápat jako úrok, tj. platbu za půjčení finančních prostředků. V tomto případě tedy soud vyhodnotil částku 6 500 Kč jako úrok požadovaný za půjčení úvěrových prostředků. Finanční prostředky byly půjčeny na 30 dní, při přepočtu na roční úrokovou sazbu by se jednalo o 395 %. Už při pouhém pohledu na tuto sazbu je zcela zřejmé, že se nejedná o úrok běžný, byť by soud i uvažoval o úroku, který je poskytován nikoliv bankovními společnostmi, ale společnostmi nebankovními, případně by uvažoval o úroku na kreditních kartách, který jak je z úřední činnosti známo, úrokem nejvyšším, aktuálně však nepřesahuje u žádné z institucí 20 % ročně, nebylo tomu tak jinak ani v roce 2023. Takto použitý úrok, ač je označen jako poplatek, soud považuje za takový, kterému nelze poskytnout právní ochranu, a protože se jedná o ujednání, které není oddělitelné od zbytku smlouvy, bylo třeba celou uzavřenou smlouvu posoudit jako neplatnou.10. Nad rámec uvedeného by dalším možným důvodem pro posouzení celého vztahu jako jednání neplatného byla skutečnost, že žalobkyně nijak netvrdila ani neprokazovala, že se před sjednáním úvěru zabývala prověřením schopnosti žalovaného tento úvěr splácet (ačkoliv je vztah označen jako zápůjčka). Nebyly předloženy žádné doklady o tom, že by žalobkyně zjistila příjmy a výdaje žalovaného, že by se žalobkyně jakkoli zabývala tím, zda žalovaný již čerpal nějaké další úvěry, které splácí a jaké je jeho reálná finanční situace (což žalobkyně ěla učinit jak v případě prvního čerpání částky 10 000 Kč, tak i v případě dalšího navýšení úvěrového rámce do částky 20 000 Kč). Je pravdou, že soud žalobkyni nepoučil k tomu, aby prokázala, že se úvěruschopností žalovaného před sjednáním smlouvy zabývala, a to z toho důvodu, že soud hodnotil právní jednání v podobě předmětné smlouvy jako absolutně neplatné pro nemravnou výši ujednaného úroku. Hodnotit proto dále řádné posouzení schopnosti žalovaného úvěr splácet se tak jevilo za daných okolností již jako nadbytečné.11. Žalovanému proto nevznikla jiná povinnost, než vydat žalobkyni předmět bezdůvodného obohacení, tedy částku 9 000 Kč představující rozdíl mezi poskytnutými prostředky v částce 20 000 Kč a platbou žalovaného na předmětný dluh ve výši 11 000 Kč. Jelikož se žalovaný dostal do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení, uložil mu soud povinnost vrátit jistinu dluhu spolu se zákonným úrokem z prodlení v souladu s ust. § 1970 o. z., jehož výše požadovaná žalobkyní neodporuje ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Soud se zabýval také otázkou počátku prodlení žalovaného s vrácením bezdůvodného obohacení, přičemž dospěl k závěru, že ačkoli předmětná smlouva o zápůjčce byla hodnocena jako absolutně neplatná, i přesto z ní bylo patrné, do kdy má žalovaný půjčené peněžní prostředky vrátit – tj. nejpozději do 13. 1. 2024. Nebylo tak zapotřebí další výzvy k vyvolání splatnosti dlužné částky, neboť žalovanému muselo být z textu smlouvy včetně následného dodatku k této smlouvě zřejmé, do kdy nejdéle má zapůjčené prostředky vrátit. Žalovaný předmět bezdůvodného obohacení nevydal, pročež se k datu 14. 1. 2024 dostal do prodlení s plněním svého peněžitého závazku. Žalovanému vznikla tedy dnem 14. 1. 2024 povinnost zaplatit částku 9 000 Kč žalobkyni, tuto povinnost soud uložil žalovanému výrokem I. rozsudku spolu s příslušenstvím, ve zbytku žalobu soud zamítl, tj. v částce 17 500 Kč včetně zbylé části příslušenství s ohledem na výše uvedené skutečnosti (výrok II. tohoto rozsudku). Pokud jde o nárok žalobkyně na zaplacení nákladů spojených s uplatněním nároku, pak soud v tomto rozsahu žalobu rovněž zamítl (výrok II. rozsudku), neboť i tento nárok se opíral o neplatnou úvěrovou smlouvu, jak je vysvětleno výše.12. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů nepřiznal. Žalovaný byl ve věci převážně úspěšný, nebylo však prokázáno, že by žalovanému nějaké náklady vznikly.13. Jde-li o lhůtu ke splnění povinnosti určené rozsudkem ve výroku I., soud stanovil žalovanému možnost plnit dlužnou